Originální cesty, jak zdražit laciné zboží z dovozu
Proč se na některé zboží uvaluje clo? Pokud si vůbec někdo takovou otázku klade, spokojí se většinou s odpovědí politika či státního úředníka, že musíme naši slabou ekonomiku chránit před zahraniční konkurencí.
Podívejme se tedy na naše „národní zájmy“ shrnuté v téměř tisícistránkovém celním sazebníku. Co vlastně chráníme?
Ananas a tropické ořechy
Zní to neuvěřitelně, ale vůbec nejvyšší celní ochranu má v České republice skopové maso vykostěné (254,2 %). Ovšem pozor, budete-li vykostěné skopové dovážet ve slaném nálevu, usušené či vyuzené, zaplatíte clo už „jen“ 251 %. Tvůrci celního sazebníku vůbec tento druh masa zjevně považovali za strategickou komoditu a věnovali mu zvláštní péči. Nebezpečí jeho jednotlivých částí pro náš trh precizně rozlišují: jehně v celku nebo půlené, čerstvé nebo chlazené má sazbu 151,6 %, předky a půlené předky 146,3 %, atd.
Stanovení sazeb až na desetinná místa vyvolává dojem vědecké metodiky, s níž tvůrci sazebníku hledají „optimální tarif“. O to ale neusiluje žádný celní systém na světě. Většinou se jedná o snahu úředníků předstírat „odbornost a složitost problému“ kombinovanou s jejich ochotou naslouchat různým zájmovým skupinám. Výsledkem je to, že náš trh je chráněn dokonce i proti komoditám, které zde nikdo neprodukuje. Příkladem mohou být sazenice ananasu se sazbou 19 % (ovšem ananasy konzervované alkoholem, s obsahem cukru nad 19 %, balení do 1 kg už mají tarif pouze 8 %) nebo tropické ořechy a tropické ovoce konzervované cukrem se sazbou 70 %. Naopak žabí stehýnka je možné dovážet bez cla.
I kdybychom ale přistoupili na vysvětlení, že čeští drobní pěstitelé ananasů a tropických ořechů potřebují pomoc proti nadnárodním korporacím, v celním sazebníku najdeme i zboží hojně rozšířené, jehož výrobci sotva mohou předstírat „nedospělost“ svých odvětví. Jde kupříkladu o pivo ze sladu (70 %), zápalky jiné než pyrotechnické (68 %), noviny, časopisy a periodika (21 %), či obrázková alba nebo obrázkové knihy, omalovánky pro děti (50 %). Od cla jsou naproti tomu osvobozeny hudebniny.
Český celní sazebník omezuje i dovoz výrobků, u nichž by se ze strany moderního „sociálního státu“ očekávala spíše podpora: vibrační a světelné budíky pro neslyšící (56 %) či sorbit pro diabetiky (15 %).
Jeďte do Poitiers
Světový protekcionismus dnes na sebe bere rafinovanější podoby, než je jednoduché uvalování cel. Nápadně to připomíná způsoby, jimiž státy omezují svobodu pohybu cizinců: kromě víz to jsou spousty „drobných“ byrokratických překážek a komplikací.
Klasickou ukázkou se stal případ dovozu videorekordérů do Francie. V říjnu 1982 vstoupilo v platnost nařízení, že každý importovaný videorekordér musí projít celnicí v městečku Poitiers, vzdáleném stovky kilometrů od přístavů, ve kterých jsou přístroje vyloženy z lodí. Zde musel být každý kontejner otevřen a zkontrolován. U jednotlivých videorekordérů se zkoumala výrobní čísla a návod ve francouzštině. Celníci některé dokonce rozebírali, aby se přesvědčili, zda byly sestaveny v deklarované zemi původu. Pro výsledek se vžil název „Poitiers efekt“: celní odbavení se prodloužilo z jednoho dne na dva až tři měsíce, čímž se měsíční import videorekordérů snížil na méně než šestinu předchozí úrovně.
A nejde samozřejmě jen o francouzskou specialitu. Jedno znejskandálnějších nařízení tohoto typu vydalo svého času americké ministerstvo obchodu. Koncern Matsushita měl v rámci tzv. antidumpingového řízení nechat přeložit 3000 stran dokumentů z japonštiny do angličtiny, což bylo této společnosti oznámeno v pátek. Termín byl stanoven na pondělí. Matsushita tento termín nedokázala splnit, a přišla v důsledku toho o kontrakt v hodnotě 50 milionů dolarů.
Americké ministerstvo obchodu se nechvalně proslavilo také antidumpingovým řízením proti dovozu golfových vozíků z Polska. Jelikož polský výrobce žádné své vozíky v Polsku neprodával, ministerstvo jejich cenu srovnalo s kanadskými golfovými vozíky prodávanými v Kanadě. A jelikož cena polských vozíků v USA byla nižší než cena kanadských vozíků v Kanadě, podle ministerstva obchodu tím bylo nade vši pochybnost prokázáno, že polský výrobce prodává za dumpingové ceny. O několik let později byl tento případotevřen znovu a polskému výrobci byl opět „prokázán“ dumping – tentokrát na základě srovnání se španělskými mzdovými sazbami.
Zatímco u zveřejňovaných celních tarifů si alespoň část veřejnosti uvědomuje jejich zvláštnost a těžkou obhajitelnost, administrativní překážky chápe většina lidí jako běžnou věc – pokud se o nich vůbecdozví. Boj s protekcionismem se tak stává složitějším, než byl kdy dřív.
