Když se Socialismus v roce 1922 poprvé objevil, měl hluboký intelektuální dopad. Postupně, avšak zásadně změnil pohled na svět mnoha mladým idealistům, kteří se po první světové válce vraceli na své univerzity. Vím to, protože jsem byl jedním z nich.
Cítili jsme, že civilizace, ve které jsme vyrůstali, se zhroutila. Byli jsme odhodláni vystavět lepší svět a byla to právě tato touha po rekonstrukci společnosti, která přivedla mnoho z nás ke studiu ekonomie. Socialismus sliboval naplnění naší touhy po racionálnějším a spravedlivějším světě. V tom se objevila tato kniha. A naše touhy byly rozdrceny. Socialismus nám ukázal, že jsme změny hledali na špatném místě.
Vydání Socialismu podpořte na Startovači »
Mnoho mých současníků, kteří se později proslavili, ale v té době se navzájem neznali, prošlo stejnou zkušeností jako já: Wilhelm Röpke v Německu a Lionel Robbins v Anglii jsou jen dva z mnoha příkladů. Nikdo z nás nebyl původně Misesovým žákem. Já osobně jsem ho poznal až během svého působení na dočasném úřadu rakouské vlády, jemuž byla svěřena implementace některých článků Versailleské smlouvy. Byl mým nadřízeným, ředitelem úřadu.
Mises byl v té době nejvíce znám jako bojovník proti inflaci. Získal si tím pozornost vlády a z pozice finančního poradce Vídeňské obchodní komory byl neuvěřitelně aktivní a trval na tom, aby vláda přistoupila ke krokům, pomocí kterých by ještě bylo možné zabránit úplnému měnovému kolapsu. (Během prvních osmi měsíců, kdy jsem pod ním pracoval, došlo ke dvousetnásobnému nárůstu mé nominální mzdy vůči její původní výši.)
Mnoho z nás, studujících na počátku 20. let minulého století, znalo Misese jako poměrně samotářského univerzitního profesora, který zhruba před desetiletím publikoval knihu[1] známou pro úspěšnou aplikaci rakouské teorie mezního užitku na analýzu peněz – knihu, kterou Max Weber označil za nejpřijatelnější práci v daném oboru. V té době jsme pravděpodobně měli také vědět, že již v roce 1919 publikoval promyšlenou a prorockou studii o širších aspektech společenské filozofie se zaměřením na národ, stát a hospodářství.[2] Ta se však nikdy nestala příliš známou a já sám jsem ji objevil až v době, kdy jsem pro něj pracoval na úřadě ve Vídni. Bylo pro mě každopádně velkým překvapením, když byla poprvé publikována tato kniha, Socialismus.[3] Pokud mi bylo známo, během deseti (velmi rušných) let předcházejících vydání této knihy, mohl Mises jen stěží mít mnoho volného času na sledování akademických zájmů. I přesto byla tato kniha zásadním pojednáním o společenské filosofii s veškerou ukázkou nezávislého myšlení a skrze Misesovo kritické zhodnocení i reflexí většiny publikované literatury k tomuto tématu.
Během prvních dvanácti let 20. století, do doby, než nastoupil na vojenskou službu, studoval Mises ekonomickou a sociální problematiku. Stejně jako má generace o dvacet let později byl k těmto tématům přitahován skrze zájem o všeobecně populární Sozialpolitik, směr podobný „fabiánskému“ socialismu v Anglii. Jeho první kniha[4] publikovaná, když byl stále ještě mladým studentem práv na Vídeňské univerzitě, se nesla v duchu tehdy převažující německé „historické školy“, tedy ekonomů, kteří se oddali převážně problémům „sociální politiky“. Později dokonce vstoupil i do jedné z těch organizací, které podnítily německý satirický týdeník popisovat ekonomy jako lidi, kteří chodí okolo a měří příbytky pracujících a říkají, že jsou příliš malé. Ale jak běžel čas, součástí studia práv bylo i vzdělání v oblasti politické ekonomie a Mises objevil ekonomickou teorii v duchu Zásad národohospodářské nauky Carla Mengera,[5] který se zrovna chystal opustit univerzitu a odejít do důchodu. Jak píše Mises ve své částečné autobiografii,[6] právě tato Mengerova kniha z něj udělala ekonoma. Vzhledem k tomu, že jsem prošel stejným vývojem, naprosto rozumím tomu, o čem hovoří.
Misesův původní zájem byl primárně historický a až do konce kariéry si uchoval hloubku historických znalostí, která je mezi teoretiky často vzácností. Nakonec ho k ekonomické teorii ale dovedla nespokojenost se způsobem, jakým historikové, převážně pak ekonomičtí historikové, interpretovali prameny. Hlavní inspirací mu byl Eugen von Böhm-Bawerk, který se vrátil k profesorství na Vídeňské univerzitě po ukončení svého působení v roli rakouského ministra financí. Během desetiletí před válkou se Böhm-Bawerkovy semináře staly významným centrem pro diskusi otázek ekonomické teorie. Jejich účastníkem vedle Misese a Josepha Schumpetera byl také skvělý teoretik rakouského marxismu, Otto Bauer, jehož obrana marxismu dlouho diskusi dominovala. Böhm-Bawerkovy názory na socialismus se během tohoto období vyvinuly o mnoho dále, než je viditelné z několika esejí, které publikoval těsně před svojí předčasnou smrtí. Není pochyb o tom, že základy Misesových charakteristických názorů na socialismus byly položeny už tenkrát, ačkoli zrovna v době, kdy publikoval své zásadní dílo Teorie peněz a úvěru (1912), vymizela příležitost pro hlubší systematické zkoumání tohoto zájmu tím, že Mises nastoupil vojenskou služby po dobu trvání první světové války.
Většinu času během vojenské služby strávil Mises jako důstojník dělostřelectva na ruské frontě, ale během posledních měsíců války sloužil v ekonomickém oddělení ministerstva války. Lze předpokládat, že na Socialismu začal pracoval ihned poté, co byl z vojenské služby uvolněn. Většinu textů pravděpodobně napsal během let 1919 až 1921 – klíčová část týkající se ekonomické kalkulace za socialismu byla ve skutečnosti vyprovokována knihou Otto Neuratha publikovanou v roce 1919, ze které Mises hojně cituje. Že během přetrvávajících náročných podmínek našel čas soustředit se a usilovat o napsání rozsáhlého teoretického a filozofického díla, zůstává záhadou pro někoho, jako jsem já, kdo ho minimálně během posledních měsíců této doby viděl při jeho kancelářské práci v podstatě denně.
Jak jsem již předestřel výše, kniha Socialismus šokovala naši generaci a pouze útrpně a pomalu jsme začali být přesvědčováni její ústřední myšlenkou. Mises samozřejmě pokračoval v přemýšlení o stejných problémech a mnoho jeho budoucích myšlenek bylo rozvinuto během jeho „soukromých seminářů“, které započaly někdy v čase, kdy byl Socialismus publikován. Já jsem se k seminářům připojil o dva roky později po svém návratu z ročního postgraduálního studia ve Spojených státech. Ačkoli tam zpočátku bylo málo nekritických následovníků, získával Mises pozvolna zájem a obdiv u mladé generace a přilákal k sobě mnoho z těch, kteří se trápili s problémy na hranici společenské teorie a filosofie. Naopak u odborníků byla tato kniha přijata buď s nezájmem, nebo dokonce s odporem. Pamatuji si pouze jednu recenzi, která projevila nějaké uznání důležitosti Socialismu a ta byla napsána stále ještě žijícím liberálním státníkem z minulého století. Taktikou jeho protivníků běžně bylo vykreslit Misese jako extremistu, jehož názory nikdo jiný nesdílí.
Misesovy myšlenky zrály během následujících dvou desetiletí, což vyvrcholilo prvním vydáním německé verze knihy, ze které se později stalo Lidské jednání.[7] Ale pro ty z nás, kteří prožili jeho první dopady, bude Socialismus stále tím nejzásadnějším příspěvkem. Provokoval náhled na svět u celé jedné generace a změnil, i když velmi pomalu, myšlení mnohých. Členové Misesovy vídeňské skupiny nebyli žádnými učedníky. Mnozí z nich k němu přišli jako studenti, kteří již dokončili svůj základní trénink v ekonomii, a pouze pomalu byli přesvědčeni k jeho nekonvenčním názorům. Možná byli spíše ovlivněni jeho znepokojujícím zvykem přesně předvídat negativní důsledky současné ekonomické politiky než vlastní přesvědčivostí jeho argumentů. Mises mohl těžko předpokládat, že by ihned akceptovali všechny jeho názory, a diskuse tak byly bouřlivé právě díky tomu, že se účastníci často postupně vzdávali svých odlišných názorů. Bylo to později, až poté, co vytvořil kompletní systém uvažování o společenských jevech, kdy vznikla „Misesova škola“. Otevřenost, která byla jeho systému vlastní, obohatila jeho myšlenky a umožnila některým z jeho následovníků rozvíjet tyto myšlenky dalšími směry.
Misesovy argumenty nebyly pokaždé jednoduše uchopitelné. Někdy byly osobní kontakt a diskuse nutné pro jejich úplné pochopení. Ačkoli psal v jasné a na první pohled jednoduché próze, jeho přístup mlčky stále vyžadoval porozumění ekonomickým procesům – porozumění, které nebylo sdíleno všemi jeho čtenáři. Nejjasněji to vidíme v jeho klíčových argumentech o nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Když čtete Misesovy oponenty, získáte dojem, že ve skutečnosti nepochopili, proč je taková kalkulace nutná. Přistupují k problému ekonomické kalkulace, jako kdyby šlo pouze o techniku, s jejíž pomocí lze donutit manažery socialistických továren k odpovědnosti za zdroje, které jim byly svěřeny, bez propojení s problémem toho, co a jak vyrábět. Jakákoliv množina zázračných vzorců se jim zdála dostatečná ke kontrole poctivosti těch kapitalistů, které stále ještě nemohli v řízení továren postrádat. Jak se zdá, nikdy nepochopili, že vůbec nešlo o otázku hry s nějakou množinou vzorců, ale o vytvoření nutných indikátorů, které tito manažeři musí mít pro rozhodnutí o roli, jakou jejich aktivity hrají v celé struktuře všech vzájemně závislých aktivit. Ve výsledku si Mises začal stále více uvědomovat, že to, co ho oddělovalo od jeho kritiků, byl jeho celkově odlišný intelektuální přístup k sociálním a ekonomickým problémům, ne pouze rozdíl v interpretaci konkrétních faktů. Aby přesvědčil své studenty, potřeboval je nejdříve přesvědčit o nutnosti úplně odlišné metodologie. A to se také tedy stalo jeho ústředním zájmem.
Publikace anglického překladu v roce 1936 byla převážně zásluhou úsilí profesora Lionela C. Robbinse (nyní lorda Robbinse). On byl tím, kdo našel velmi kvalifikovaného překladatele v podobě svého bývalého spolužáka z London School of Economics Jacquese Kahana (1900–1969), který zůstal aktivním členem kruhu akademických ekonomů této generace, ačkoli sám u profese akademického ekonoma nezůstal. Po mnoha letech práce pro jednu z velkých londýnských firem distribuujících obilniny, Kahane zakončil svou kariéru na Úřadu pro potraviny a zemědělství Spojených národů v Římě a ve Světové bance ve Washingtonu. Strojopis Kahanova překladu byl poslední formou, ve kterém jsem četl celý text Socialismu, před tím, než jsem tak učinil opět nyní v přípravě psaní tohoto úvodu.
Tato zkušenost nutně člověka nutí k zamyšlení nad důležitostí Misesových argumentů i po uplynutí tak dlouhého období. Mnoho jeho děl nyní nevyhnutelně zní o dost méně originálně či revolučně, než tomu tak bylo v raných letech. V mnoha ohledech se toto dílo stalo jednou z těch „klasik“, které bereme příliš často za samozřejmé a u kterých máme dojem, že se z nich nemůžeme mnoho nového dozvědět. Musím však přiznat, že jsem byl překvapen ne pouze tím, kolik z tohoto je stále vysoce relevantní k dnešním disputacím, ale hlavně kolik jeho argumentů, které jsem tenkrát jen stěží akceptoval či je považoval za zveličené a jednostranné, se ukázalo jako pravdivých. Stále nesouhlasím s celým obsahem a myslím, že by nesouhlasil ani Mises. On totiž vskutku nebyl tím, kdo by očekával, že jeho následovníci budou přijímat jeho závěry nekriticky a že nebudou rozvíjet jeho dílo dále. Celkově jsem však nabyl dojmu, že se liším o mnoho méně, než jsem původně předpokládal.
Jeden z mých rozporů je s Misesovým tvrzením na straně 463 ve vydání z roku 1951. Vždy jsem se cítil trochu nejistý ohledně tohoto stanoviska základní filosofie, ale až nyní dokáži přesně formulovat proč mi vždy bylo nepříjemné. Mises v této pasáži tvrdí, že liberalismus pokládá “veškerou společenskou spolupráci za emanaci racionality rozpoznaného užitku, v níž je veškerá moc založena na veřejném mínění a nelze podniknout žádnou mocenskou akci, která by zamezila svobodným rozhodnutím myslících lidí.” Je to první část tohoto tvrzení, kterou nyní považuji za nepravdivou. Extrémní racionalismus této pasáže, kterému Mises jako dítě své doby nemohl uniknout a který úplně pravděpodobně nikdy neopustil, se mi nyní zdá fakticky chybný. Určitě to nebyl racionální vhled do obecné prospěšnosti tohoto systému, který vedl k širokému rozšíření tržního hospodářství. Zdá se mi spíše, že hlavní myšlenkou Misesova učení je ukázat, že jsme nezavedli svobodu z důvodu, že bychom, protože jsme porozuměli přínosům, které díky ní můžeme získat, a že jsme záměrně nevytvořili, a určitě nejsme dostatečně inteligentní, abychom mohli vytvořit, řád, který jsme se až nyní naučili chápat, dávno poté co jsme měli mnoho příležitostí sledovat, jak vlastně funguje. Člověk si tento řád vybral pouze ve smyslu, že se naučil dávat přednost něčemu, co již existovalo a skrze hlubší porozumění byl schopen vylepšit podmínky, za kterých tento řád existuje.
K Misesově významu přispívá, že byl schopen se víceméně osvobodit z racionálně-konstruktivistických východisek, ale tento úkol musí být ještě dokončen. Mises nám, více než kdokoli jiný, pomohl porozumět něčemu, co není výsledkem našeho záměru.
Je zde ještě další věc, před kterou by měl být dnešní čtenář varován. Před půlstoletím mohl Mises stále ještě mluvit o liberalismu ve smyslu, který je víceméně opakem toho, co tento termín dnes znamená ve Spojených státech a stále více také mimo ně. Považoval se za liberála v klasickém významu tohoto termínu pocházejícím z 19. století. Skoro čtyřicet let ale uběhlo od doby, kdy byl Joseph Schumpeter nucen přiznat, že ve Spojených státech nepřátelé svobody, “jako nejvyšší, ale nezamýšlený kompliment, považovali za rozumné vzít si tuto značku za svou.”
V závěru knihy, který byl napsán ve Spojených státech dvacet pět let po vydání originálního díla, odhaluje Mises své vnímání tohoto fenoménu a komentuje zavádějící použití termínu „liberalismus“. Dalších třicet let pouze potvrdilo tyto jeho komentáře, stejně tak jako potvrdilo poslední část původního textu „Destrukcionismus“. Ta mě v době, když jsem ji poprvé četl, šokovala díky svému přílišnému pesimismu. Nicméně nyní, při opakovaném přečtení, jsem vyděšen spíše její předvídavostí než pesimismem. Ve skutečnosti mnoho dnešních čtenářů objeví, že Socialismus má více bezprostřední aplikovatelnosti na současné události, než měl, když se poprvé objevil ve své anglické verzi před více než čtyřiceti lety.
srpen 1978
Vydání Socialismu podpořte na Startovači »
[1] Ludwig von Mises, Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel (Mnichov a Lipsko: Duncker & Humblot, 1912). Poznámka vydavatele: Tato kniha byla přeložena do angličtiny jako The Theory of Money and Credit (Indianapolis: Liberty Classics, 1981). Česky je známa jako Teorie peněz a úvěru.
[2] Ludwig von Mises, Nation, Staat und Wirtschaft: Beiträge zur Politik und Geschichte der Zeit (Vienna: Manz’sche Verlags und Universitäts-Buchhandlung, 1919). Poznámka vydavatele: Tato kniha byla přeložena do angličtiny jako Nation, State, and Economy: Contributions to the Politics and History of our Time (New York: New York University Press, 1983)
[3] Ludwig von Mises, Die Gemeinwirtschaft: Untersuchungen über den Sozialismus (Jena: Gustav Fischer, 1922).
[4] Ludwig von Mises, Die Entwicklung des gutsherrlichbäuerlichen Verhältnisses in Galizien, 1772–1848 (Vídeň a Lipsko: Franz Deuticke, 1902).
[5] Carl Menger, Principles of Economics (New York: New York University Press, 1981). Poznámka vydavatele: Česky je kniha známa jako Zásady národohospodářské nauky.
[6] Ludwig von Mises, Notes and Recollections; předmluva Margit von Mises, překlad do angličtiny a dovětek Hans F. Sennholz (South Holland, Ill.: Libertarian Press, 1978); str. 33. Poznámka vydavatele: Česky je kniha známá jako Poznámky a vzpomínky.
[7] Ludwig von Mises, Nationalökonomie: Theorie des Handelns und Wirtschaftens (Ženeva: Éditions Union, 1940). Poznámka vydavatele: Tato kniha byla přepracována a vydána anglicky jako Human Action: A Treatise on Economics (New Haven: Yale University Press, 1949). Česky vyšla pod názvem Lidské jednání: pojednání o ekonomii (Praha: Liberální institut, 2006).
Přeložil Jiří Nohejl.
