Evropské země po desetiletí zanedbávaly své obranné schopnosti a outsourcovaly je Spojeným státům. Dokonce i poté, co Rusko v roce 2022 napadlo Ukrajinu, což bylo před třemi lety, byla reakce utlumená. Koneckonců, kdyby se věci opravdu zvrtly, byly tu Spojené státy.
S Donaldem Trumpem v Bílém domě se situace změnila, přestože téměř všichni jeho předchůdci rovněž vyzývali evropské země, aby braly svou obranu vážně a respektovaly závazky v rámci NATO. Země jako Finsko a Polsko tak učinily, ale Belgie, Nizozemsko, Švédsko, Německo a Dánsko v tomto ohledu zcela selhaly.
Dokonce i Velká Británie, která má nejsilnější ozbrojené síly v Evropě, disponuje pouze asi 150 nasaditelnými tanky a možná tuctem provozuschopných dělostřeleckých zbraní dlouhého dosahu. Francie, která je dvojkou, má méně než 90 kusů těžkého dělostřelectva, což odpovídá tomu, co Rusko ztrácí zhruba každý měsíc na ukrajinském bojišti. Dánsko nedisponuje těžkým dělostřelectvem, ponorkami ani systémy protivzdušné obrany. Německá armáda má dostatek munice na dva dny bitvy. Belgie, která vydává na obranu pouhých 1,3 % svého HDP, nemá žádné tanky ani protiletadlové dělostřelectvo, které je nezbytné například k ochraně přístavu v Antverpách. Naštěstí se situace s novou belgickou vládou zlepšuje. Nizozemsko nyní plní závazek NATO ve výši 2 procent, ale to až po letech zanedbávání svých ozbrojených sil.
Evropa tak sama sebe dostala na vedlejší kolej. Nicméně mnoho evropských představitelů je pobouřeno, že je Trump do jednání o ukončení války na Ukrajině téměř nezapojil, pokud vůbec. Čiré pokrytectví.
Zástupná válka
Podle amerického ministra zahraničí Marca Rubia je válka na Ukrajině „zástupnou válkou mezi jadernými mocnostmi – Spojenými státy, které pomáhají Ukrajině, a Ruskem – a je třeba ji ukončit“.
Z tohoto pohledu je logické, že spolu jednají pouze vůdci obou táborů – Trump a Putin. Trump pravděpodobně neočekával, že Ukrajina podkope jeho mírový plán, což částečně vysvětluje napětí mezi ním a ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Ten se nyní v podstatě podvolil následovat Trumpovu logiku. Klíčovou otázkou nyní je, zda Putin na Trumpův plán přistoupí. Ruský prezident plán přivítal, ale okamžitě k němu připojil i řadu těžko splnitelných podmínek. Sporným bodem bude jistě to, zda budou na Ukrajině působit evropské mírové síly, což Trump chce, ale Kreml to považuje za válečný akt.
Zatím to vypadá, že Trump prosazuje strategii „hodného policajta“, který přesvědčuje ruského prezidenta Vladimira Putina, aby ukončil nepřátelství výměnou za to, že si bude moci ponechat území, která Rusko dobylo. Kromě toho by Ukrajině nebylo umožněno vstoupit do NATO. Francouzský prezident Macron je zřejmě přesvědčen, že Trump nakonec poskytne nepřímou ochranu případným evropským mírovým silám.
Dohoda o nerostných surovinách, která by USA umožnila těžit z ukrajinských přírodních zdrojů, by Americe zajistila alespoň nějaký ekonomický zájem o tuto zemi, což by zvýšilo riziko pro Putina, pokud by se někdy odvážil na Ukrajinu znovu zaútočit. To by fakticky znamenalo, že nedobytá část Ukrajiny by se stala součástí Západu.
Pokud Putin nakonec jakoukoli dohodu odmítne, může se Trump uchýlit k přístupu „zlého policajta“. V minulosti americký poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz navrhl varovat Rusko, že USA mohou výrazně zvýšit svou pomoc Ukrajině, pokud Putin nebude spolupracovat. Waltz se rovněž vyslovil pro to, aby byly sankce a energetická politika použity k oslabení ruské válečné mašinérie a ruského vývozu energie. Kromě toho mohou USA uvolnit omezení Ukrajiny při zasahování ruského území, a to i proto, aby otestovaly míru loajality Číny vůči Rusku. Proto je znamením Trumpovo varování ze 7. března, že by mohl na Rusko uvalit „rozsáhlé“ sankce, pokud Putin neuzavře mírovou dohodu. Jedná se o opakování hrozby, kterou vyslovil již v lednu.
Probudila se Evropa konečně?
V každém případě má Evropa nad tím vším jen malou kontrolu. Je však dobře, že situace konečně probudila evropské vlády. Zejména Německo bude nyní opět plně investovat do vlastní obrany. „Ať to stojí, co to stojí,“ je krédem Friedricha Merze, pravděpodobného nového kancléře.
S tím souvisí i hlavní problém, že Německo není ochotno financovat investice do obrany prostřednictvím škrtů v sociálních dávkách, ale tím, že opustí rozpočtovou disciplínu. Tím se zvyšují německé výpůjční náklady a s nimi i náklady ostatních členských států eurozóny na půjčky. To zase vyvolá tlak na Evropskou centrální banku (ECB), aby pokračovala ve své expanzivní měnové politice, a to vše na úkor střadatelů, kteří jsou v nepoměrně větší míře usazeni v severní Evropě.
Druhým problémem je, že úředníci Evropské komise vidí svou šanci využít situace a vyzvat k dalšímu kolu společného evropského zadlužování. Nikdy nepromarnit dobrou krizi. A to i přesto, že peníze jsou v evropském rozpočtu k dispozici. Dánský ekonom Bjørn Lomborg prohlásil: „EU vynakládá třetinu celého svého rozpočtu na klimatickou politiku. V loňském roce činila cena za nákup položek, jako jsou solární panely, větrné turbíny, vysokonapěťová vedení, elektromobily a nabíječky, 367 miliard eur. Jen z této částky by bylo možné financovat evropské výdaje na obranu.“ Zda hlasování většiny nizozemské sněmovny zablokuje další společný dluh EU, se teprve uvidí. Zde Nizozemci nemohou počítat se svými tradičními spojenci, kteří podporují rozpočtovou disciplínu: Německo, Švédsko a Dánsko plán von der Leyenové podporují.
Trump uvažuje v kategoriích sfér vlivu, a proto je nepravděpodobné, že by se vzdal NATO nebo dokonce Ukrajiny. A také pokud by USA opustily NATO, nebylo by moudré zahodit staré boty dříve, než si koupily nové. Proto by evropské země rozhodně neměly nyní začít podkopávat NATO prostřednictvím nejrůznějších obranných experimentů EU. Bývalý generální tajemník NATO Jens Stoltenberg ve svém loňském projevu na rozloučenou uvedl, že evropské země by se měly vyvarovat „duplikování“ obranného úsilí NATO s iniciativami EU. Stěžoval si, že ty již nyní komplikují činnost NATO. Bylo by velkou chybou, kdyby evropské země tento druh duplikace zvyšovaly, zejména nyní, kdy se Trump a Spojené státy chystají vystavit své spojence velkému tlaku, aby brali své závazky vůči NATO vážně.
Pokračující obchodní válka
V pozadí mezitím vypukla obchodní válka mezi EU a USA , která je důsledkem Trumpových nových cel na evropský dovoz. Zřejmou strategií EU zde musí být navrhnout vládě USA, aby omezila evropský protekcionismus, ale místo toho EU přichází s vlastními cly, která budou muset zaplatit daňoví poplatníci EU. Koneckonců v mnoha oblastech je EU v současnosti protekcionističtější než USA, například pokud jde o obchod s automobily nebo zemědělskými produkty.
EU ve skutečnosti již v posledních několika letech zavádí nový protekcionismus. Existuje nové dovozní clo na ochranu klimatu (CBAM) a celá řada nových pravidel EU, která obchodním partnerům ukládají byrokracii, od požadavků na dovozce, aby zmapovali své dodavatelské řetězce, až po nová pravidla pro boj proti odlesňování. Poslední jmenovaná pravidla zlobí i jiné obchodní partnery než USA, od Brazílie po Malajsii, která je významným vývozcem palmového oleje. Tato země považuje za nespravedlivé, že navzdory vlastnímu pokroku v oblasti odlesňování – který byl oceněn nevládními organizacemi – EU stále odmítá uznat malajskou normu MSPO pro odlesňování za rovnocennou. Zejména nyní, kdy se tato norma stává přísnější než evropské normy.
Mezitím americký papírenský průmysl žádá Trumpa, aby donutil EU prohlásit Ameriku za zemi „bez odlesňování“, zatímco CBAM komplikuje spor o dovozní cla na ocel, který se táhne již od Trumpova prvního funkčního období. Se vší pravděpodobností bude Trump požadovat, aby EU tyto druhy obchodních bariér zrušila, pokud se Evropané budou chtít vyhnout jeho novým dovozním clům nebo je zmírnit.
Kromě toho dochází k pohybu i na ruské obchodní frontě. Navzdory hrozbě sankcí se Trump údajně tajně připravuje na obnovení provozu plynovodu Nordstream mezi Ruskem a Německem. To vše má pravděpodobně Putina přesvědčit, aby přistoupil na příměří. Metody amerického prezidenta zjevně spočívají v použití cukru i biče.
Pro Evropu je klíčové mít na paměti, že skutečné spojenectví je spojenectvím mezi rovnými. Proto je pro příznivce transatlantické aliance nanejvýš důležité, aby evropské země opět braly vážně svou vlastní obranu, aby i Spojené státy měly z NATO nějaký prospěch.
Pieter Cleppe je šéfredaktorem Brussels Report. Předtím působil jako vedoucí bruselské kanceláře Open Europe. Je vystudovaný právník, dříve vykonával advokátní praxi v Belgii a pracoval jako vládní poradce a autor projevů belgického státního tajemníka pro správní reformu. Také dříve pracoval jako analytik v belgickém institutu Itinera, který pomáhal založit. Právní vzdělání získal na Katolické univerzitě v Lovani a studoval také ekonomickou analýzu práva na univerzitách v Hamburku, Bologni a Vídni.
