Politické drama s názvem House of Cards je úspěšný a kritiky velmi oceňovaný seriál z dílny amerického Netflixu, Česká televize jej vysílá pod jménem Dům z karet. Natočený je podle stejnojmenného seriálu britské BBC z 90. let a podle stejnojmenného románu Michaela Dobbse, jenž sloužil jako vedoucí kanceláře Konzervativní strany pod Margaret Thatcherovou.
Varování: Článek obsahuje spoilery ze všech čtyř již odvysílaných sezón. Pokud jste seriál ještě neviděli, velmi doporučuji článek přestat číst a vrátit se k němu až po zhlédnutí. Nebudete litovat.
Seriál sleduje příběh Franka Underwooda, všehoschopného bezskrupulózního manipulátora, který se do Bílého domu probojuje bez zvolení za pouhé dvě sezóny. Gerald Ford v 70. letech se stal z místa poslance Sněmovny reprezentantů nejdříve viceprezidentem, když Spiro Agnew rezignoval kvůli daňovému podvodu, a poté prezidentem, když Richard Nixon rezignoval kvůli Watergate. Jediný nezvolený prezident v dějinách USA Ford pak amnestoval svého předchůdce Nixona, stejně tak jako Underwood svého předchůdce Walkera.
Seriál obsahuje spoustu dalších paralel s reálnou americkou politikou. Vzpomínáte, jak Chris Christie nechal zablokovat most? A na to, jak IRS (americký berňák) za Obamovy vlády šikanoval pravicové organizace? A cožpak Claire Underwoodová někomu nepřipomíná Hillary Clintonovou? Na tyto a další příklady je dobré pamatovat, když si člověk říká, že ta nebo ona část příběhu už je příliš přitažená za vlasy.
Teorie veřejné volby
Odvětví ekonomie, které se zabývá politikou, se nazývá ekonomie veřejné volby (public choice). Za klasiku tohoto oboru je považována kniha Calculus of Consent z roku 1962 autorů Jamese Buchanana a Gordona Tullocka. Ekonomové se však nad chováním voličů a politiků zamýšleli od pradávna. Při přebírání Nobelovy ceny sám Buchanan poukázal na dílo švédského ekonoma 19. století Knuta Wicksella, který mu byl předchůdcem. Se svými poznatky do debaty přispěli i Frédéric Bastiat a Ludwig von Mises.
Základním stavebním kamenem teorie veřejné volby je poměrně nekontroverzní, ale přesto revoluční poznatek: politici i po zvolení zůstávají lidmi. Dodnes se v sociálních vědách, zejména v nižších kursech počítá s vládou jako s něčím, co jednak dělá dobro a jednak se nikdy nemýlí. Díky teorii veřejné volby však dnes máme rozsáhlou teoretickou a empirickou literaturu, která tato naivní přesvědčení vyvrací.
Předně nám ekonomie veřejné volby říká, že politici se starají zejména o to, aby měli co největší vliv a aby byli znovuzvoleni. Svůj vliv maximalizují jak tím, že regulují čím dál více věcí, tak tím, že zvyšují svoje rozpočty (což je důležité zejména pro zvětšování vlivu úředníků, jimiž se teorie veřejné volby zabývá též). Vzpomínáte si, jak politik, kterého jste někam zvolili, začal dělat opak toho, co měl v programu, s odkazem na to, že voliči to tak chtějí? Ukazoval vám tím, že mu o žádné ideje nejde, jde mu jenom o to znovuzvolení.
Politikům jde o moc
Frank Underwood je dokonalým zobrazením mocichtivého politika. Nejde mu o myšlenky, o světový mír nebo o zlepšení čehokoliv, Underwood chce prostě vládnout. Ukazuje to názorně tento monolog, v němž říká odborářskému vůdci:
„Jsem white trash z bílého zapadákova, na který by se nikdo ani nevychcal. Ale tady je ten rozdíl – něco jsem ze sebe udělal. Mám klíče od Capitolu. Lidi mě respektují. Ale ty, ty jsi pořád nula. Jsi jenom rádoby elita v drahém obleku, který šlape pro odbory. Odbory už nikdo nerespektuje, Marty. Umírají. A nikdo nerespektuje tebe. Nejvíc, co ze sebe kdy uděláš, je, že budeš kouřit chlapům, jako jsem já. Jo. Z tvýho dechu cejtim ptáka až sem.“
Jak je vidět, tato scénka kromě Underwoodovy mocichtivosti ukazuje i jeho bezskrupulóznost a vulgárnost vůči oponentům. Chtěl jsem nicméně poukázat na to, že mezi voliči oblíbený důvod, proč volit Babiše nebo Schwarzenberga – že mají dost peněz a nebudou tedy krást (u Kalouska se objevuje ve variantě „už si nakradl dost, nebude tedy krást“) – není relevantní. Málokterému politikovi v západních zemích jde přímo o co největší osobní bohatství.
Frank Underwood tak ukazuje, proč je někdo jako Andrej Babiš v politice nebezpečný, přestože mu o osobní peníze vůbec nejde. Je v politice, aby měl moc – a mohl vládnout nad lidmi. Z různých důvodů, pak politici používají státní zakázky a legislativu k tomu, aby uspokojili zájmové skupiny. Ať už se jedná o Agrofert nebo kteroukoliv firmu, která si zrovna najala Remyho Dantona.
Underwood ale samozřejmě neříká, že mu jde jenom o moc. Voličům i naivnějším kolegům říká, že mu jde o America Works, o to, aby postavil USA zpátky na nohy, o vzdělávací systém apod.
Frank Underwood je tak dobře vybavený pro manipulování ostatních politiků právě proto, že ví, že jsou ze stejného těsta jako on: Jde jim o jejich vlastní zájem, o znovuzvolení a o moc.
Rozdrobené náklady, koncentrované výnosy
Mechanismus, díky kterému se zájmovým skupinám daří vybojovat si výhody pro sebe na úkor daňových poplatníků, je popisovaný jako rozdrobené náklady, koncentrované výnosy (diffused costs, concentrated benefits). Pokud si např. Agrofert prosadí zvýšení podílu biosložky v palivech, znamená to pro něj koncentrované výnosy v řádech miliard ročně. Občanům se ale zdraží benzín pouze o korunu na litr, což při každotýdenním tankování činí roční náklad pouze několik set Kč.
Agrofertu v tom případě stojí za to utratit až několik miliard Kč za lobbování u poslanců. Jednak na přímou korupci a jednak na sliby dobré kariéry, až jim skončí mandát, pozvánky na jachty a dobré večeře atd. Za několik set korun ročně to však nestojí občanovi ani za to, aby jel před Poslaneckou sněmovnu demonstrovat. Proto je mnohem hlasitěji slyšet hlas těch, co mají z regulace výhody, než těch, kteří to zaplatí.
House of Cards tento problém ukazuje na příkladu Petera Russa, budiž mu země lehká, který dělal, co mohl, aby ve svém volebním obvodu zachoval loděnici zaměstnávající 12 tisíc lidí, přestože není ekonomicky efektivní a potřebuje dotace.
Výhody z neuzavření této loděnice plynou jejím zaměstnancům a dodavatelům. Potom samozřejmě samotnému Russovi – 12 tisíc hlasů se ve volbách hodí. Náklady ale nesou všichni ostatní daňoví poplatníci, kteří musí živit neefektivní firmu.
Strukturální motivace
Teorie veřejné volby a s ní geniální díla jako House of Cards nás učí, že lidé v byznysu a v politice jsou v podstatě stejní. Jsme zvyklí vídat businessmany ve filmech a v knihách jako lidi, kterým jde především o jejich vlastní dobro. House of Cards nám ukazuje, že politikům jde taky především o jejich vlastní dobro. Jistě, pane ministře nám zase ukazuje, že i úředníkům jde především o jejich vlastní dobro.
Situaci ale nezlepší zvolení lepších politiků nebo dosazení lepších úředníků. A to proto, že systém je nastaven tak, že ať se v roli Franka Underwooda ocitne kdokoliv, zjistí, že čelí stejným tlakům. Některý politik sice možná chce aspoň občas udělat něco ze svého přesvědčení, to se ale často nelíbí sponzorům strany a jeho kampaně (viz koncentrované výnosy výše) nebo se to nelíbí voličům a politik se bojí o znovuzvolení. Logicky se pak v takovém systému dostávají nahoru takoví, kterým vůbec nevadí, že neprosazují žádné myšlenky a že pro uspokojení jedné zájmové skupiny okrádají ostatní.
Velikým rozdílem proti soukromé sféře je, že pokud Coca-Cola zjistí, že zákazníci nechtějí tolik cukru, začne prodávat colu light, zero nebo life. Pokud ale politik zjistí, že někteří voliči si myslí, že ostatní voliči konzumují moc cukru, neváhá sladké nápoje zakázat nebo aspoň přísně zdanit.
A zatímco chybná rozhodnutí jsou v soukromém sektoru trestána jak odchodem zákazníků, tak vymáháním smluvních pokut u soudu, chybná rozhodnutí politiků jsou odměňována ve volbách, protože „ten druhý politik je ještě horší“.
House of Cards nám názorně ukazuje, že pokud nechceme, aby naše životy ovládali bezskrupulózní politici, měli bychom vládní pravomoci ústavně omezit a trvat na tom, že vláda bude mít pravomoc regulovat pouze to, co je nezbytně nutné.
Je ale vůbec nějaká šance politikům jejich moc nad našimi životy vzít? To si můžete myslet, ale já to v žádném případě nemohu komentovat.
