Sladká daň nefunguje, data jsou silnější než talking pointy

Proponenti daně ze slazených nápojů, mezi nimi především Jakub Komárek z PAQ Research, opakují dokola stále stejné talking pointy ohledně této daně. Jejich usilovným opakováním se zřejmě snaží zastřít, že data na podporu zavedení této daně neexistují.

Jakub Komárek s Eliškou Salinger napsali článek s názvem Daň na sladké pití má smysl. Český problém je totiž česká strava, kde se pokoušejí vyvrátit argumenty předložené ve studii Institutu liberálních studií s názvem Kyselé hrozny sladké daně. Ta samotná je přitom reakcí na studii Jakuba Komárka a Daniela Prokopa z PAQ Research Jak na zdanění slazených nápojů: Komparativní analýza a doporučení reforem. Jakub Komárek byl také s Martinem Pánkem v diskusním pořadu Pro a proti na Českém rozhlasu Plus.

Argumenty se opakují, pojďme se na ně podívat.

Cukr je špatný, ááááno?

Cukr, ani ten přidaný do nápojů, není pouze špatný. Jako většina věcí na tomto světě má svoje pozitiva a svoje negativa. Něco jiného je, když v cíli etapy na Tour de France vypije Tadej Pogačar přeslazenou limonádu, a něco jiného je, když po Večerníčku malé dítě vypije již svou pátou láhev ten den.

Oba případy jsou naprosto rozdílné a není efektivní ani správné přijmout stejné politické opatření vůči oběma případům.

Ekonomové používají slovo externalita pro činnosti, které netržním způsobem zasahují jiné lidi. A to jak pozitivně – když se vám např. líbí, jak váš soused hraje na piano Beethovena (to je externalita pozitivní a teoreticky by ji vláda mohla dotovat); anebo negativně – když se dítě vašeho souseda snaží naučit hrát na housle (to je externalita negativní – a teoreticky by ji vláda mohla danit).

Konzumace cukru však není externalita, nýbrž internalita. Nezpůsobuje žádnému dalšímu člověku žádnou újmu, fyzickou ani peněžní. Samotná konzumace nemá o sobě nemá jednoznačný efekt. V některých situacích je pro některé lidi dobrá, v jiných situacích je pro jiné lidi asi spíše horší, ale stát tady není od toho, aby lidem diktoval, jak mají žít.

Obezita je špatná

Že je obezita spojena s negativními efekty, už se více blíží serióznímu argumentu pro vládní zásah kvůli nákladům obezity na veřejný zdravotní systém. Jenže tuto „externalitu“ vytvořil stát tím, že vytvořil zcela rovnostářský zdravotní systém, ve kterém nezáleží na tom, jak se kdo stará o svoje zdraví, nýbrž pouze na tom, kolik peněz měsíčně vydělává. Tento zdravotní systém se nesnaží lidi jakkoliv motivovat, aby se snažili žít zdravěji.

Povinné informace na etiketách potravin, kolik kalorií obsahují, jsou sice zajímavé, ale málokoho samotné motivují ke změně spotřebitelských preferencí. Obézní lidé nebo kuřáci by měli platit vyšší zdravotní pojistné – aby to bylo pojistné. V dnešním systému je to prostá daň z příjmu.

Můžete si říct, že nevidíte rozdíl mezi trestáním obezity na pojistném a trestáním příjmu cukru v limonádách. Rozdílů je hned několik. Zaprvé, jak bylo řečeno výše, ne každá konzumace cukru vede k obezitě. Zadruhé, na celkovém kalorickém příjmu se přidané cukry v limonádách (což je to, co má být dle proponentů zatíženo daní) podílejí pouze z 1,61 % u dospělých lidí (u dospívajících z 3,44 %). Pokud je obezita takový problém, tak ji těžko vyřešíme zdaněním této marginality.

Hned na úvod naší studie upozorňujeme na rozdílná data týkající se obezity pocházející od různých institucí. Zatímco Eurostat udává, že v české dospělé populaci v roce 2022 bylo 18 % obézních, Světová zdravotnická organizace (WHO) zaznamenala pro stejný rok podíl na úrovni 26 %. Jen pro představu se jedná o rozdíl zhruba 700 tisíc lidí. Pan Komárek však ani jeden z těchto zdrojů ve svém komentáři nevyužívá. Vybírá totiž data z Global Obesity Observatory (GOO), která již pro rok 2020 udávají průměr dospělých mužů a žen na hodnotě 28,55 %, což činí o dalších zhruba 222 tisíc lidí více, než jsou odhady WHO. Který z těchto údajů je blíže pravdě? Těžko říct, ale poctivě referovat o tom, že nemáme spolehlivá data by měl být základ.

Kromě toho je to s obezitou poněkud složitější.

Zaprvé, ano, obezita znamená vyšší náklady pro zdravotnický systém, ale náklady nerostou lineárně. Laxy et al. (2017) zjišťují, že náklady rostou takto:

(Meotodologická poznámka: Autoři přiznávají velké konfidenční intervaly od BMI 40 a výše.)

Je to logické. Čím blíže jste normálu, tím menší je rozdíl mezi normálem a vaší situací. Můžeme si to představit na příkladu prošlého jídla. Jeden den po datu spotřeby je nejspíš ještě zcela v pořádku. Týden po datu spotřeby už začíná být pro odvážné. Počkejte měsíc, a můžete pěstovat novou civilizaci jako Lisa Simpsonová. Věcí, které se zhoršují exponenciálně, ne lineárně, je celá řada, v oblasti zdraví obzvláště – např. čištění zubů (vynechat jednou je OK, vynechat dvacetkrát rozhodně ne).

Tak jako náklady na zdravotní systém výrazně rostou se zvyšujícím se BMI, tak naproti tomu podíl populace s vyšším a vyšším BMI rychle klesá.

Nemáme k dispozici data za Českou republiku, ale rozdělení populace podle BMI vypadá ve všech dostupných populacích zhruba takto (Aston & Kroese (2013)):

Do vyhledávání Google obrázků stačí zadat „BMI distribution“ a obdobných grafů z recenzovaných studií najdete spousty. Je pravda, že modus tohoto grafu se posouvá doprava (viz např. zde nebo zde), tedy že obezita roste, avšak pořád platí, že výrazné náklady na zdravotní systém má až extrémní obezita, přitom ale danění přidaných cukrů trestá všechny stejně – hubené stejně jako morbidně obézní (moderním slovníkem obézní 3. třídy).

Zadruhé, pokud má zdanění limonád přinést výsledky v boji s obezitou, tak toto politické opatření zcela selhalo, neboť v časových řadách obezity žádný vliv nepozorujeme. Mohlo sice dojít k drobné úpravě trendu, ale na výstupních datech to vidět nelze, takže tato úprava není signifikantní – a podle nás není tedy státní zásah ospravedlněný. Důkazní břemeno je na navrhovatelích nové regulace.

Vycházet bychom měli z presumpce svobody, v tomto případě svobody podnikání, a regulovat pouze v případě, že nová regulace prokazatelně dělá, co bylo zamýšleno, a zároveň nevede k neblahým nezamýšleným důsledkům. Jsme přesvědčeni, že PAQ Research toto důkazní břemeno neunesl.

Vtipný je případ Mexika. Při zavádění daně uvedl Národní institut veřejného zdraví (Instituto Nacional de Salud Pública, INSP), že od roku 2014 do roku 2024 by mělo díky 10% sazbě daně na slazené nápoje dojít ke snížení míry obezity v populaci z 30,26 na 27,76 %. Ačkoliv data za 2024 ještě nemáme k dispozici, je zřejmé, že vytyčeného cíle Mexiko nedosáhne. Od roku 2014 totiž odhady každý rok stoupají a v roce 2022 činily 36,09 %.

Jedna americká politička na takové situace reagovala větou: And how’s that workin’ out for ya?

Cherry-pickovaná nebo neexistující data

Panem Komárkem několikrát zopakovaný talking point (v odkazovaném komentáři a v Českém rozhlase), že on cituje recenzované studie, zatímco my máme pouze excelovou tabulku, je hloupý hned z několika důvodů.

Zaprvé není pravdivý. Naše studie cituje několik recenzovaných článků stejně jako důvěryhodné statistické agentury. Stejně tak činí dvě studie slovenského INESSu, na které explicitně odkazujeme s tím, že většinu argumentů nechceme opakovat. Mohli jsme je všechny zopakovat, a možná jsme měli, ale pak by studie měla dvojnásobný počet stran. Máme za to, že informace je třeba předložit čtenáři tak, aby je mohl strávit, a nepsat místo policy analýzy novou Vojnu a mír. Zájemce proto odkazujeme na další studium, které poctivě zdrojujeme. Říkat, že se nezabýváme vědeckou literaturou, je hloupý osobní útok.

Zadruhé, pokud vaše argumenty, že daň z limonád porazí obezitu, vyvrátí „jednoduchá tabulka v Excelu“, pak jste buď neodvedli dobrou práci, nebo prostě neexistují data pro vaše stanovisko. Můžete o kriticích prohlašovat, že na rozdíl od vás neumí citovat recenzované studie, ale vypadáte u toho trochu nedůstojně.

Zatřetí, pokud se podíváte do zdrojů pana Komárka a dalších, kteří tuto daň prosazují, zjistíte, že často neříkají to, co pan Komárek tvrdí, že říkají.

1. Snížení spotřeby cukru

Studie PAQ na první straně ve svém shrnutí říká: „Zdanění slazených nápojů je nejefektivnější zdokumentovanou intervencí ke snížení spotřeby cukru. Po zavedení zdanění slazených nápojů spotřeba klesla podle zahraničních zkušeností přibližně o 15 %.“ Druhá věta implikuje, že klesla spotřeba cukru. Toto je naprostá nepravda! Na str. 19 ve studii je poté uvedeno: Existující evidence ukazuje, že […] dle agregace výsledků vícero analýz se dá očekávat přibližně 15% pokles spotřeby při zavedení daně ze slazených nápojů. Cenová elasticita poptávky byla odhadnuta na hladině -1.59. Žádná vliv na zaměstnanost nebyl identifikován (Andreyeva et al., 2022)“. Andreyeva et al. (2022) však říká: „The average reduction in sales of taxed beverages was approximately 15%.“ (zvýraznění naše) Nikoliv tedy spotřeba cukru, nikoliv spotřeba přidaného cukru, dokonce ani ne spotřeba slazených nápojů. Andreyevová a další hovoří pouze o spotřebě nápojů, na které byla uvalena předmětná daň. (PAQ Research např. navrhuje nedanit nealkoholická piva.)

Tato nepravda prezentovaná na prominentním místě studie Jakuba Komárka a Daniela Prokopa nám bohužel unikla při psaní naší studie.

2. Případová studie z Velké Británie

PAQ Research se dále odkazuje na zkušenost z Velké Británie, kterou uvádí jako příklad funkční daně z cukru. Na první pohled by to tak skutečně mohlo vypadat. Zpráva britské Office for Health Improvement and Disparities uvádí, že se celkový prodej nápojů podléhajících SDIL (Soft Drinks Industry Levy) zvýšil mezi lety 2015 a 2020 o přibližně 750 000 tisíc litrů (nárůst o 21,3 %); prodej nápojů s méně než 5 g cukru se zvýšil o více než 1 500 000 tisíc litrů. U nápojů s 5–8 g cukru na 100 ml se prodej snížil více než pětinásobně a u nápojů s více než 8 g cukru na 100 ml více než o polovinu. Na druhou stranu došlo k výraznému nárůstu v případě ostatních produktů obsahujících cukr. Konkrétně se bavíme o zvýšení z 728 829 tun prodaného cukru v základním roce na 780 815 tun ve čtvrtém roce, což představuje nárůst o 7,1 % (zdroj, s. 53). PAQ research nám však tvrdí, že substituce v případě sladkých nápojů neexistuje, kde je tedy pravda?

Výnosy z této daně měly původně být investovány do programů zaměřených na boj proti dětské obezitě, avšak od prvního roku jejího zavedení byly postupně kontroverzně začleněny do obecného daňového fondu.

Pokud tedy PAQ Research tvrdí, že ten výnos z daně z cukru se použije na boj s obezitou politická realita je jiná a jedná se pouze o další tahání peněz z kapes daňových poplatníků.

3. Nejefektivnější opatření

Oblíbeným talking pointem Jakuba Komárka je, že zdanění přidaného cukru v limonádách je „nejefektivnější opatření ke snížení celkového množství spotřebovaného cukru“, ve studii dokonce uvedeno hned v několika shrnutích.

Na důkaz tohoto tvrzení jsou na s. 19 studie ocitovány zdroje:

• Světová zdravotnická organizace (2017)
• Silver et al. (2017)
• Alvarado et. al (2019)
• Světová banka (2020)

Pojďme se na ně podívat.

Světová zdravotnická organizace (2017, s. 11) říká toto:

To vypadá nadějně, že by Jakub Komárek mohl mít pravdu. Ale co znamenají ty zkratky vlevo? Pokud jim nerozumíte, jako jsem jim nerozuměl já, když jsem to poprvé otevřel, tak vězte: CEA = cost-effectiveness analysis, DALY = disability-adjusted life-years, LMICs = Low- and Middle-Income Countries.

Že by Česká republika byla nízko- nebo středně-příjmovou zemí? Odpoví nám samotný web Světové zdravotnické organizace:

Ups! A nic jiného se v odkazovaném dokumentu o zdanění přidaných cukrů nepíše. Takže je sice pravda, že Světová zdravotnická organizace říká, že jde o efektivní opatření, avšak v Africe, ne v Evropě.

A co další zdroje? Silver et al. (2017) se efektivitou různých opatření vůbec nezabývá. Zkoumá účinek zdanění slazených limonád na jejich prodeje. (Který nikdo nepopírá.) Alvarado et. al. (2019) se taktéž zabývá účinkem zdanění na prodej limonád (v Barbadosu), ke stanovisku o efektivitě přijímaného cukru neříká nic. Světová banka (2020) je velmi obsáhlý zdroj (233 stran) a studie PAQ Research nás nenasměrovala na žádnou konkrétní stranu nebo aspoň kapitolu. Zřejmě ale půjde o kapitolu 5, podkapitolu Taxation for Sugar-Sweetened Beverages: Design, Impact, and Challenges na stranách 118–129. Kapitola je hezky zpracovaná se spoustou informací. Závěru PAQ Research se, pokud čteme dobře, nejvíce blíží tato věta: „Another meta-analysis considering 88 studies found clear associations of soft drink intake with increased energy intake and body weight.“ Tedy hovoří se o konzumaci slazených nápojů, nikoliv o zdanění spotřeby. Kdyby PAQ Research ocitoval pouze tento zdroj a neprezentoval závěry tak sebejistě, stály by jejich závěry na mnohem silnějších základech.

4. Další případová studie z Británie

Daniel Prokop z PAQ Research v rozhovoru pro Český rozhlas hovořil o studii z Británie, kde: „Letos vyšel odhad vědců z univerzity v Cambridge, že daň na slazené nápoje jenom mezi dívkami ve věku šesti let, jenom v jednom ročníku dívek, zamezila pěti tisícům případů obezity.“ Zaprvé, jde o dívky z šesté třídy (year six), zadruhé studie říká „may have“ a Daniel Prokop z toho hned činí mnohem silnější závěr a zatřetí máme pochybnosti o robustnosti těchto dat, protože studie sama přiznává: „No associations were found between the SDIL and changes in obesity levels in boys aged 10/11 years or younger children aged 4/5.“ I pokud se tato data potvrdí, tak ano, půjde o jeden ročník dívek, avšak studie sama říká, že tento jeden ročník nelze extrapolovat.

5. Studie Jakuba Steinera

Uznávaný ekonom Jakub Steiner z CERGE-EI na Twitteru taktéž vyrukoval s dvěma studiemi, které mají dokazovat efekt daně ze slazených nápojů na obezitu. Cawley et al. (2019) zkoumá vliv daně na spotřebu a prodeje slazených nápojů, nikoliv na obezitu. A říká: „One economic solution to the problem of externalities is to impose taxes on the goods that are causing the externalities […] taxing SSBs in isolation is a relatively narrow approach“. (zvýraznění naše) Allcott et al. (2019) zase říká: „The benefits of sugar-sweetened beverage taxes probably exceed their costs. […] Of course, such calculations require strong assumptions and depend on uncertain empirical estimates, in particular with respect to internalities and externalities. […] Sugar-sweetened beverage taxes are not a panacea – they will not, by themselves, solve the obesity epidemic in America or elsewhere.“ (zvýraznění naše)

Jak často nás proponenti této daně tahají za nos a myslejí si, že si neumíme přečíst primární zdroje?

6. Další případové studie

Protože studií tohoto tématu existuje velké množství, je možné vždy najít novou a novou studii, která prokazuje efekt, který proponenti nové daně chtějí. Nově tak pan Komárek citoval studie ze Seattlu a Mexika (které jsou zaměřené pouze na děti, ne na obézní dospělé). Autoři sami uvádějí limitace a opět předkládají slabší závěry, než s jakými pak jde pan Komárek do médií.

A tak se Jakub Komárek opět musí uchýlit ke svému talking pointu: „Podobné dopady nemůže jednoduchá excelová tabulka Institutu liberálních studií pochopitelně zachytit.“

—

Pokud nemůže jednoduchá excelová tabulka zachytit efekt, který tvrdíte, že existuje, pak je nám líto, ale asi neexistuje. Politickými opatřeními bychom měli šetřit, nezatěžovat spotřebitele ani výrobce regulacemi, jejichž efekt je v nejlepším případě slabý, nejspíše však žádný nebo neměřitelný.

Ne všechny akce státních úřadů jsou špatné, neefektivní a nepromyšlené. V případu možná nejpovedenějšího dlouhodobého státního programu také NASA neposlala Neila Armstronga na Měsíc na základě teoretického vědeckého poznání a výpočtů od zeleného stolu. Každý krok pečlivě testovala. Troufáme si tvrdit, že dnešní vědecké poznání o vlivu zdanění přidaného cukru na obezitu je daleko menší než naše poznání o astrofyzice, a tak bychom při zavádění politických opatření měli postupovat s nejvyšší obezřetností.

Autoři Martin Pánek a Jan Šincl. S přispěním Martina Štencla a Filipa Blahy.