V pátek 4. května byla v německém Trieru odhalena socha Karla Marxe k 200. výročí jeho narození v tomto městě. Této veselice se zúčastnil taktéž předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Prohlásil, že: „Karla Marxe je třeba chápat v kontextu jeho doby. Za to, že jeho pozdější následovníci použili hodnoty, které formuloval, a slova, která k popisu těchto hodnot nalezl, jako zbraně proti jiným, nelze povolávat k zodpovědnosti Karla Marxe.“
Škoda, že si Juncker neotevřel Manifest komunistické strany, kde Marx explicitně píše: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.“
Václav Klaus se v Trieru zúčastnil opoziční akce, na které mj. uvedl: „Postavení obřího Marxova pomníku, navíc financovaného stále ještě převážně komunistickou, Marxem inspirovanou Čínou, považují mnozí lidé nejen v jeho rodném Německu, ale i u nás za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku.“ Obdobné odsudky si Juncker vysloužil také od Jana Zahradila, Jana Skopečka, Miroslava Kalouska a dalších českých i evropských politiků. Naopak pochvaly se dočkal od předsedy Zelených na Praze 3 Bohumila Čápa.
Pro lidi, kteří říkají, že Evropská unie nás chrání před mrazem z Kremlu a před socialismem vůbec, je to možná překvapivé. Avšak přesně to zapadá do všeho, co už o Evropské komisi víme.
Když jsme vstoupili do Evropské unie v roce 2004, vlády se ujala Barrosova první Komise. V ní účinkoval např. usvědčený defraudant Jacques Barrot, ale mimo něj byli členy Komise Siim Kallas z Estonska, bývalý člen Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, nebo László Kovács z Maďarska, velký přítel diktátora Kadára a člen ÚV Komunistické strany Maďarska. Za ČR tam byl marxista Špidla, jenž vystřídal kariérního oportunistu Teličku, který vstoupil do KSČ v 21 letech. Předseda Barroso sám pak byl v mládí přesvědčeným obdivovatelem předsedy Mao Ce-tunga.
Druhá Barrosova Komise pak připomínala spíše politbyro Sovětského svazu. Opět vedená maoistou Barrosem, komunistický aparátčík Kallas se stal místopředsedou této Komise, další místopředsedkyní se stala Cathy Ashtonová, která působila v Kampani za nukleární odzbrojování, jež brala dary od Komunistické strany Velké Británie. Česká republika nominovala absolventa Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě, o kterém se ví, že ho fakticky řídila KGB, a člena KSČ Štefana Füleho a Slovensko nominovalo jeho spolužáka Maroše Šefčoviče.
To jsou sice loňské sněhy, avšak i v současné Junckerově Komisi, která vládne již čtvrtým rokem, najdeme mnoho komunistů. Tak např. místopředsedkyně a „ministryně zahraničí EU“ Federica Mogheriniová byla členkou Italské komunistické federace mladých od roku 1988. Poté, co byla Komunistická strana Itálie přetransformována do Nové demokratické levice v roce 1991 a poté do Demokratické strany, strávila celou svoji kariéru v těchto následnických stranách.
Další místopředseda Andrus Ansip z Estonska, zodpovědný za jednotný digitální trh, byl aparátčíkem na plný úvazek v Komunistické straně Estonska mezi lety 1986 a 1988. Svoje angažmá v Komisi si zopakoval Slovák Maroš Šefčovič.
Čtvrtou místopředsedkyní s komunistickou minulostí byla Kristalina Georgievová z Bulharska, jež mezitím odešla do Světové banky. Její životopis popisuje její akademickou kariéru jako profesorku ekonomii na Univerzitě národní a světové ekonomiky v Sofii v letech 1977–1993, ale nezmiňuje, že po většinu této doby byla tato univerzita známa jako Vyšší institut ekonomie Karla Marxe (mezi lety 1953 a 1990).
Z dalších komisařů zmiňme Nevena Mimicu z Chorvatska, jenž byl vysoko postaveným aparátčíkem v oblasti zahraničního obchodu v komunistické Jugoslávii, a Pierra Moscoviciho, komisaře pro hospodářské a finanční záležitosti, který je bývalým členem trockistické Revoluční komunistické ligy, odkud přestoupil do Socialistické strany v roce 1984.
Podle všeho je tedy kvalifikace v anti-demokratickém vládnutí něco, co EU u těchto lidí považuje jak za úctyhodné, tak za užitečné. Komunistický duch ostatně prosakuje do unijních politik dlouhodobě, vždyť společná zemědělská politika je totéž jako RVHP, pouze s větším obnosem peněz.
Sám Jean-Claude Juncker nebyl sice maoista jako jeho předchůdce José Barroso, avšak při úmrtí kubánského tyrana Fidela Castra vydal oficiální prohlášení: „Úmrtím Fidela Castra přišel svět o muže, který byl pro mnoho lidí hrdinou.“ Ani slovem se nezmínil o tom, že Castro byl diktátorem, jenž zkazil život několika generacím Kubánců.
Svojí účastí na oslavě narozenin Karla Marxe, duchovního otce nejmasovějšího zabíjení, které Evropa pamatuje, plil Jean-Claude Juncker do tváře všem, kteří trpěli pod komunistickými diktátory. Francouzský prezident Jacques Chirac kdysi prohlásil na adresu postkomunistických zemí v EU, že „propásly příležitost mlčet“.
Juncker, který se projevuje jako klasický sovětský aparátčík – speciálními dohodami s velkými firmami počínaje, přes pokoutné dosazování kamarádů na vedoucí místa, vášnivými polibky a opilstvím konče, tak naopak představil výbornou příležitost nepropásnout příležitost pochopit, co je Evropská unie zač. Jak řekl můj kamarád na Facebooku: Jean-Claude Juncker hodnoty Evropské unie nezradil, pouze je prozradil.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes. Upraveno.
