„Musíme zabránit brexitu bez dohody,“ říká kdejaká postava na britské scéně a tváří se u toho, že má patent na rozum. Dává to ale smysl?
Představte si, že přijdete do obchodu třeba s auty a prohlásíte, že neodejdete, dokud se nedohodnete na koupi. Že je pro vás zcela nepřípustné, abyste se otočili na podpatku a odešli o dům dál. Jakou motivaci tím poskytnete obchodníkovi? Domníváte se, že bude motivován udělat vám dobrou cenovou nabídku na kvalitní auto? Nebo vám spíš bude chtít prodat předraženou šunku?
Nebo si představte, že vaše firma chce ukončit spolupráci se svým dodavatelem. Řeknete mu: „Víte, dodavateli, nelíbí se nám, že poslední dobou zvětšujete ceny dodávek a míra chybovosti roste, pojďme ukončit naši spolupráci. Ale nikdy spolupráci neukončíme bez další dohody, musíte s tím souhlasit.“ Připadá vám to normální? Připadá vám to jako rozumná vyjednávací strategie?
Nebo si představte, že se rozvádíte s manželkou/manželem. A svojí druhé polovičce říkáte: „Víš, změnil/a ses. Jsi čím dál otravnější, čím dál rozkazovačnější a čím dál rozhazovačnější. Je lepší, když se rozvedeme. Ale musíš souhlasit se všemi podmínkami rozvodu. Pokud ne, budu i nadále snášet tvoje nálady, rozkazy i utrácení. I když se to stále zhoršuje. Nechci odejít bez dohody.“
Asi si ťukáte na čelo, že nic takového by nikdo neudělal. Přesto je to postoj řady britských politiků včetně (bývalých) konzervativních poslanců.
Je přece nabíledni, že pokud zakážou vládě odchod z EU bez dohody, má EU jednoznačnou motivaci nabízet nejhorší možnou dohodu. A nabízená dohoda je ostudně nevýhodná a neakceptovatelná z britského hlediska.
Teorie her nás učí, že pokud jdeme s armádou nějaké území dobýt, je dobré spálit za sebou mosty a lodě a neumožnit našim vojákům vzít zpátečku. Jednak je to motivace pro samotné naše vojsko, že pokud chce přežít, musí bitvu vyhrát. Jednak je to ale motivace i pro druhou stranu – vidí, že to myslíme vážně (naši vojáci nemají na vybranou), a pokud nechtějí mít velké ztráty na životech a majetku, bude motivována k uzavření dohody.
Ekonomové tomu říkají commitment device, tedy něco jako závazkový nástroj. Je to něco, co vás nutí udržet svůj závazek. Jako třeba když chcete zhubnout nebo přestat kouřit a svěříte svůj závazek Facebooku nebo svým kamarádům, vaším závazkovým nástrojem je pak ostuda, která pramení z toho, že lidi uvidí, jak máte slabou vůli, pokud po pár dnech přestanete.
Je evidentní, že co platí pro dobývání ve válce, nemůže platit taktéž pro odchod. Pokud je dobrým závazkovým nástrojem zničit si cestu úniku při cestě tam, nemůže to být také dobrým závazkovým nástrojem na cestě zpět. Ono se ostatně špatně chodí někudy, kde není cesta.
Dobrým závazkovým nástrojem na cestě zpět by ale mohl být samotný čl. 50 Smlouvy o EU! Ten říká, že pokud se EU a odcházející země do dvou let nedohodnou, je odchod dokončen s dohodou nebo bez. Toto ustanovení motivuje obě strany přijít s oboustranně akceptovatelným řešením, a to poměrně rychle.
Bohužel je rozmělněno dalším ustanovením, které říká, že se obě strany mohou dohodnout na prodloužení tohoto termínu. Tím se z důvěryhodného závazku (credible commitment) stává nedůvěryhodný závazek! A jak vidíme, reálná praxe nám ukazuje přesně to, co předpovídá teorie her. Nedůvěryhodnému závazku nikdo nevěří.
Britští poslanci mají ale trumfy ve svých rukou. Mohli by zakázat svému premiérovi žádat o odklad. Podle čl. 50 SEU je to právě předseda vlády (popř. hlava státu) odcházejícího státu, kdo žádá o prodloužení lhůty. Pokud by britský parlament přijal zákon zakazující žádat o odklad, role by se obrátily. Británie by věděla, na čem je, byla by jednostranně připravena (minimálně duševně) na odchod příp. i bez dohody a míč by byl na straně EU, aby souhlasila s dohodou, která je akceptovatelná i pro Británii.
Tento zákon by ale musel být přijat důvěryhodným způsobem. Tedy ne tak, že by mohl být kdykoliv zrušen. To by z něj opět činilo nedůvěryhodný závazek.
Zatím to tedy vypadá na další týdny a měsíce nejistoty, co bude s brexitem. A přitom kursy teorie her jsou na YouTube zdarma.
Parafrází klasika: Ovládání teorie her je nezbytné v akademické sféře i na pracovišti.
