fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Hodnocení úspěšnosti Ursuly von der Leyenové

0

Brzy se rozhodne, zda Ursula von der Leyenová získá druhé funkční období ve funkci předsedkyně Evropské komise. Přestože nebyla na žádné kandidátní listině pro volby do Evropského parlamentu, „vedla kampaň“ za své znovujmenování a procestovala několik členských států EU. Nakonec jí však stačí přesvědčit 27 hlav států a předsedů vlád EU. Je sice pravda, že Evropský parlament o jmenování hlasuje většinově, ale je krajně nepravděpodobné, že by europoslanci šli proti svým politickým nadřízeným v hlavních městech.

Německá politička je členkou křesťanskodemokratické CDU, což však v posledních pěti letech nebylo zcela jasné. Níže uvádíme hodnocení její politiky.

1. Neprůhledné rozhodování

Příznivci i odpůrci její politiky odsuzují netransparentnost, kterou von der Leyenová v uplynulých pěti letech proslula. Lucemburský eurokomisař Nicolas Schmit například odhalil, že von der Leyenová „s námi nikdy nekonzultovala dohodu s Tuniskem a Egyptem [zaměřenou na zastavení nelegální migrace]“ a pokračoval: „V kolegiu komisařů neproběhla žádná diskuse. Kdyby proběhla, rozhodně bych hlasoval proti. S tímto způsobem řízení kolegia nemohu souhlasit […] Nejsme v prezidentském systému.“ 

Někteří proto von der Leyenové v Bruselu přezdívají „královna Ursula“. Její svérázné chování také zajistilo, že ji nyní vyšetřuje belgický soud i Úřad evropského veřejného žalobce v takzvaném skandálu „Pfizergate“, který se týká jednání o nákupu vakcín Covid, a to na základě stížnosti belgického lobbisty. Údajně se jednalo o osobní jednání von der Leyenové prostřednictvím textových zpráv s Albertem Bourlou, generálním ředitelem společnosti Pfizer, bez účasti členských států a také bez zapojení stálého týmu jmenovaného pro vyjednávání o vakcínách.

Von der Leyenová dosud odmítala tento neobvyklý postup objasnit, a když ji deník New York Times požádal o nahlédnutí do dotyčných textových zpráv, ukázalo se, že je nelze dohledat. Případ v této věci je nyní projednáván u Soudního dvora EU. Německou političku ostře kritizoval Evropský účetní dvůr i Evropská veřejná ochránkyně práv, který hovořil jasně o „nesprávném úředním postupu“. O tom, že vakcíny proti covidu v hodnotě až 4 miliard eur se nakonec ukázaly jako nadbytečné, se sice při zpětném pohledu mluví lehce, ale na jasnosti to nepřidá. 

Kromě toho se objevily i kontroverze, jako například jmenování stranického kolegy Markuse Piepera zvláštním vyslancem Evropské komise pro malé a střední podniky, které musela von der Leyenová nakonec odvolat poté, co se po protestech až čtyř kolegů eurokomisařů ukázalo, že se našli lépe hodnocení kandidáti, kteří nebyli vybráni. Zdá se také, že Ursula von der Leyenová zatajila skutečnost, že stála za reklamní kampaní v hodnotě 70 000 eur, o níž server Politico uvedl, že něco takového „porušuje pravidla Evropské unie, která byla přijata v době, kdy vedla exekutivu EU“.

2. Nehospodárný Plán na podporu oživení Evropy

V létě 2020 se v souvislosti s koronavirovou krizí rozhodli evropští představitelé států a vlád zřídit takzvaný „Plán na podporu oživení Evropy“ ve výši nejméně 750 miliard eur. Evropská komise při tom sehrála důležitou řídicí roli a pomohla překonat případný odpor spořivých členských států.

Navzdory varování z různých stran, včetně italského soudnictví, že taková finanční injekce by byla v Itálii – ale i jinde – obzvláště zranitelná vůči organizovanému zločinu, se do ní přesto pustili. Nyní, o čtyři roky později, se objevují první velké skandály. Podle italských státních zástupců je pro mafii skimming těchto evropských peněz dokonce tak výnosný, že to vysvětluje pokles počtu mafiánských vražd. Už to, že Komise von der Leyenové odmítá donutit členské státy, aby zveřejnily přesné příjemce peněz, svědčí o tom, že sotva existuje dobrá vůle zajistit řádné vynakládání prostředků.

Největším problémem tohoto fondu je však to, že v rozporu s tvrzením odstupujícího nizozemského premiéra Marka Rutteho nezůstane jednorázovou operací. Důvodem je skutečnost, že vynaložené prostředky již nebyly vyplaceny evropskými členskými státy, jako je tomu v případě běžného evropského rozpočtu. Naopak, peníze si na mezinárodních trzích vypůjčila Evropská komise, která je dosud nevrátila. Sama Komise by ráda získala pravomoc přímo zdanit evropské občany, aby mohla půjčku splatit, ale je nepravděpodobné, že by členské státy EU takovou pravomoc Komisi udělily – alespoň doufejme. S největší pravděpodobností členské státy umožní Komisi vzít si novou půjčku na splacení té staré. Koneckonců takové pochybné praktiky jsou již standardním postupem při poskytování finančních prostředků národním vládám. Zajistí však, že se tento fond stane trvalým.

3. Odmítnutí zvážit možnost outsourcingu azylového řízení

Nikdo by netvrdil, že je snadné vypořádat se s nekontrolovanou migrací, ale Evropská komise von der Leyenové dodnes odmítá považovat outsourcing azylového řízení za řešení. Austrálii se však tímto způsobem podařilo snížit příliv nelegálních migrantů téměř na nulu – bez ohledu na to, že lidé nedodržují maximální délku platnosti víz. Výsledkem je, že za posledních 20 let – protože tak dlouho to Austrálie dělá – nezemřel na moři při cestě do Austrálie téměř žádný člověk, zatímco za stejné období došlo k desítkám tisíc utonutí zoufalých lidí na cestě do Evropy.

Každý, kdo se pokusí nelegálně vstoupit do Austrálie, je převezen do sousedního Nauru. V důsledku toho se o to už prakticky nikdo nepokouší. Tam si člověk ponechá právo na azyl, ale nedostane ho pak v Austrálii, ale např. v Kambodži. Tento model – který chce Velká Británie kopírovat svým rwandským modelem – by se nepochybně dal ještě v mnohém vylepšit, ale v zásadě jde o humánnější přístup než smrtící evropský azylový chaos, který nakonec podkopává i podporu veřejnosti pro azyl. Koneckonců Austrálie stále přijímá žadatele o azyl, ale pouze lidi přímo z uprchlických táborů a řádně prověřené. Ne jen mladé silné muže, kteří přežijí pekelný přechod.

Iniciativu na zavedení takového modelu v Evropě v současné době podporuje 19 členských států. V březnu 2024 nakonec tento model napůl podpořila i sama von der Leyenová, což byl průhledný pokus o získání podpory pro druhý mandát – poté, co dlouhá léta hájila současnou nepolitickou politiku. Její vlastní Komise sice přišla s takzvaným „Migračním paktem“, ale i ten se rovná dalšímu témuž: povinnému rozptýlení lidí v rámci schengenského prostoru, kde neprobíhají žádné pasové kontroly, a dalšímu pokusu o zahájení selekce lidí na hranicích EU – na základě systému již v minulosti neúspěšných „hotspotů“. Samostatně šla von der Leyenová také tak daleko, že slíbila miliardy diktaturám po celé Evropě, u nichž není zdaleka jasné, jaká kontrola hranic nahradí tu současnou.

4. Neúspěšná obchodní politika

V posledních pěti letech se Evropské unii nepodařilo uzavřít obchodní dohody s Austrálií a latinskoamerickým obchodním blokem Mercosur. Uzavřela sice dohodu o brexitu, která omezila nové překážky britsko-evropského obchodu, ale to bylo opravdu to nejmenší, a malé dohody bylo dosaženo také s Novým Zélandem. Vzato kolem a kolem, bilanci von der Leyenové v oblasti obchodu většina analytiků stále považuje pouze za nevýraznou.

Podle Philippa De Baere, vedoucího partnera advokátní kanceláře Van Bael and Bellis, je vysvětlení jednoduché: „Všichni se snaží přetížit obchodní dohody neobchodními záměry. […] Tím se zabila husa, která snáší zlatá vejce.“

Jinými slovy, namísto snahy uzavřít obchodní dohody se Komise von der Leyenové snažila zneužít obchodní jednání k tomu, aby obchodním partnerům vnutila nejrůznější specifické politické volby v oblasti sociálních a environmentálních politik. Tak tomu bylo například při jednáních s Mercosurem, kdy EU náhle požádala, aby byla do dohody přidána příloha o udržitelnosti. Tento krok se nelíbil vládám zemí Mercosuru, které byly zejména proti požadavku EU, aby se okamžitě řídily novou evropskou legislativou týkající se odlesňování. 

Takový přístup také zhoršil obchodní vztahy s jihovýchodní Asií – Malajsie a Indonésie, které vyvážejí palmový olej, se rozhodly zmrazit obchodní rozhovory s EU v roce 2023 kvůli tomu, že Evropa odmítá uznat jejich standardy pro prevenci odlesňování, přestože nevládní organizace, jako je Global Forest Watch, chválí úspěchy Malajsie při snižování odlesňování. 

Po brexitu si Velká Británie může určovat svou vlastní obchodní politiku a zaujímá k tomu jiný přístup. Uznává například malajsijské normy pro místní odlesňování – MSPO, což jí umožňuje přístup k Transpacifické obchodní dohodě CPTPP, která zahrnuje země představující 15 % světového HDP. Tato dohoda je považována za největší obchodní dohodu pro Velkou Británii po brexitu.

V případě Austrálie byl tehdy problém v tom, že se EU nechtěla vzdát svého vlastního zemědělského protekcionismu, zatímco mezitím existuje i skutečný klimatický protekcionismus. Protože si EU koneckonců myslí, že je nespravedlivé, aby zbytek světa nepřijal evropskou nesmírně nákladnou klimatickou politiku, přišla s novým klimatickým tarifem nazvaným „CBAM“ neboli „Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích“. To následně vedlo k velkému sporu s rozvíjející se obchodní velmocí Indií, která CBAM napadá u Světové obchodní organizace (WTO), a také s africkými zeměmi, protože se odhaduje, že je bude ročně stát 25 miliard USD.  

5. Zanedbávání jednotného trhu, hlavního poslání EU

Už před nástupem von der Leyenové do funkce nebylo otevírání vnitřních obchodních bariér v rámci Evropské unie pro Evropskou komisi prioritou. Umožnit Itálii zachránit banky nebo Francii znárodnit loděnici, aby zabránila italskému převzetí: to se dělo pravidelně. Ještě v roce 2014 Margrethe Vestagerová, evropská komisařka pro politiku hospodářské soutěže, prohlásila, že považuje za „přirozené, že politika hospodářské soutěže je politická“. Taková otevřená politizace prosazování pravidel spravedlivé hospodářské soutěže je samozřejmě to poslední, co jsme potřebovali.

Za vlády von der Leyenové se situace ještě zhoršila. Proti národnímu protekcionismu se neudělalo téměř nic a politika hospodářské soutěže byla stále volnější. Velkou záminkou k tomu byla koronavirová krize, ale tato uvolnění byla poté jednoduše rozšířena, což vedlo k tomu, že členské státy nyní bezostyšně rozdávají rozsáhlé dotace, aby čelily hrozbě deindustrializace v důsledku vysokých cen energií – což je již také důsledek evropské (klimatické) politiky a experimentování s dodávkami energie.

Vestagerová například souhlasila s finanční injekcí ve výši 1,7 miliardy eur od daňových poplatníků na rekapitalizaci berlínského Nového letiště, které se potýká s problémy, s odůvodněním, že „letiště byla obzvláště těžce zasažena koronavirem“.

Jako záminka se používá i politika USA. V reakci na protekcionistický americký „Inflation Reduction Act“, legislativu, kterou Bidenova administrativa nabízí firmám štědré daňové úlevy na podporu ekologických investic, se von der Leyenová v únoru 2023 vyslovila pro ještě větší rozmělnění evropských pravidel proti státní podpoře. Kromě toho chtěla vytvořit takzvaný „Evropský fond suverenity“, což se rovná evropské průmyslové politice – tedy něčemu, co v minulosti, tehdy ještě na národní úrovni, vždy vedlo k plýtvání, nepotismu a špatnému rozdělování investic. Evropští občané by tak měli nejen menší konkurenci, ale mohli by platit i vyšší daně. Naštěstí se von der Leyenové nepodařilo její nový fond prosadit.

Přibližně 80 % státní podpory, kterou Komise v posledních letech schválila, však vynakládá Německo a Francie. To dokazuje, že z tohoto druhu podkopávání jednotného trhu těží především podniky s dobrými vazbami na dvě největší ekonomiky EU. Narušování hospodářské soutěže s plnou podporou Evropské komise. Z interního dokumentu, který odráží rozhovory mezi hlavami evropských států a vlád, také vyplývá, že mají pochybnosti o druhém funkčním období von der Leyenové, protože zanedbala prosazování předpisů EU, přičemž Komise také zahájila méně řízení o porušení předpisů než v minulosti. Mají také výhrady k rostoucí politizaci této instituce. Předseda Evropské rady Charles Michel to vše označil za „politováníhodné“.  

6. Fanatická zelená politika

V neposlední řadě Komise von der Leyenové vytvořila lavinu velmi nákladných ekologických právních předpisů pod hlavičkou „Evropské zelené dohody“ (Green Deal). To vyvolalo nespokojenost spotřebitelů, kterým bude brzy zakázáno jezdit auty se spalovacími motory a bude se po nich požadovat, aby zateplili své domy, i když se jim náklady na to nevyplatí. Velký hněv to vyvolalo i mezi zemědělci, kterým se podařilo prosadit jen několik omezených zásahů. A konečně vysoké náklady vyvolaly kritiku i mezi průmyslovými podniky v průmyslovém srdci EU: Německo a země Beneluxu.  

Pozoruhodné je, že když zelený regulační balíček v roce 2021 navrhovali nizozemský eurokomisař Frans Timmermans a přední eurokrat Diederik Samsom, někdejší člen Greenpeace, setkal se s velkým odporem ostatních eurokomisařů. Přesto von der Leyenová vše nechala proběhnout.

Klimatickou politiku však lze koncipovat i jiným, racionálnějším způsobem, jak navrhují výzkumníci z mezinárodní koalice Climate & Freedom. Namísto daní a regulací navrhují model, v němž by země, které se zavázaly ke klimaticky příznivé politice volného trhu, využívaly obchodních výhod. Taková politika by pak mohla spočívat v cíleném snižování daní („Clean Tax Cuts“), konkrétně ve čtyřech odvětvích, která jsou zodpovědná za 80 % emisí skleníkových plynů – doprava, energetika a elektřina, průmysl a nemovitosti – nebo ve snižování daní zaměřeném na demonopolizaci. 

Alternativou je podpora investic do majetku, který je pro podniky důležitý z dlouhodobého hlediska („Property, Plant, and Equipment (PP&E)“), prostřednictvím tzv. nezdaněných dluhopisů „CoVictory“, které snižují náklady na půjčky nejméně o 30 %. Záměrem je zde spíše podpořit inovace než současný model zdanění, regulace a protekcionismus.

Takový alternativní model politiky však nemá v Evropské komisi podporu. Podle jejího oficiálního poradního sboru by vše mělo být v budoucnu mnohem radikálnější, s přísnějšími emisními normami pro zemědělce, většími státními dotacemi pro některé druhy energie, průmyslovou politikou (čti: protekcionismem) a jako by si již uvědomovali sociální důsledky, většími dávkami na kompenzaci škod.

Závěr:

Podle rekonstrukce novin Politico prosadila von der Leyenová svá zásadní politická rozhodnutí „pomocí centralizace politik, sdružování [finančních] zdrojů a formy státních zásahů, která je pro středopravicové strany v Evropě obvykle nemyslitelná“. V důsledku toho se podle Erica Ciottiho, lídra francouzské středopravicové strany, který s von der Leyenovou zasedá v Evropské lidové straně (EPP), „spojila s politikou nerůstu, kterou prosazuje levice“. Mělo by být jasné: tato politička by raději druhý mandát předsedkyně Evropské komise získat neměla.

Sdílej

O Autorovi

mm

Pieter Cleppe je šéfredaktorem Brussels Report. Předtím působil jako vedoucí bruselské kanceláře Open Europe. Je vystudovaný právník, dříve vykonával advokátní praxi v Belgii a pracoval jako vládní poradce a autor projevů belgického státního tajemníka pro správní reformu. Také dříve pracoval jako analytik v belgickém institutu Itinera, který pomáhal založit. Právní vzdělání získal na Katolické univerzitě v Lovani a studoval také ekonomickou analýzu práva na univerzitách v Hamburku, Bologni a Vídni.

Comments are closed.