28. říjen je tradičně dnem, kdy český prezident uděluje státní vyznamenání; v letošním roce samozřejmě okořeněné tím, že jde o stoleté výročí naší republiky.
Koho vyznamenat, je rozhodnutím prezidenta republiky s kontrasignací předsedy vlády. Není tedy překvapivé, že když jsou na obou těchto ústavních pozicích dva zákeřní a bezpáteřní politici, budou jména vyznamenaných kontroverzní. Prezidentu republiky Miloši Zemanovi pak nestačí jenom vyznamenat kontroverzní jména, považoval za důležité sdělit v přímém přenosu, že se tím vyhraňuje vůči dle svého mínění ekonomickým gaunerům – avšak ani slovo gauneři mu nepřipadalo dostatečně kontroverzní. Vše završil tím, že na slavnostní vyhlášení pozval a nepozval účastníky tak, aby to opět bylo co nejkontroverznější.
Prezident Zeman přitom zapomíná, že jeho úřad, prostory Pražského hradu a koneckonců ani státní svátek nejsou jeho. Proto, pokud by mu jakkoliv záleželo na tradicích a dobrém vkusu, by se neměl chovat jako despotický prezident banánové republiky, nýbrž jako respektovaná hlava respektované republiky. U prezidenta Zemana tento vlak dávno odjel. Je na jeho voličích, aby zpytovali svědomí, zda skutečně učinili dobrou volbu.
Domnívám se však, že bychom měli jít ještě dál. I když to nemusí být z chování prezidenta patrné, je naše země republika a ne monarchie nebo nějaká armádní despocie. A stejně tak jako je nemyslitelné, aby republika udělovala šlechtické tituly, mělo by být nevhodné, aby republika (prostřednictvím prezidenta) udělovala vyznamenání.
Chceme oceňovat skvělé syny a dcery našeho národa. A chceme, aby to dělal státní aparát, protože i přes veškerá příkoří, co nám stát kdy udělal, chceme věřit mýtu dobrotivého státu, který se o nás postará. A věříme tomu, že ocenění od státu je něco víc, protože chceme věřit tomu, že státní aparát je tak nějak zosobněním nás všech.
Režisér Jan Švankmajer odmítl vyznamenání od prezidenta Klause se slovy: „Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svojí tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu.“ Nemusíme zastávat takto extrémní protistátní postoje, abychom viděli, že pokud by ceny uděloval prezident jako soukromá osoba, odpadla by řada stigmat a kontroverzí, které se pojí s tím, že nyní vyznamenání uděluje Česká republika.
Neznamená to, že by prezident musel celou ceremonii a zhotovení medailí platit ze svojí kapsy. Respektovaná osobnost by neměla problém uspořádat důstojnou oslavu a ocenit skutečné osobnosti s bohatým přispěním českých patriotů. Není pochyb o tom, že právě na stoleté výročí české a československé svrchovanosti by dobrovolných darů bylo víc než dost. Obdarovaní by pak nejspíše ani nečelili dilematu, zda ocenění převzít právě z rukou současného prezidenta.
Nikdy se nevyhneme tomu, že prezident bude z povahy politického boje kontroverzní osoba. Jelikož je prezident politická funkce, je nutně i celý tento obřad zpolitizovaný. Tak jako v jiných aspektech politiky teď bude druhá strana čekat na to, až se dostane k moci, a první straně to oplatí i s úroky. Tím, že vyznamená svoje kamarády proti gaunerům první strany.
Měli bychom se tedy zbavit dalšího monarchistického prvku a oceňovat své spoluobčany podle republikánských tradic. Stát není Ludvík XIV. ani Miloš Zeman, stát jsme my a vyznamenat hrdiny zvládneme sami i bez státu.
Přinese to úsporu státnímu rozpočtu, větší důstojnost obřadu a méně politického hašteření.
