Většinové mínění se ustálilo v názoru, že rozhodnutí americké vlády z loňského září, kdy nechala zbankrotovat investiční banku Lehman Brothers, bylo hrubou chybou. Pád Lehman Brothers prý vyvolal obrovskou finanční paniku a hromadný útěk investorů k bezpečným aktivům („flight to safety“). Americká vláda byla následně nucena přistoupit k bezprecedentní sérii masivních intervencí, aby odvrátila kolaps finančních trhů.
Tento konvenční názor zpochybňují ekonomové John H. Cochrane a Luigi Zingales ve svém článku Lehman and the Financial Crisis (Wall Street Journal, 15. 9. 2009). Poukazují na skutečnost, že hlavní ukazatele rizika prudce vyskočily nikoli bezprostředně po pádu Lehman Brothers, nýbrž až poté, co ministr financí Henry Paulson a šéf americké centrální banky Ben Bernanke vystoupili v Kongresu se svým návrhem záchranného balíčku TARP (Troubled Asset Relief Program), tzn. 23. a 24. září 2008. Cochrane a Zingales si všímají jednak ceny bankovních swapů úvěrového selhání („CDS spread“).Ta byla ještě 22. září stejná jako 12. září. Dále se zaměřují na rozpětí mezi úrokovou sazbou LIBOR a overnight indexed swap (OIS), který odráží průměrnou jednodenní mezibankovní sazbu. Rozpětí mezi LIBORem a OIS by mělo ukazovat rizikovost krátkodobých mezibankovních úvěrů, jak jí v danou dobu vnímali klíčoví tržní aktéři. Vývoj těchto ukazatelů je patrný z následujícího grafu:
Cochrane a Zingales mají za to, že větší podíl na finanční panice měly nepromyšlené kroky Paulsona a Bernankeho.
Je třeba říci, že totéž tvrdí i ekonom John B. Taylor ve svém článku z listopadu 2008 The Financial Crisis and the Policy Responses: An Empirical Analysis of What Went Wrong (str. 15-18). Taylor se rovněž soustředil na vývoj rozpětí mezi sazbou LIBOR a OIS, což se setkalo s kritikou (viz např. Sam Jones: Why letting Lehman go did crush the financial markets, 12. března 2009). Odlišný pohled nabízejí rovněž Heiko Hesse a Brenda González-Hermosillo v článku Financial crisis, global conditions, and regime changes (21. dubna 2009). Ať tak či onak, hlavní příčinou oné paniky zřejmě bylo spíše to, že předchozí bailouty (zejm. investiční banky Bear Stearns v březnu 2008) vyvolaly u tržních aktérů očekávání, že vláda bude nezajištěné věřitele velkých amerických finančních institucí konzistentně chránit před ztrátou a že jsou to tedy pouze akcionáři, kdo jsou vystaveni vážnému riziku. Není proto divu, že rozhodnutí vlády nechat padnout Lehman Brothers investory překvapilo a šokovalo, neboť tuto variantu nepovažovali na základě minulého jednání vlády za pravděpodobnou a nebyli na ni dostatečně připraveni. S tímto pohledem souhlasí i Simon Johnson a James Kwak v článku Lehman Brothers and the Persistence of Moral Hazard (Washington Post, 15. 9. 2009). |
