Evropská ústava představovala všechno, co je špatně na Bruselu.
Vždy, když jsem viděl Valéryho Giscarda d’Estainga, do hlavy se mi vkradla věta od Mallarmého: „Si extraordinairement distingué, quand je lui dis ‚bonjour‘, je me fais toujours l’effet de lui dire ‚merde‘.“ („Tak mimořádně distingovaný, že když mu řeknu ‚bonjour‘, připadám si, jako bych řekl ‚merde‘.“)
Tak jsem se cítil, když jsem na začátku Evropského konventu v roce 2001 udělal tu chybu, že jsem se tohoto bývalého francouzského prezidenta (jenž minulý týden zemřel) zeptal, pokud skutečně chce znovu propojit Evropu s jejími národy, zda mu dává smysl ubytovat se v nejvelkolepějším bruselském hotelovém apartmá, spolu s odpovídajícím platem a dietami.
Po jeho odpovědi: „Člověk se musí cítit pohodlně,“ jsem si připadal poměrně malý. Avšak byl to také autentický hlas elity EU – pompézní, de haut en bas, která si neuvědomuje, jak působí na ostatní.
Evropský konvent byl Giscardovou poslední velkou výpravou do politiky. Dvacet let po odchodu z Elysejského paláce a několik týdnů před svými 76. narozeninami měl v úmyslu dát Evropské unii ten poslední a definitivní atribut státnosti, psanou ústavu. Na setkání v belgickém královském paláci v Laekenu svolal různé eurokraty a přidruženou šlechtu k příležitosti, kterou nazval „náš filadelfský okamžik“ a přirovnal se k Thomasi Jeffersonovi (neskromně jakož i nesprávně, protože Jefferson nebyl u toho, když se psala Ústava USA – byl velvyslancem v Paříži).
Vznikl z toho dokument, jehož úmyslem bylo dokončit transformaci EU ze sdružení států do federace. Giscard a další autoři se viděli jako Otcové zakladatelé nového státu, posadili se do křesel a čekali, že jim evropské národy vyjádří vděk. Ale lidé měli jiný názor. Referendum ve Francii v květnu 2005 skončilo vítězstvím „ne“ v poměru 55–45. O dva týdny později vyjádřili nizozemští voliči ještě silnější odmítnutí: 62–38.
Co se stalo potom, ztělesňuje všechno, co je špatně s Bruselem, a poslalo Británii na cestu k odchodu. Lídři EU mohli uchopit tuto příležitost k tomu, aby navrhli něco méně centralizujícího. Namísto toho si zvolili, že ústavu protlačí tak jako tak. Voliči byli bráni ne jako nejvyšší autorita v demokracii, nýbrž jako nepohodlná překážka. S textem se trochu zamíchalo, odstavce byly přečíslovány a už se nejmenoval Evropská ústava, nýbrž Lisabonská smlouva. Nejlepší právníci v Bruselu a spřízněných hlavních městech byli nasazeni k úkolu, jak se vyhnout dalším referendům.
Neuvěřitelné je, že Giscard přiznal, o co jde. „Institucionální návrhy ústavní smlouvy,“ psal v roce 2007 dopisu pro Le Monde, „jsou všechny ve své celistvosti k nalezení v Lisabonské smlouvě, pouze v jiném pořadí“. A proč byl tento rebranding nutný? „Především, abychom se vyhnuli referendům.“
To byl čistý Giscard – tak bezostyšně pohrdavý, až byl téměř podmanivý. Bylo to, jako by se vyžíval v klišé přezíravého eurokrata. A ve skutečnosti byl v Giscardově kariéře performativní aspekt vždy. Ačkoliv o sobě přemýšlel jako o liberálovi, jeho politika byla svým stylem monarchická a svojí podstatou majestátní. Jako prezident si potrpěl na pompu a protokol a měl obzvláštní slabost pro státem financované velkolepé projekty – TGV, jaderné elektrárny, Airbus.
Byl anglofilem, i když ne příliš dobrým. Byl však minimálně obdivovatelem verze Anglie podle P. G. Wodehouse, plné hrabat a majestátních sídel. To, jak si potrpěl na vlastní důstojnosti, lze popsat jedině francouzským cizím slovem „hauteur“.
Ke konci svého života Giscard koupil a opravil zámeček v malé aveyronské vesnici Estaing, jako by chtěl obhájit aristokratické „d’Estaing“, které jeho otec získal dva roky před jeho narozením. V Bruselu stejně jako v Paříži často vypadal, jako by hrál snobskou karikaturu toho, jak se má chovat politický lídr.
O Napoleonovi řekl jeden z jeho životopisců, že trpěl „chybou všech arivistů, totiž tím, že měl příliš vysoké mínění o společenské třídě, do které právě povýšil“. Giscard měl určitě příliš dobré mínění o elitách EU, byl přesvědčený, že jejich úkolem je opravovat chyby hloupého obyvatelstva. Nakonec je však těžké vylepšit shrnutí Margaret Thatcherové – kéž by, jak řekla, byl tak moudrý, jak si myslel, že je.
Přeložil Martin Pánek. Článek původně vyšel pod názvem Imperial and out-of-touch, Giscard D’Estaing embodied the pompous EU elite na webu The Telegraph.
