„Zdá se, že jsme velmi blízko bezútěšné volbě mezi válkou a hanbou. Mám pocit, že si vybereme hanbu a válka bude o něco později přihozena za ještě nepříznivějších podmínek než nyní,“ řekl v září roku 1938 Winston Churchill těsně před podepsáním Mnichovské dohody. Že došlo na jeho slova, víme, druhá světová válka začala přibližně o 11 měsíců poté.
Hanba, kterou si Evropa vybrala v kontextu války na Ukrajině, nás všechny bude stát daleko více, než kdyby si Evropa vybrala, slovy W. Churchilla, válku. Lídři evropských zemí se předhánějí v dílčích balíčcích pomoci a sankcích, které ovšem tak akorát stačí na to, aby Ukrajina úplně nepadla, ale jsou dost málo na to, aby vyhrála. EU dělá nutné minimum pro vítězství Ukrajiny, spíše tak opatrně našlapuje, aby nenaštvala vlastní občany, mnohdy zmasírované ruskou propagandou. Studie Europe’s choice: Military and economic scenarios for the War in Ukraine však tento pohodlný sebeklam systematicky rozbíjí. Ukazuje, že Evropa nestojí před dilematem, zda pomáhat, ale jak draze zaplatí vlastní váhání.
Závěr studie je nepříjemný a jasný: pokračování současného přístupu – tedy pomoci tak akorát aby Ukrajina neprohrála, ale ani nevyhrála – povede s vysokou pravděpodobností k ruskému (částečnému) vítězství. A to bude pro Evropu výrazně dražší, nebezpečnější a politicky destruktivnější, než rozhodná podpora ukrajinského vítězství.
Tento text shrnuje klíčové závěry studie a zároveň je čte kriticky: jako obžalobu evropské nerozhodnosti, krátkozrakosti a politického alibismu.
Iluze kontroly: Evropská strategie, která neexistuje
Studie velmi přesně pojmenovává základní problém: Evropa nemá strategii. Má jen reakce. Má summity, koalice ochotných, ad hoc iniciativy a nekonečné vyjednávání o jednotlivých zbraňových systémech. To nejdůležitější, tedy co má být výsledkem války, ovšem neví. Lídři jednotlivých zemí se na tom neshodli, respektive nikdo nedefinoval strategický cíl. Ukrajinci v tom mají jasno – vyhrát a vyhnat Rusy ze své země. Ovšem EU okolo jen tiše našlapuje. Absence strategie se skrývá za frází podpora Ukrajiny tak dlouho, jak bude třeba. Jenže co má být tím výsledkem? Příměří? Zmrazený konflikt? Ukrajina bez NATO, bez plné suverenity, ale s evropskou vlajkou v projevech politiků? Ukrajina v NATO a EU? Mimochodem, absence strategie je pro bojující Ukrajinu velmi frustrující, její lidé se chtějí stát součástí NATO a EU a tvrdě za to platí – svými životy.
Autoři studie ukazují, že právě tato vágnost je pro Rusko výhodná. Kreml od začátku sází na opotřebovávací válku (Materialschlacht, attrition warfare) – nejen vojenského, ale politického a společenského kapitálu. Rusové zastávají strategii nas mnogo a sází na to, že Ukrajina se daleko dříve personálně a muničně vyčerpá. Evropa mezitím jedná, jako by čas pracoval pro ni či jako by čekala na zázrak. Na rovinu, čas pracuje spíše proti Evropě a na zázrak se může spoléhat jen naivní hlupák. Anebo nerozhodný byrokrat.
Scénář 1: Ruské částečné vítězství jako evropské selhání
První scénář studie popisuje výsledek pokračování současného kurzu. Rusko pomalu, ale vytrvale postupuje, případně si vynutí příměří za podmínek, které Ukrajinu politicky, vojensky i ekonomicky neutralizují. Důležité je slovo částečné. Rusko nepotřebuje dobýt celou Ukrajinu. Stačí mu:
- znemožnit její integraci do EU a NATO,
- zlomit její ekonomickou perspektivu,
- udržet permanentní možnost další agrese.
Pro Evropu to znamená:
- 6–11 milionů nových uprchlíků,
- dramatický růst sociálních a rozpočtových tlaků,
- nárůst populismu, radikalizace a vnitřní polarizace,
- nutnost urychlené a mnohem dražší militarizace v Pobaltí, Skandinávii a na východní hranici.
Studie odhaduje, že tento scénář bude Evropu stát 1,2–1,6 bilionu eur během čtyř let. A prosím, toto není cena za pomoc Ukrajině. To je cena za nepomoc.
Scénář 2: Ukrajinské (částečné) vítězství jako ekonomicky racionální volba
Druhý scénář studie bývá často mylně interpretován jako idealistický nebo politicky nerealistický. Ve skutečnosti jde o nejrealističtější a zároveň nejlevnější variantu, pokud Evropa přijme základní poučku politické ekonomie konfliktů: války končí tehdy, když se agresorovi přestanou vyplácet.
Ukrajinské (částečné) vítězství neznamená okamžité osvobození všech okupovaných území. Znamená především to, že Ukrajina získá dostatečnou vojenskou převahu v klíčových segmentech – zejména v protivzdušné obraně, dělostřelectvu, obrněných jednotkách a v kapacitách pro protiútoky. Cílem není totální porážka Ruska, ale změna jeho strategického kalkulu: přesvědčení, že pokračování války povede jen k dalším ztrátám bez reálného zisku.
Z ekonomického hlediska je tento scénář zásadní. Stabilizace fronty a obnovení ukrajinské iniciativy výrazně snižují migrační tlak na Evropu, umožňuje návrat části uprchlíků a vytvářejí podmínky pro obnovu investic, rekonstrukci infrastruktury a postupnou fiskální soběstačnost Ukrajiny. Studie odhaduje, že celkové náklady tohoto scénáře dosáhnou 522–838 miliard eur během čtyř let, tedy zhruba poloviny částky, kterou by Evropa zaplatila v případě ruského (částečného) vítězství.
Z pohledu ekonomie jde o učebnicový příklad racionální investice: vyšší výdaje na začátku, ale výrazně nižší dlouhodobé náklady, menší bezpečnostní rizika a stabilnější makroekonomické prostředí.
Ukrajinské (částečné) vítězství tak není geopolitickým hazardem, ale nejlevnější dostupnou strategií evropské bezpečnosti a prosperity.
Uprchlíci nejsou vedlejší efekt. Jsou přímým důsledkem politiky
Evropští lídři často hovoří o „únavě z války“ a „kapacitních limitech“. Studie ale ukazuje tvrdou realitu: největší migrační vlna teprve přijde, pokud Evropa dovolí ruské vítězství.
Rozdíl mezi scénáři je zásadní: při ruském vítězství přichází miliony dalších lidí, při ukrajinském úspěchu se až 1,5 milionu uprchlíků vrátí domů. Migrace je argumentem pro rozhodnou pomoc. Evropská politika, která se bojí krátkodobých nákladů, si volí dlouhodobý chaos. Pokud vládní politici chtějí v ČR méně Ukrajinců, tak je jejich jedinou možností dát Ukrajině zbraně. Mohou si být jisti, že sem další nepřijdou a naopak někteří odejdou domů, kde bude díky dostatku zbraní bezpečno.
Vojenská realita: Ukrajina nemůže vyhrát levně
Studie se otevřeně staví proti iluzi technologického zázraku, drony totiž samy válku nevyhrají a sankce samy válku neukončí. Ukrajina potřebuje klasickou kombinovanou vojenskou sílu: tanky, dělostřelectvo, protivzdušnou obranu, rakety dlouhého dosahu, ideálně letadla. V duchu: Ukrajina nežádá zahraniční vojáky, aby bojovali na jejím území. Žádáme zbraně, abychom se mohli bránit sami.Jak říká opakovaně Volodymyr Zelensky.
Autoři studie jasně říkají: Západ Ukrajině dodával dost na přežití, ale ne dost na převahu. A tato opatrnost je strategická chyba. Evropa přitom kapacity má. Jen je nevyužívá, protože by to znamenalo omezit export zbraní mimo Evropu, investovat do vlastního průmyslu, nést politickou odpovědnost. A to se mnohým nechce. Buď nejsou schopni strategického uvažování, nebo jsou to vazalové Kremlu, zdravíme Fica a Orbána.
Ekonomická lež: Nemůžeme si to dovolit
Důležitá část studie se týká ekonomiky. Čísla jsou neúprosná:
- ukrajinské vítězství: 0,6–0,9 % HDP ročně,
- ruské vítězství: až 1,8 % HDP ročně.
V případě ukrajinského vítězství se jedná o dodatečný roční náklad po čtyři roky, který by evropské státy musely vynaložit, pokud by se rozhodly Ukrajině skutečně pomoci vyhrát (resp. zlomit ruský kalkul) a řádně ji vyzbrojit.
V případě Ruského vítězství se jedná o integraci až 11 milionů uprchlíků a náklady na vyzbrojení Evropy.
Evropa si tedy nevybírá mezi pomocí a šetřením. Vybírá si mezi nižšími náklady dnes a masivními náklady zítra. Jinými slovy, my si vítězství Ukrajiny musíme dovolit, musíme si dovolit vyzbrojit Ukrajinu a pomoci ji vyhrát. Je to morálně správné a ekonomicky racionální, navíc i bezpečnější. Nedokážu si představit svět, ve kterém dovolíme vyhrát Rusku a poneseme všechny náklady, které jsou s tím spojené.
Argument, že evropské veřejné finance jsou příliš napjaté, studie nepřímo odhaluje jako politickou výmluvu. Evropa zvládla pandemii, energetickou krizi, bankovní a dluhovou krizi a velkou migrační vlnu z Ukrajiny. Válka se jen hůře vysvětluje voličům.. Potažmo když proti EU vede Rusko hybridní válku a díky trollím farmám a užitečným idiotům dokáže manipulovat společenskou poptávku po míru na ruský způsob. Ovšem silný politický lídr by to vysvětlit dokázal.
Za opatrnou politikou se skrývá ještě jeden motiv: snaha vyhnout se riziku. Evropa chce, aby Ukrajina bojovala „za nás“, ale bez toho, abychom my sami něco skutečně riskovali. A to je vrchol cynismu, ještě když ani nedokážeme slíbit, že si Ukrajina své místo v EU vybojuje. „Rusko nesmí být poníženo,“ řekl Emmanuel Macron v červnu 2022, Olaf Scholz dlouhodobě blokoval těžké zbraňové systémy s odkazem na eskalaci a Viktor Orbán lavíruje mezi otevřenou podporou Ruska a podporou Ukrajiny, mj. propaguje bilaterální jednání mezi Ruskem a členskými státy EU namísto jednohlasného postupu. A přitom Ukrajinci bojují za to, aby mohli být v „naší partě“, což je prvopočátek toho, proč je Rusko napadlo.
Studie varuje před důsledkem, o kterém se málo mluví: hořkost Ukrajinců. Pocit, že byli ponecháni napospas agresorovi, může v budoucnu podkopat evropskou bezpečnost i politické vazby. à propos, pokud Rusko na Ukrajině vyhraje, už mezi uprchlíky nebudou ženy a děti, ale také váleční invalidé, muži s válečnou zkušeností, které bude sužovat deprese či alkoholismus. Přijdou lidé, kteří budou frustrovaní, a bude náročné je začlenit do společnosti. Jejich hořkost může být bezpečnostním rizikem. Historie ukazuje, že kombinace porážky a pocitu zrady vytváří nestabilitu. Evropa si tento scénář zjevně odmítá připustit.
Autoři studie považují sankce za účinné, ale nedotažené. Ruská ekonomika je slabší, než tvrdí oficiální statistiky. Právě proto je klíčové tlak zesilovat, ne normalizovat. Řada sankcí je efektivně obcházena a zatím se s nimi ruská ekonomika naučila žít, respektive sankce nesplnili svůj cíl, kterým bylo omezení Ruska vést válku. Je nutné tedy přitvrdit a nespoléhat se na to, že sami sankce stačí k tomu, aby Rusko přestalo válčit či aby jeho ekonomika zkolabovala. Případů zemí pod sankcemi, kde nedošlo ke zhroucení ekonomiky, režimu, či nedošlo k tomu, aby režim zastavil zbrojení, je hned několik – např. Kuba, Írán nebo Severní Korea.
Zásadní je i téma konfiskace zmrazených ruských aktiv. Studie tvrdí, že právní rámec existuje. Chybí jen politická vůle. Evropa se bojí precedentu víc než pokračující války, bohužel není lídr, který by měl odvahu na to vypořádat se s agresorskou zemí tak, aby si již více nedovolovala a zkonfiskovat zmrazený majetek a použít jej ve prospěch oběti. Rusko by mělo a musí platit, tato válka by měla Rusko fyzicky bolet, aby už jednou provždy přestalo mít chuť po svých imperialistických ambicích. Nicméně je férové uznat, že nejistota ohledně konfiskace rezerv je velká (zdroj, zdroj, zdroj).
Studie implicitně odhaluje jeden paradox: Evropa má dost peněz, technologií i lidí. Nemá ale odvahu přiznat si, že válka skončí jen tehdy, když Rusko přestane věřit ve vítězství. A každý měsíc váhání prodlužuje válku, zvyšuje konečné náklady, posiluje ruský narativ o slabém Západě. A ano, tohle váhání jen ukazuje slabost. Vážně je Evropa tak slabá, že se nechá šikanovat Ruskem? Ekonomika EU je sama více než osmkrát větší než ruská a když k tomu připočteme ekonomiky Velké Británie a Ukrajiny, tak je tato ekonomika přibližně desetkrát větší než ruská. Tak proč se necháme vydírat jednou zkorumpovanou zemí, která má podprůměrnou ekonomiku?
V případě scénáře ruského vítězství se Evropa dostává do prostředí trvale zvýšeného geopolitického rizika. To se promítá do vyšších nákladů na financování veřejného dluhu, zejména v jižních státech eurozóny, a do nižší ochoty soukromého kapitálu investovat ve střední a východní Evropě. Jinými slovy: nejde jen o obranu, ale o celkové zpomalení ekonomického růstu.
Evropské vlády často argumentují rozpočtovou odpovědností. Jenže čísla ze studie ukazují, že váhání je fiskálně nejméně odpovědnou variantou. Rozdíl mezi scénáři – zhruba 700–800 miliard eur během čtyř let – odpovídá několika evropským krizovým balíčkům. Problém tedy není nedostatek zdrojů, nýbrž jejich politická alokace. Evropa je schopna mobilizovat stovky miliard během pandemie či energetické krize, ale u Ukrajiny se chová, jako by šlo o volitelný výdaj. Přitom jde o učebnicový příklad prevence: investice dnes, aby se zabránilo mnohem větším výdajům zítra.
Z ekonomického hlediska je paradoxní, že právě státy, které nejhlasitěji varují před zadlužením (Německo, Nizozemsko), by byly v případě ruského vítězství vystaveny největšímu tlaku – jak skrze migraci, tak skrze nutnost rychlého posílení obrany.
Studie zároveň rozbíjí jeden z tichých předpokladů evropské pasivity: že Rusko je ekonomicky odolné a válku „utáhne“. Autoři poukazují na systematické zkreslování ruských makrodat, uměle nízkou inflaci a skryté deficity. Z pohledu ekonomické strategie je klíčové, že Rusko není v rovnováze. Válka je financována na úkor budoucího růstu, investic a sociální stability. Právě proto má zesílený tlak – vojenský i sankční – potenciál změnit ruský kalkul. Evropská nerozhodnost naopak Kremlu umožňuje rozložit náklady v čase a přenášet je na obyvatelstvo.
Nejde o Ukrajinu, jde o Evropu a účet přijde tak jako tak
Studii Europe’s choice lze číst jako ekonomickou prognózu i politickou obžalobu. Ukazuje, že Evropa si může zvolit, kdy a jak zaplatí. Nezvolí-li aktivní podporu ukrajinského vítězství, zvolí si dražší variantu automaticky. Váhání je také volba, ta horší v tomto případě.
Z ekonomického hlediska není pokračující váhání racionální. Z hlediska bezpečnosti nebezpečné. Z hlediska politické ekonomie pak krátkozraké, kdy náklady ruského vítězství budou rozprostřeny v čase, budou méně viditelné, ale o to destruktivnější.
Evropské vlády často mluví o stabilitě, konkurenceschopnosti a udržitelných veřejných financích. Studie však ukazuje, že bez rozhodné politiky vůči Ukrajině zůstanou tato slova prázdná.
Evropa si musí vybrat – jen si zatím odmítá přiznat, že přešlapování je také volba. Drahá volba, která povede k ruskému vítězství.
Jana Galvis je analytička Institutu liberálních studií a specialistika e-commerce. Zabývá se ekonomikou, latinskou Amerikou a rodinnou politikou.
