Myšlenka evropské integrace se po II. světové válce pro mnohé stala příslibem budoucnosti bez válek, totalitních režimů a společenských konfliktů. Důvodem minulých válek a tradičních nepřátelstvína evropském kontinentu však rozhodně nebyla existence samostatných národních států či absence nadnárodních ekonomických či politických institucí. Důvodem byly převažující ideové trendy a intelektuální atmosféra toho či onoho historického období. V Evropě dochází od počátku 19. století k významnému filozofickému zvratu od osvícenského důrazu na rozumové poznání a individuální práva k opovržení rozumem a příklonu ke kolektivistickému chápání společnosti. Optimistická vize šastného, hrdého a sebevědomého člověka úspěšně sledujícího své cíle byla postupně zatlačena vizí bezmocného, pokorného, závislého a bezcenného jednotlivce ztraceného v nepochopitelné realitě, neschopného se spoléhat na své poznání, orientovaného na kolektiva na povinnost sloužit ostatním. Tento filozofický obrat způsobil, že po nadějné éře renesance a osvícenství, jejímž produktem byl obrovský rozmach prosperity, rozkvět vědy a průmyslová revoluce, se Evropa v čele s Německem postupně stala semeništěm nejhorších odrůd politických ideologií, zejména marxismu, komunismu a později i nacismu. Národy, které dostatečně vstřebaly tyto ideologie, plně připraveny jen čekaly, až se objeví správný vůdce, který pod praporem „veřejného prospěchu“ a pro „blaho národa“ bude sbírat jejich oběti. Všechny zmíněné ideologie mají společného jmenovatele: kolektivismus. Je-li uplatňován důsledně, vede k totalitním režimům a válkám. Je-li uplatňován umírněně a nedůsledně, vede „jen“ k Evropské unii. Zatím.
Evropská unie je politickým ztělesněním právě tohoto zhoubného kolektivistického myšlení, které dlouhodobě ovládá a ničí naši civilizaci a které ve svém důsledku vede k popření individuálníchpráv.* „Tyto [západoevropské] normy“, uvádí studie Sociální a ekonomické souvislosti integrace České republiky do Evropské unie zpracovaná v květnu 2002 kolektivem levicových intelektuálů pro českou vládu, „vycházejí z etických principů, jichž si západoevropská společnost cení (demokracie, lidská práva, svoboda podnikání, soukromé vlastnictví, volná hospodářská soutěž, ale také právo člověka na důstojný život a ochranu před některými devastačními účinky trhu)“ (zvýraznění přidáno). Ve skutečnosti je EU monstrem, které si „necení“ práv, svobody, ani soukromého vlastnictví ani hospodářské soutěže, nebo všechny tyto principy gigantickým způsobem a systematicky pošlapává ve jménu „solidarity“ (tj. apelu na sebeobětování). Tvrdit, že trh má „devastační“ účinky, mohou jen lidé, kteří trh naivně chápou jako nástroj, který jim má garantovat – bez ohledu na okolnosti a kontext – jistou životní úroveň. Tito lidé touží po nezaslouženém. Trh jako svobodná směna přináší každému přesně to, co si zaslouží. Člověk si zaslouží jen takovou hodnotu, kterou jsou ostatní ochotni mu v dobrovolné směně nabídnout jako protihodnotu za jeho produkt, který vytvořil a nabízí ho ke směně.
Kdyby Evropská unie byla pouze zónou svobodného obchodu a pohybu občanů, byla by racionálním a velmi prospěšným projektem. Byla bytotiž logickým uplatněním principu individuálních práv v celém evropském prostoru. Zajišovala by i v mezinárodním měřítku to, co mají zajišovat jednotlivé státy v národním měřítku, tedy chránit práva. Evropská unie však ničím takovým není. Uplatňuje systematické pošlapávání práv, stejně jako je uplatňují jednotlivé evropské národní státy.
První a daleko nejdůležitější ze třech tzv. pilířů tvořící architekturu EU zahrnuje dlouhou řadu programů či strategií tuhé a stále rdousivější státní regulace všech možných oblastí lidskéhojednání,omezování svobody, iniciace síly proti nevinným, dobrovolně jednajícím, obchodujícím a spolupracujícím občanům, firmám či institucím. V rámci superstátu EU se sice můžete „svobodně“ pohybovat a obchodovat napříč evropskými zeměmi, ale v celém prostoru se na vás vztahují stovky a tisíce nemravných příkazů, zákazů, kvót, omezení, povolovacích procedur, výkazů k vyplnění. EU chrlí neustále nové a absurdnější regulace, směrnice a rozhodnutí v oblasti tzv. hospodářské soutěže, zemědělství, trhu práce, finančních trhů, bankovnictví, telekomunikací, vysílání, průmyslu, informatiky, zdravotnictví, školství, kultury, rybolovu, výzkumu a vědy, dopravy, energetiky atd. Vrcholem silně etatizovaného hospodářského prostoru je pak peněžní diktát evropské centrální banky emitující superstátní monopolní měnu euro. Centrální bankovnictví v jakékoli formě, dříve či později, a v rámci EU nebo mimo ni, zákonitě vede k uměle vytvářeným hospodářským cyklům, recesím a nezaměstnanosti. Socialisté je však vždy svádějí na kapitalismus. Vždy trh přece „selhává“. Ekonomové hájící doktrínu „selhání trhu“ mohutně přispívají k budování mašinérie evropských regulací, která je v konečné instanci celá postavena na rovnostářské myšlence, že svobodný trh a kapitalismus jsou zlem, jsou nespravedlivé, protože vytvářejí velké ekonomické rozdíly mezi lidmi. Je třeba tudíž použít proti lidem sílu, aby se nestali příliš bohatými vzhledem k ostatním. Trh ve skutečnosti neselhává a kapitalismus v Evropě bohužel nemáme a nikdy jsme neměli. Nejblíže mu byly Spojené státy v polovině 19. století. Od té doby Amerika urazila velký kus cesty směrem k socialistické diktatuře. Evropa jí už zakusila, ale nepochopila její podstatu a nepoučila se z ní.
Socialistická mentalita EU mylně považuje chudobu člověka za stav, který je člověka nedůstojný, a naopak, a to je mnohem horší, za důstojné považuje donutit jiného člověka, aby se vzdal vlastního hodnocení svých spoluobčanů a vzájemného dobrovolného jednání a pomoci, aby se vzdal svého myšlení a pod namířenou státní pistolí obětoval hodnoty, které produktivní prací zaslouženě získal. To není solidarita, to je hanebné zneužití pojmusolidarita ve službách altruistické morálky. Drtivá většina lidí, zejména intelektuálů však spor o vstup do EU vůbec nevnímá jako zásadní spor mezi altruismem a egoismem, etatismem a svobodou. Místo toho všude spíše slyšíme ujišťování, kolik peněz nám „přiteče“ z fondů EU (tj. kolik peněz demokraticky ukradnou státy EU svým poplatníkům, aby je poslali příjemcům do ostatních členských zemí).
Ve prospěch EU se často argumentuje poukazem na zvýšení prosperity a životní úrovně, jichž za posledních čtyřicet let dosáhly členské země. Je to falešný argument, protože správné srovnání není mezi dnešním stavem a stavem před čtyřiceti lety, nýbrž mezi dnešním stavem a stavem, jehož by dotyčné země dosáhly, kdyby neexistovala EU ale pouze evropská zóna svobodného obchodu, pohybu občanů a kapitálu upravená mezinárodními smlouvami mezi suverénními státy. Je mimo jakoukoli pochybnost, že prosperita Evropanů a jejich životní úroveň, bohatých i chudých, by bez obrovského balvanu svazujících a nesmyslných regulací, obrovských výdajů na provoz regulujících institucí a bez vynucených masivních peněžních transferů byla podstatně vyšší než dnes.
Lze namítnout, že i kdybychom zůstali mimo EU, stejně budeme žít v etatistické zemi, zaplaveni absurdními regulacemi, daňově
okrádáni socialistickými vládami. O tom není pochyb. Otázka vstupu do EU se pak stává otázkou, zda naděje, že jednou budeme žít ve svobodnější zemi, bude po vstupu do EU větší nebo menší. Jsem přesvědčen, žemenší. Intelektuální a politické změny se určitě prosazují mnohem pružněji a snadněji ve společnosti relativně hodnotově, jazykově a kulturně homogenní. K takové má Evropská unie mnohem dál než její jednotlivé země. Říci „ano“ v referendu o vstupu do Evropské unie znamená bu souhlasit s kolektivistickými principy EU anebo věřit tomu, že v rámci EU máme do budoucna větší naději na svobodnější život než mimo ni. Proto řeknu „ne“.
