Ve svém slavném projevu „Filozofie: kdo ji potřebuje“ předneseném v americké vojenské akademii West Point v roce 1974 vysvětlovala Ayn Randová nesmírnou důležitost filozofie. Na závěr uvedla:
„Nedala jsem si dnes večer za úkol získat vás pro svou filozofii, nýbrž pro filozofii jako takovou. … Jsem přesvědčena, že pokud si uvědomíte důležitost filozofie a potřeby jejího kritického zkoumání, dospějete k tomu, že přijmete právěmoji filozofii.“
Krátce a výstižně tak vyjádřila jednu klíčovou myšlenku. Objektivismus nemá žádnou vážnou filozofickou opozici. Objektivismus vahou své strukturované, logické a jasné argumentace přesvědčí každého intelektuálně poctivého člověka. Jeho obhajoba naráží spíše na odpor vůči abstraktnímu myšlení a na ignorování filozofie vůbec. Naráží na přehlížení klíčového významu filozofie pro každodenní praktický život člověka. Naráží na neschopnost drtivé většiny intelektuálů uvědomit si, že veškeré jejich ideje jsou odvozeny z jistých nejobecnějších premis a východisek, které zpravidla považují za samozřejmé, a přitom vůbec samozřejmé nejsou. Některé jsou mylné, jiné jsou pravdivé. Právě z těchto nejobecnějších idejí pramení společenské katastrofy nebo naopak úžasný rozkvět člověka a civilizace.
Důvod, proč žijeme ve světě kolektivismu a etatismu a nikoli ve světě svobodném, nespočívá v tom, že drtivá většina lidí je pohodlná, že nechce přemýšlet nebo že je málo vzdělaná v ekonomii. Neexistuje ani žádný „zákonitý“ historický vývoj, jímž lidstvo musí projít, přičemž nyní se nacházíme v nějaké „evolučně nutné“ a bohužel neblahé fázi. Není nic v přirozenosti člověka, co by nevyhnutelně vedlo k odmítání jednoho pojetí světa a přijímání druhého. Odpor vůči kapitalismu ze strany mnoha lidí není nějakou jejich nepochopitelnou vrozenou odlišností v náhledu na svět. Vnímání světa je lidskou volbou, kterou lze měnit. Světonázor zdaleka nezačíná otázkou, zda chci nebo nechci svobodu. Začíná otázkami mnohem hlubšími, z nichž každý člověk ve svém myšlení vychází. Dostaneme se k nim velmi jednoduše: Máme chtít svobodu? Je svoboda dobrem? A co je dobro? Jak to víme? Jsou dobro, zlo a morálka subjektivní záležitostí? Je člověk ze své přirozenosti defektní, nedokonalá, špatná nebo dokonce zvrhlá bytost? Nebo je strůjcem svého charakteru a může dosáhnout morální dokonalosti a ušlechtilosti? Je ovládán vnějším světem nebo je jeho život plně v jeho rukou? Máme ke správnému názoru dospívat rozumem, nebo nějak jinak? Jakou roli hraje naše cítění? Existuje jedna pravda? Můžeme se spolehnout na své smysly nebo nás klamou?
To vše jsou příklady otázek, na něž máme každý nějakou odpověď. Většina lidí si odpovídá zcela bezděčně, automaticky a své odpovědi považuje za samozřejmá východiska. Na tom není nic špatného. Primární odpovědnost za to, jaké odpovědi si dáváme, leží sice na nás, ale zpravidla na ně nepřicházíme vlastním myšlením. Vstřebáváme je odmalička prostřednictvím výchovy rodičů, literatury, formálního vzdělání a médií. V konečné instanci však tyto odpovědi přicházejí od intelektuálních autorit. A odkud vposledku čerpají intelektuální autority? Z filozofie. A právě zde leží jádro problému. Ona naše jakoby samozřejmá východiska vůbec nejsou samozřejmá, je potřeba je explicitně prověřit. Právě to je úkolem filozofie a právě zde leží historický význam objektivismu. Objektivismus říká, že díky omylům v těchto fundamentálních idejích nejsou lidé s to obhájit racionální pohled na svět a důsledně se jím řídit. Nejde o to, že by lidé nepřemýšleli rozumně. Jde o to, že nejsou schopni své myšlení a své názory obhájitproti iracionálním oponentům, čímž se otevírají dveře těm nejhorším odrůdám skepticismu a mysticismu. A právě v podkopání autority rozumu spočívá kořen intelektuálního chaosu a kolektivistického moru naší éry.
Svá nejobecnější východiska nemůžeme chovat jinak než v podobě obecných pojmů a zásad. Lidé však nejsou příliš ochotni abstraktně přemýšlet. Pochopit, proč se lidé snaží vyhnout příliš abstraktnímu myšlení, znamená odhalit příčinu, proč tápou v abstraktních pojmech. Znamená to zabývat se otázkou, co jsou pojmy, kde se tu vzaly, jak vznikly. Ayn Randová přichází s fundamentálně novou odpovědí a odhaluje tak celý řetězec omylů ve filozofickém myšlení minulých dvou tisíciletí, jejichž kořenem jsou právě chybné odpovědi na základní otázku lidského poznání: vztah pojmů ke smyslově vnímané realitě.
V běžných projevech a diskusích se většinou nesetkáváme s technickými filozofickými termíny, nýbrž s typickými frázemi a slogany. Lidé si zpravidla vůbec nejsou vědomi, že jde o přenašeče zhoubných filozofických idejí. Mezi nejčastější patří například „svět přece není černobílý“, „nic přece neplatí absolutně,“ nebo „to je sice hezká teorie, ale praxe je jiná“ nebo „nechme stranou ideologie a velká slova a věnujme se věcným problémům“, nebo „nechme té konfrontace a zkusme najít společnou řeč,“ nebo „žádná jednoduchá řešení neexistují“ nebo „každý se přece může mýlit“ atd. Tyto a mnohé další fráze, klišé a pojmové pasti účinně paralyzují schopnost přesvědčování, schopnost identifikace a vylučování nesprávných názorů. Jsou jakýmsi neviditelným nástrojem k intelektuálnímu odzbrojení oponentů, k podrývání jejich sebevědomí a poznávací jistoty.
Jen si vzpomeňte, jak často se vám stalo, že jste s někým dostali do názorového sporu a dotyčný, jsa zahnán do úzkých, se nakonec uchýlí k odpovědi typu: „dobře, dobře, vy máte svůj názor, já mám svůj, mám na něj právo,nikdo přece není majitelem pravdy.“ Tím pro vás diskuse skončí, protože přesně zde začíná filozofie, do níž nechcete pronikat, ačkoli v ní tkví řešení vašeho sporu.
Nebo si vezměte slogan sociální demokracie „lidskost proti sobectví“. Odmítáte ho, protože se nepovažujete za sobce a myslíte si, že princip svobody nemá se sobectvím nic společného? Dopouštíte se zásadní chyby. Své oponenty nepřesvědčíte nikdy, dokud s nimi nepovedete bitvu o základní filozofické pojmy. Sobectví je jedním z nich. Až pochopíte jeho správný obsah, zjistíte, že budete schopni socialistům dokázat, že lidskost vyžaduje sobectví.
Objektivistický filozofický systém lze shrnout do základních principů týkajících se pojetí reality, poznání, člověka, morálky a politiky (oblast estetiky zde pomíjím):
Svět (realita) existuje nezávisle na člověku, na jeho vědomí. Nezávisle na našich přáních, idejích či emocích existují přirozené zákony, zákony příčiny a účinku. Aby člověk přírodu ovládl, musí se jí přizpůsobit. Musí se přizpůsobit i lidské přirozenosti a nejednat proti ní.
Rozum je jediným nástrojem člověka k poznání reality a člověk je schopen ji poznávat na základě nezbytně platného smyslového poznání. Rozum integruje smyslově vnímaná data do pojmů, na jejichž základě člověk jedná. Pocity (emoce) nejsou argumenty, jsou druhotné, vyplývají z myšlenek (správných či nesprávných), které člověk dříve přijal a uložil do svého podvědomí.
Člověk je reálnou autonomní bytostí, jednotou těla a vědomí. Je st
růjcem svého charakteru a osudu. Má volní schopnost a je plně odpovědný za svůj život a důsledky svého jednání. Ani ve svém myšlení, ani ve svém jednání není bezmocnou loutkou neznámých vnějších sil, společenského prostředí, historických trendů či nevysvětlitelných vnitřních pudů.
Existuje jen jeden systém správných morálních hodnot, stejný pro každého člověka, protože morálními hodnotami jsou nejobecnější hodnoty, které jsou objektivně diktovány přirozeností světa a člověka, nikoli konkrétními podmínkami jeho života ani jeho subjektivními a arbitrárními rozmary. Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka.
Ayn Randová je prvním filozofem v historii, který dává pojmu „egoismus“ správný, racionální obsah. Naproti tomu převládající morálka altruismu je negací lidského života. Altruismus není označení pro dobrou vůli a velkorysost, pro schopnost člověka soucítit s lidmi v nouzi a pro pomoc. Altruismus je nezištné jednání. Altruismus za dobro považuje obětování hodnot a prosadil se jen proto, že pojem egoismus se stal synonymem nelidskosti.
Objektivismus uznává hodnoty nikoli proto, že jsou tradiční a „historicky osvědčené“. Objektivismus hájí jen racionální hodnoty, protože jsou racionální a protože jen rozum je platným soudcem hodnot. Jen hodnoty, které lze rozumemobhájit, se mohou prakticky historicky osvědčit.
Život člověka ve společnosti vyžaduje takové uspořádání, které mu umožňuje uplatňovat závěry svého rozumu, řídit se racionální morálkou. Kapitalismus je politický systém, kde jedinou funkcí státu je prosazení a ochrana individuálních práv člověka. Kapitalismus není jen praktickým nástrojem k dosažení blahobytu člověka. Je jedinýmmorálním společenským uspořádáním. Kapitalismus není dobrem jen pro zdravé, sebevědomé, racionální či bohaté lidi. Je dobrem pro každého člověka, protože je odvozen z podstaty člověka jako volní bytosti se schopností rozumu. Každému otevírá možnost pro realizaci svého potenciálu, umožňuje člověku žít jako člověk.
Objektivismus zásadně odmítá obhajobu svobody jako primární hodnoty. Proč? Protože objektivismus na první místo staví rozum a schopnost jednotlivce poznávat realitu. Jen a právě proto, že rozum je schopen poznání reality, dospívá objektivismus k jednoznačnému závěru, že morálka egoismu je morálkou umožňující život člověka. Jen a jen proto, že rozum je nástrojem přežití, potřebuje člověk svobodu, aby své jednání mohl řídit svým rozumem. Mnozí své jednání rozumem neřídí. Znamená to, že svobodu nepotřebují? Ne. Podstatné je, že se rozumem řídit mohou a měli by, a proto potřebují svobodu.
„Pokud lidé cítí, že mají na výběr mezi tím, co je morální, a tím, co je praktické“, říká Ayn Randová, „nebude je nikdy motivovat důkaz, že kapitalismus je praktický. Lidé vždy byli ochotni bojovat za morální principy, a pokud to bylo nezbytné, za ně i umírat. Nebudou bojovat ani umírat za ekonomické principy. Vždy dají přednost morálce před praktičností, za jakoukoli cenu. Chceme-li přivést zemi ke kapitalismu, musíme nejprve prokázat morálnost kapitalismu.“
Prokázat morálnost kapitalismu znamená odvodit ji rozumem. To je možné jen tehdy, je-li rozum platným nástrojem poznání. Přehlížet či dokonce ignorovat obhajobu rozumu a morálky egoismu znamená učinit ze svobody prázdný zvuk a stát se jejím nepřítelem. Stejně tak jako matematik nemůže tvrdit, že 3 x 1 = 3, aniž by stavěl na faktu, že 1+1+1=3, nemůže ani obhájce svobody ignorovat obrovskou pojmovou stavbu, která princip svobody podpírá. Objektivismus je proto především filozofií rozumu, teprve potom egoismu a svobody.
