Premiér Babiš čelí další kauze kvůli evropským dotacím. Z úst politiků i komentátorů se ozývá známá písnička: Systém je správný, jenom my Češi jsme laxní při kontrolách a necháváme šíbry, aby systém zneužívali.
Ale je to skutečně tak?
Standardní ekonomická teorie říká, že dotovány mají být činnosti, jež produkují pozitivní externality. Externalita je něco, co má dopad na nezúčastněné lidi. Negativní externalitou je např., když soused hraje na housle a neumí to – to vám snižuje užitek z bydlení. Pozitivní externality produkuje např. včelstvo tím, že opylovává květy v sousedství, takže se sousednímu sadu lépe daří, což užitek sadaře zvyšuje. Někdy je možná tržní kompenzace: soused vám zaplatí 200 Kč odpustek za to, že denně hodinu hraje, jako když tahá kočku za ocas, nebo na druhé straně sadař platí včelařovi za udržování včelstva.
Tam, kde to možné není, má nastoupit stát, který zdaňuje producenty negativních externalit: kromě špatného hraní na housle také např. zplodiny z aut, a který subvencuje producenty pozitivních externalit: kromě včelstev např. školství a kulturu, aby národ byl vzdělaný a kulturní.
U negativních externalit nenese producent veškeré náklady, takže poskytuje tohoto statku více, než je společensky optimální. U pozitivních naopak producent nenese veškeré výnosy, takže poskytuje statku méně, než je společensky optimální. Zdanění nebo subvence má za úkol motivovat účastníky na trhu, aby poskytovali statku společensky optimální množství, tj. méně negativních externalit a více pozitivních.
Vůči této teorii je vznášena celá řada výtek jak teoretických, tak praktických. Např. se ukázalo, že i když ekonomové vymysleli, že majáky nelze z výše uvedených důvodů provozovat soukromě, ale pak ke svému úžasu zjistili, že soukromě provozované majáky jsou běžné jako houska na krámě.
Nicméně je to základní konstrukt, se kterým ekonomové pracují, a je to teorie, která se učí v základních kursech ekonomie, takže ji znají i neekonomové. Matěj Stropnický koneckonců postavil celou svoji politickou ideologii na progresivním zdanění příjmů a zdanění externalit.
Kde se tedy bere nápad dotovat linku na toustový chleba?
Nic takového nemá v ekonomické teorii ospravedlnění. Taková dotace vzniká často tak, že někdo s určitým zájmem, nebo celá podnikatelská skupina s totožným zájmem, lobbuje u poslanců za poskytnutí konkrétní výhody. Dejme tomu, že daná výhoda, za kterou lobbuje pět subjektů má celkovou hodnotu sto miliónů. Těchto lobbistů je málo, a o prolobbovanou výhodu se rádi rozdělí. Kdyby jich bylo pět, každému připadne dvacet miliónů. Nás ostatních obyvatel je hodně, na každého z nás to vychází na méně než deset korun. S největší pravděpodobností ani nezaregistrujeme, že nějaký takový lobbing probíhá a že se nějaká taková výhoda schvaluje.
Když to zjistíme, je už většinou pozdě. Obhájci tohoto nemorálního systému dotací nám pak ještě vyčtou, že jsme se měli ozvat dřív. Jako by voliči neměli nic jiného na práci, než číst všechny dokumenty ke každému návrhu zákona.
Taková dotace přitom vytváří distorze na trhu, určuje, který podnikatel vyhraje a který prohraje. Opravdu chceme, aby mezi sebou podnikatelé soutěžili v tom, kdo umí lépe vyplnit dotační lejstra? To nám spotřebitelům nic nepřinese. My přece chceme, aby mezi sebou podnikatelé soutěžili v tom, kdo nám dodá lepší zboží za nižší cenu. To posouvá naše hospodářství dopředu, zvyšuje spotřebitelský přebytek a znamená to v důsledku, že se máme líp.
Když ale vláda dotuje jenom některé podnikatele, ti tak získávají konkurenční výhodu oproti nedotovaným, lehce je vytlačí z trhu a tlak, který konkurence vytváří na efektivitu – tedy snahu dodávat zákazníkům lepší zboží levněji – se vytrácí.
Východiskem z této šlamastyky je uvědomit si, že politici nemají určovat, kdo na konkurenčním trhu vyhraje. Ne všechny dotace jsou jednoznačně špatná věc, jak jsme si ukázali na začátku článku. Řešením by mohl být např. systém, že na každou přidělenou dotaci musí být extra zákon, který navíc např. po deseti letech pozbyde účinnosti.
Pokud žijeme ve světě, který se bez dotací neobejde, veďme o každé nově zaváděné dotaci důslednou veřejnou i parlamentní debatu. Pevná časová hranice účinnosti, která by ostatně měla existovat i u ostatních zákonů, bude sloužit k tomu, abychom se nestali obětí diktátu statu quo, protože nechceme měnit něco, co už existuje a nechceme naštvat ty podnikatele a jejich zaměstnance, kteří na těchto nemorálních výhodách vydělávají.
Veřejné peníze musí být pod řádnou veřejnou kontrolou. Jinak budeme opakovat stále dokola ty samé chyby.
Redakčně upravený vyšel tento článek pod názvem „Jak vrátit rozum do světa dotací“ 6. června 2019 v MF Dnes.
