Pohyb tektonických desek světového hospodářství
Díky finanční krizi a recesi dochází k urychlení změn v rozložení ekonomických sil ve světě – dochází k pohybu „tektonických desek“ světového hospodářství. „Rozvíjející se trhy se z krize otřepaly mnohem rychleji než Amerika či Evropa.“ [19]. Rozvíjející se trhy bohatnou, a to nikoliv zadlužováním, ale pomocí tvorby úspor. Rozvíjející se trhy také začínají obchodovat mezi sebou navzájem. Naopak vysoký relativní význam USA, jako jejich obchodního partnera, klesá. A nejedná se zdaleka již jen o Čínu, ale třeba i Vietnam a jiné země [20]. Podnikatelé jednoduše hledají možnost, jak si snížit náklady, aby tak dosáhli vyššího zisku. Jejich zrak tak ulpívá na zemích, které umožňují relativně svobodné podnikání a nebrání příliš volnému mezistátnímu obchodu. A pokud zvýšené tržby (přesněji podnikatelské odhady budoucích tržeb) pokryjí náklady na přemístění, náklady na dopravu zboží, zaškolení pracovní síly, na rozhodování, náklady na daně, administrativu vyžadovanou státem, úplatky příslušným úředníkům a další možné i nemožné náklady a zároveň zisk bude větší než současný zisk, tak podnikatelé výrobu do těchto zemí přemístí. (Podobné to bude při podnikatelově rozhodování o umístění nové továrny). Tvorba vysokých úspor navíc znamená, že v těchto zemích je dostatek levného kapitálu k zapůjčení a pro rozšíření případně rozjezd podnikání. Jsou to právě úspory, které je nutné hledat za zdravým růstem ekonomik [21]. V tomto kontextu je pozoruhodné tvrzení ekonoma a bankéře Jacoba Frenkela, podle něhož je třeba zlepšit strukturu čínské ekonomiky, zlepšit důchodový a sociální systém a kapitálový trh, tak aby firmy vyplácely dividendy, protože toto vše změní Čínu v zemi: „…která méně spoří, kde je citelná domácí spotřeba, a tudíž nemusí být tak podstatný export.“ [22].
Jak z dluhů ven?
Jak zabránit řeckým katastrofám v Řecku i jinde? V podstatě existují dvě možnosti, buď si Řekově utáhnou opasky anebo se státní dluh fonetizuje (nicméně dluhy mohou nakonec zaplatit daňoví poplatníci z jiných států – viz vývoj v EU). Ekonomové V. Smith a A. Harberger se domnívají, že nakonec bude nutné přistoupit k monetizaci státního dluhu [23]. Inflační cesta byla hojně využívaná (nejen) řeckými vládci v dobách před vstupem Řecka do eurozóny [24]. Tato cesta spočívá na takzvané peněžní iluzi, kdy se lidé zaměřují především na nominální hodnotu peněz než na jejich reálnou hodnotu. Jinými slovy ztráta kupní síly peněz lidi zdaleka tak nebolí, jako stejné nominální snížení jejich příjmů. Přirozeně inflace musí být provozována pouze do určité výše [25]. Tato teorie má své vady (odhlížíme od morálních problémů inflace). Alespoň pokud můžeme soudit dle situace v České republice, tak odborářští bossové často argumentují inflací [26] a mohou si platit i své ekonomy. O inflaci (přesněji růstu cennové hladiny nějakého daného koše spotřebního zboží) se navíc může člověk dovědět i z masových médii. Lidé pak začnou inflaci očekávat a promítat ji do svých budoucích požadavků. Následně je nutné, pro zachování účinnosti inflační cesty, inflaci zvýšit, a tak dále, až je inflace zřetelnější pro stále větší množství lidí. Shrnuto: pro některé lidi teorie inflační cesty zjevně neplatí a pak je tato politika neudržitelná. Pokud považujeme za správnou Rakouskou teorii hospodářského cyklu, dojdeme k následujícímu: inflace (myšleno růst peněžní zásoby) povede k hospodářskému cyklu, a tento se nakonec stejně dotkne blahobytu lidí [27].
Potíž však je, že Řecko je členem eurozóny a nemůže již provozovat takovou inflační politiku, na kterou bylo zvyklé. Kovanda se pak ptá, zda náhodou nepřevažují náklady přijetí eura nad jeho přínosy. Pokud podle ekonoma P. de Grauwe nedojde k další centralizaci a harmonizaci jak v měnové, tak fiskální oblasti, tak eurozóna dříve nebo později zkolabuje [28]. Kovanda upozorňuje, že euro je spíše politický než ekonomický projekt a řada politiků s ním spojila své kariéry. Autor srovnává také projekt eura s projektem vybudování komunistické společnosti, který byl spojen s centrálním plánováním: „Oba projekty mají společné minimálně jedno: jde o široký společenský experiment.“ I když dodává, že komunistický projekt se opíral o násilí na občanech, nesvobodu, cenzuru, vládu jedné strany atd. Zatímco v Evropské unii není nic z toho patrné [29]. Nebylo by úplně fér vzhledem k rozdílné míře „projektování“ dávat tyto dva projekty vedle sebe, ale mělo by být jasné, že euro je v eurozóně měna s nuceným oběhem. Euro nemůže být obchodníky odmítáno. Svět má navíc s podobnými společenskými experimenty bohaté zkušenosti. Kdysi mohly mince razit i města, vysocí církevní hodnostáři nebo šlechta. Později už jen panovník – tj. stát. Přejděme však dále. Protože s eurem spojila řada politiků své kariéry, tak tito budou hájit ideu eura nadále. To je také důvod, proč dle autora euro přečká [30]. Dá se tak očekávat tlak na další centralizaci Evropské unie, který však bude pravděpodobně vzbuzovat i odpor. Lze si jen přát, aby politické důsledky nevedly k variaci na téma války Severu proti Jihu. Nicméně nemělo by se zapomínat na to, že pořád existuje ještě další (neinflační, a také méně populární) cesta, a to nechat „zlobivé“ státy zkrachovat. Podobně jako se tomu stalo na počátku století v Argentině a mnohokrát v minulosti.
Účinná sociální síť jako prevence recese?
Podle ekonoma R. Rajana je to absence účinné záchranné sociální sítě, která výrazně zhoršuje průběh recese. „Těžká recese, armáda vyděšených nezaměstnaných, to je přesně to, co pak nutí vlády k tomu, aby prováděly rozsáhlá a nákladná stimulační opatření, aby snižovaly daně, zvyšovaly vládní výdaje či udržovaly politiku levných peněz.“ [31]. Ekonom Ch. Dillow potvrdil na základě statistické analýzy, že čím dobrotivější stát byl za posledních 20 let, o to méně stoupl v krizových letech 2007-10 podíl vládního dluhu na hrubém domácím produktu. Státy sociálního blahobytu (třeba Švédsko) jsou tak protiváhou vysokého veřejného zadlužení [32]. Odhlédneme-li od obecných problémů historického statistického výzkumu a od toho, že v grafu „Sociální výdaje a změna ve veřejném zadlužení v letech 2007-2010“ na straně 36 se nejmenší změnou dluhu může pochlubit Švýcarsko, které je jen o málo „dobrotivější“ než USA, Velká Británie, Irsko a Island, tak je možné vznést řadu námitek. Za prvé USA trápí velké zbrojní výdaje na různá válečná dobrodružství, proto jejich zařazení do statistického šetření je problematické. Za druhé změna ve veřejném zadlužení vůbec neindikuje, kolik výdajů bylo učiněno s ohledem na sociální otázky! Vládní výdaje jsou prostě shrnuty do jednoho neidentifikovatelného balíku, z něhož politici mohli klidně peníze vydávat na záchranu zájmových skupin, které politiky podporují a na nichž jsou politici závislí. Za třetí teorie by navíc spíše dokládala jen to, že politici nevěří, že řada lidí se dovede o sebe sama postarat i v době krize. Poslední z uvedených možností neumožňuje potvrdit Rajanovu-Dillowovu teorii ani tehdy pokud by jsme přesněji znali výdaje učinněné s ohledem na sociální otázky. Čtvrtou námitku si vypůjčíme přímo od Kovandy: „Vždyť taková čínská sociální síť [myšlena je zřejmě pouze síť státní, pozn. autora] je notně protrhaná, a země prošla krizí poměrně dobře.“ [33]. K témuž by se dalo dodat, že Československo mělo během meziválečného období jedny z nejpokrokovějších (tak byly/jsou označovány) zákonů týkajících se sociální otázky, a přesto se potýkalo s hospodářskou krizí velmi těžce [34]. Přičemž by měl být dle Rajanových a Dillowových závěrů opak pravdou. Pátou námitkou je skutečnost, že není dostatečně zohledněna soukromá záchranná sociální síť, která by logicky měla být také alespoň odhadnuta a započítána [35]. To je zvlášť důležité, protože státem provozovaná nucená záchranná sociální síť má tendenci vytěsňovat tu soukromou. Tudíž u méně „dobrotivých“ států by se dalo očekávat vynaložení relativně větších prostředků na soukromou záchranná sociální síť.
Konečně je potřeba uvést, že tato teorie mlčky předpokládá, že zvýšené vládní výdaje znamenají pomoc na cestě z recese. Předpokládejme pro účely tohoto příspěvku, že zvýšené vládní výdaje směřují skutečně do oblasti sociální záchranné sítě – jednalo by se především o podpory v nezaměstnanosti případně i jiné sociální dávky. Pak však z logiky věci plyne, že lidé mají menší motivaci si hledat nové zaměstnání a snižovat svoje mzdové požadavky [36]. Jednoduše proto, že jejich náklady obětované příležitosti v případě nezaměstnanosti jsou sociálními dávkami sníženy. Nečelí už situaci 24 hodin volna a žádné zboží a služby versus například 14 hodin volna a zboží a služby za 1500 dolarů. Místo toho čelí situaci 24 hodin volna a zboží a služby třeba za 800 dolarů versus 14 hodin volna a zboží a služby za 1500 dolarů (čísla jsou pouze ilustrativní). Za takové situace nepřekvapí, že řada lidí raději bude doma. Nezaměstnanost tak bude vyšší a produkce menší. Tato skutečnost je ovšem obecně platná a platí tedy i v jiných fázích hospodářského cyklu. To znamená, že dobrotivější státy se budou potýkat s větší nezaměstnaností a nižším blahobytem a budou tedy chudší [37].
Závěr
Poslední část knihy tvoří 26 rozhovorů, které autor pořídil s předními ekonomy a ekonomickými historiky. Mezi nimi jsou i laureáti Nobelovy ceny za ekonomii. Tyto rozhovory tvoří cenný doklad o nejednotnosti současné ekonomické vědy. Dobrým příkladem může být téma vládních stimulačních balíčků, které někteří zavrhují (R. Higgs) a jiní obhajují (W. Baumol). Nebo téma regulace (F. Scherer) versus deregulace (G. Steele). Laik bude pravděpodobně zmaten. Na samý závěr bych proto odcitoval slova ekonomického historika D. Northa: „…ekonomové obvykle uvažují v kontextu tvorby svých modelů. Uvažují staticky. Proto také v takové míře nedokázali krizi předpovědět. Mohou „záplatovat“ tak, aby zabránili té podobě finanční krize, která je právě za námi. Přesto neuniknou nástrahám dalšího vývoje, neuniknou krizím v nových podobách. Vývoj je neustálý, probíhá trvale. Je třeba proto vidět ekonomiku dynamicky.“ [38]. Současné problémy však nejsou ještě za námi, a proto se snad dočkáme dalšího zajímavého dílu Příběhu.
[19] Ibid, s. 17
[20] Ibid, s. 16-20
[21] pro precizní pojednání viz Rothbard Zásady, s. 30-45
[22] Kovanda, s. 111
[23] Ibid, s. 23
[24] Ibid, s. 21
[25] Ibid, s. 23-4
[26] pro příklad viz Odbory
[27] blíže viz J. Šíma
[28] Kovanda, s. 27
[29] Ibid, s. 28
[30] Ibid, s. 28
[31] Ibid, s. 35
[32] Ibid, s. 35-6
[33] Ibid, s. 36
[34] Pisková, s. 534, viz i s. 538
[35] pro příklady z USA a skutečnost, že soukromá záchranná sociální síť může být podstatně přínosnější než nucená solidarita viz Abram, s. 168-84, pro historické soukromé sociální systémy viz Chalupníček
[36] poznámka: ne u každého člověka je to vlivem státních zásahů do pracovních trhů legálně možné
[36] Anderson
[37] Kovanda, s. 146
Literatura:
1. Kovanda, L. Příběh dluhové smršti: a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. Praha: Mediacop s. r. o. 2011, ISSN 1804+1701.
2. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
3. Rothbard, M. N. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8.
4. Pisková, R. Jihlava. Praha: NLN 2009, ISBN 978-80-7106-551-7.
5. Šíma, J. Trh v čase a prostoru: Haykovská témata v současné ekonomii. Praha: Liberální institut 2000, ISBN 80-86389-09-X.
6. Chalupníček, P. a Dvořák, L. Health Insurance before the Welfare State. The Independent Review vol. 13, No. 3, winter 2009.
7. Krupa, V. Fungování ekonomiky v podmínkách poklesu cenové hladiny [online, 2011]. Dostupný z (přístup 08/2011): http://www.mises.cz/clanky/fungovani-ekonomiky-v-podminkach-poklesu-cenove-hladiny-254.aspx.
8. Anderson, W. L. Švédsko: chudší než si myslíte [online, 2010]. Dostupný z (přístup 08/2011): http://www.mises.cz/clanky/svedsko-chudsi-nez-si-myslite-59.aspx.
9. Abram, T. Smutné dejiny sociálního systému v USA. In: Gonda, P. a Chalupníček, P. In Defense of the Free Market. Bratislava: Konzervatívný inštitút M. R. Štefánika – Liberální institut 2007, ISBN 978-80-863-8949-3.
10. Friedman, J. Dokonalá bouře neznalosti. In: Terra Libera číslo X-XII, 2010. Dostupný z (přístup 08/2011): http://inlist.cz/tl/tl_10_12_2010.pdf.
11. Odbory se zlobí. Inflace převážila zvýšení mezd [online, 2008]. Dostupný z (přístup 08/2011): http://ekonomika.idnes.cz/odbory-se-zlobi-inflace-prevazila-zvyseni-mezd-frg-/ekonomika.aspx?c=A080208_191211_domaci_dp.
