Podpora vědy a výzkumu je zmíněna mezi jedenácti zásadními kroky nové vlády hned v preambuli programového prohlášení. Vláda má pravdu, když píše, že výzkumu se v Čechách dlouhodobě vede dobře. Ať již měříme výzkum počtem citací v odborných žurnálech a počtem žurnálových článků, nebo výdaji na R&D, Česká republika si vede komparativně lépe než státy s podobnou populací a HDP. Co tedy přesně má vláda v plánu pro udržení kvality českého výzkumu?
Řízení výzkumu a výzkumní pracovníci
Bohužel musíme říct, že nic moc konkrétního. Většina programu týkající se výzkumu zní příliš vágně na to, aby bylo možné je podrobněji hodnotit, a bude třeba počkat na jejich konkrétní implementaci.
Mezi tyto kroky patří „nastavení koordinačních mechanismů mezi aktéry vědeckovýzkumného systému“, „zvláštní podpora excelentních pracovišť“, „odstranění administrativní zátěže“, „zjednodušení systému podpory“, nebo „vyhodnocování nástrojů podpory“. Všechny tyto principy zní samozřejmě dobře, zároveň si však těžko lze představit vládu, která by s nimi alespoň na papíře nesouhlasila. Hodnotit budeme moci až konkrétní kroky, které budou podniknuty k jejich většímu uplatnění. Až téměř absurdně vágně zní krok „řízení kvality lidských zdrojů a rozvoj jejich potenciálu“.
Program zmiňuje také současnou pandemii s myšlenkou nástrojů podpořit výzkum v krizových situacích. Tento krok bohužel ukazuje, že se vláda ze současné krize nepoučila. Krizové situace vyžadující zvýšené výzkumné úsilí, jako právě pandemie, vytváří zvýšenou poptávku po produktu výzkumu (jako v tomto případě vakcíny), která sama o sobě vytváří pro firmy dostatečnou motivaci do výzkumu investovat.
Co v těchto situacích výzkum brzdí, vedle vlád a veřejnosti obviňující firmy z price gougingu, je byrokracie spojená s výzkumem. V případě koronavirových vakcín byl tento proces do určité míry jednorázově zjednodušen, a vláda má pravdu, že takový postup je uplatnitelný i v budoucnu. Nabízí se však otázka, proč čekat na krizi, a netlačit na místní i evropské úrovni na snižování byrokracie spojené s inovací obecně.
Jako dobrý krok v sekci o výzkumných pracovnících musíme pochválit také motivování mladých vědců, žen, či zahraničních pracovníků k výzkumné kariéře. Otázka však zní, zda tento krok skutečně patří do sekce vědy, a ne spíše do sociální politiky. Stát by neměl vytvářet speciální dotace či pozice dostupné kandidátům na základě neovlivnitelných faktorů, ale měl by snižovat překážky, které lidem menšinově zastoupeným ve výzkumu v kariéře brání. Těmito překážkami může být příliš komplikované imigrační řízení, nebo nerovné nastavení rodičovské dovolené.
Financování výzkumu
V podsekci o financování výzkumu nacházíme na rozdíl od předchozí sekce několik jednoznačných stanovisek, mezi nimi především zvýšení celkových veřejných výdajů na výzkum.
K tomuto tématu je obecně třeba říct, že ačkoliv pochopitelně stojíme o kvalitní a produktivní výzkum, státní podpora má své zásadní nedostatky. Prvním je, že stát nemá aparát jak poznat, ve kterých sektorech je inovace právě nejvíce žádoucí, aby do ní správně alokoval podporu a jiné zdroje.
Zatímco stát štědře dotuje například zelené technologie (které jsou samozřejmě samy o sobě žádoucí), je možné, že nebýt vládní diverze prostředků, společnost by radši ocenila třeba více zdrojů pro výzkum léčby rakoviny, či naopak. Přílišná státní přítomnost v poli výzkumu nám znemožňuje sledovat tržní cenové signály, které by nám tuto informaci mohly dodat.
Ze stejného důvodu nemůžeme dost dobře vědět, zda je obecná úroveň výzkumu žádoucí. Pokud něco štědře dotujeme, lze očekávat, že toho budeme mít více, než bychom si jinak přáli. Je tedy možné, že máme příliš mnoho výzkumu na úkor třeba služeb či produkce spotřebních statků. Stejně tak je však možné, že patenty a přílišná byrokracie stran nových postupů a výzkumu tento efekt více než vyvažují, a máme naopak podúroveň výzkumu a inovací v porovnání se společenským optimem.
Programové prohlášení kromě toho slibuje i nástroj podporující soukromé investice či koinvestice do výzkumu reinvestováním výnosů. Ačkoliv i tento krok nutně povede k řadě společensky neefektivních projektů, považujeme nástroj daňového zvýhodnění investic do výzkumu například formou zvýšených odpočtů za jedno z lepších řešeních; obecně věříme firmám, že dokážou se svými výnosy naložit lépe než stát.
Transfer technologií a publicita vědy
Závěrečná sekce programového prohlášení o vědě a výzkumu je opět spíše plná sloganů než konkrétních návrhů. „Transfer výzkumných výsledků do praxe a spolupráce vědy s výzkumem“, či „spolupráce akademických pracovišť zejména s malými a středními podniky“ samozřejmě zní dobře, otázka je, co pro naplnění těchto cílů může vláda smysluplně dělat, stejně jako třeba pro „sdílení informací o výzkumu“. Jako efektivní krok pro dosažení těchto cílů by se nabízelo například bojovat za liberalizaci patentového práva.
Závěrem, „otevřená komunikace s médii, vědeckou komunitou a žáky a studenty“ a „popularizace výsledků vědy“ zní rovněž jako kroky, které stát nemá kapacitu centrálně provádět dobře, a k jejich dosažení by mohlo dojít skrze větší komercializaci vědy. Vědecké instituce by samy měly být schopné určit, zda mají například zájem o najmutí studentů-stážistů nebo propagaci své činnosti ve školách za účelem získání více kvalitních kandidátů o práci, nebo o mediální propagaci své aktivity za účelem zvýšení povědomí a přilákání investorů. Pokus státu nastavit obecně platná pravidla v této oblasti pravděpodobně povede jen k větší byrokracii pro vědecké pracovníky či instituce, která v mnohých případech nepřinese žádnou zásadní přidanou hodnotu.
Je těžké hodnotit, které programové kroky jsou nejlepší a které nejhorší, vzhledem k celkové ambivalentnosti celé kapitoly. U většiny kroků bude záležet až na formě, v jaké budou předloženy. Přesto vybíráme nakonec několik favoritů:
Nejlepší nápady
- Podpora zapojení minorit do vědy a výzkumu (bude-li formou snižování strukturálních překážek).
- Zjednodušení podpory, systému dotací a snížení byrokratické zátěže.
- Podpora soukromých investic do výzkumu formou daňového zvýhodnění reinvestice výnosů.
Nejhorší nápady
- Celková vágnost a ambiguita celé sekce. Potenciálně může mezi nejhorší nápady patřit celá řada kroků, jako například nucená spolupráce vědeckých pracovišť se školami či malými firmami, pokud bude implementována třeba jako podmínka získání dotačních titulů, a vyústí pouze v další zbytečnou byrokracii.
Jan Mošovský, M.Sc. je ředitelem výzkumu Liberálního institutu a Programs Associate v European Students for Liberty.
