Thomas Paine: Skromný revolucionář

Přesně před dvěma sty čtyřiceti lety došlo k jedné z největších událostí novodobé historie – k prohlášení nezávislosti amerických kolonií na britském impériu. Na úspěchu americké revoluce se paradoxně z velké části podílel rozený Angličan – Thomas Paine.

Narodil se v roce 1737 v anglickém Thetfordu. Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl něčím zapsat do historie. Školu navštěvoval do svých dvanácti let a nikdy se nenaučil latinu, tehdejší jazyk inteligence. Po otci byl vyučeným výrobcem dámských korzetů, touto profesí však opovrhoval a nikdy se jí pořádně nevěnoval. V devatenácti letech se na krátkou dobu stal korzárem – pirátem s oficiálním povolením plenit lodě znepřátelených zemí. Tuto životní epizodu přečkal bez úhony a přišel si na slušných 30 liber šterlinků, víc než by si jako výrobce korzetů vydělal za rok. Peníze využil k rozšíření svého vzdělání, ale brzy si už musel zase najít stálé zaměstnání.

Cesta do Ameriky

Během následujících let pracoval jako řemeslník, učitel a výběrčí daní. Dvakrát se oženil; první žena zemřela při porodu, druhá ho opustila kvůli nuzné finanční situaci. V roce 1774 se seznámil s Benjaminem Franklinem, který v Londýně hájil zájmy kolonií. Na Franklina prý zapůsobil bystrou myslí a zájmem o politiku. Netrvalo dlouho a Paine se rozhodl emigrovat do Ameriky, s Franklinovým doporučujícím dopisem v kapse.

Cesta do Nového světa tehdy byla zdlouhavé a nebezpečné dobrodružství. Painova plavba trvala víc než měsíc, na lodi se šířil tyfus a několik pasažérů zemřelo. Onemocněl nakonec i Paine, který byl po zakotvení ve Filadelfii v tak bídném stavu, že ani nemohl po svých vystoupit z lodi. Nebýt Franklinova dopisu, patrně by brzy zemřel.

Ameriku přijal okamžitě za svůj nový domov: bez otálení se stal pensylvánským občanem a začal pracovat pro Pennsylvania Magazine. V lednu 1775 píše své první články, ze kterých je patrná náklonnost k nové domovině i motiv budoucího psaní – „naše štěstí bude vždycky záviset jen na nás,“ apeluje na spoluobčany. S velkou horlivostí psal různorodé texty od kritiky otrokářství a džentlmenských duelů přes zamyšlení nad podstatou manželského štěstí až po básně. Současně prohluboval svou myšlenku americké emancipace od britské nadvlády a otevřeně psal o nutnosti podstoupit defenzivní válku, pokud bude americká svoboda nadále potlačována.

Doba rozumu

V lednu 1776 vydává Thomas Paine, zprvu anonymně, pamflet s názvem Zdravý rozum (Common Sense). Padesátistránkový spis otevřeně volal po americké nezávislosti a ustavení republiky. Zdravý rozum se šířil koloniemi rychlostí blesku. Tři měsíce po jeho vydání bylo v oběhu přes sto tisíc kopií; přečetl ho snad každý, kdo uměl číst – a ostatním byl předčítán v hostincích a na veřejnosti. Paine nabídl spoluobčanům nejen vítanou kritiku anglického krále, ale také jasně vyslovil podvědomou touhu po svobodě a samosprávě, podloženou samozřejmými argumenty:

„Existuje rozdělení lidí, pro které se nedá najít příčina ani v přírodě, ani v náboženství, rozdělení na krále a poddané. Rozdělení na muže a ženy je věcí přírody, rozdělení na dobré a zlé věcí nebes. Kde se ale na světě vzala rasa lidí tak vysoko pozvednutých nad ostatní, chápaných jako nějaký nový druh – to stojí za podrobné prozkoumání a za uvážení, zda lidstvu přinášejí štěstí, nebo bídu.“

Pamflet byl milníkem veřejného mínění kolonistů. John Adams, další z otců zakladatelů, později napsal: „Bez pera, jež napsalo Zdravý rozum, by Washington pozvedl svůj meč zbytečně.“ George Washington byl generálem revoluční Kontinentální armády, do které po vyhlášení nezávislosti Thomas Paine vstoupil. Armáda byla složena z nekvalitně vybavených dobrovolníků a po několika měsících trpěla vysokými ztrátami, četnou dezercí a nízkou morálkou.

Bylo 23. prosince 1776, pár dní před zřejmě poslední zoufalou bitvou u Trentonu, když Paine napsal na zmrzlou blánu vojenského bubnu:

„Tyto časy jsou zkouškou lidských duší. Ten, kdo je voják jen v létě a vlastenec za pěkného počasí, se v této obtížné době vyhne službě své zemi. Ale ten, kdo při ní bude stát i dnes, si zaslouží lásku a vděčnost všech mužů i žen. Tyranii, stejně jako peklo, je těžké porazit, neseme si však v sobě přesvědčení, že čím těžší je konflikt, tím slavnější je triumf. Když něco získáme příliš lacino, neceníme si toho, je to právě vzácnost, která dává věcem jejich hodnotu. Nebesa vědí, jak správně ocenit své dary, a bylo by vskutku zvláštní, kdyby tak posvátná věc jako svoboda nebyla drahá. Británie, s armádou k prosazování své tyranie, vyhlašuje, že má právo nejen danit, ale svázat nás jakýmkoli zákonem dle své libovůle. Pokud není takový svazek otroctvím, pak už se za něj nedá označit nic na světě. Taková neomezená moc může příslušet pouze Bohu.“

Šlo o první ze série motivačních textů nazvaných Americká krize (The American Crisis). George Washington nechal texty předčítat svým vojákům, u kterých se setkaly s velkým úspěchem. Po vyhrané bitvě u Trentonu opět vzrostla popularita Kontinentální armády a s ní i dobrovolnické zásobování materiálem a rekruty. Další díly Americké krize pak pomáhaly
udržovat morálku až do vítězného konce války.

Znovu revoluce

Po završení Americké revoluce dostal Paine výsluhu v podobě statku konfiskovaného Britům. Dlouho na něm ale nepobyl. Ve svých padesáti letech se totiž začal věnovat přírodním vědám. Navrhl nový typ železného mostu, a když se mu ve Spojených státech nepovedlo sehnat peníze pro výstavbu prototypu, odcestoval do Evropy. Zatímco pobýval v Londýně, v Paříži vypukla revoluce. A Paine chtěl být opět u toho.

V roce 1791 vydává v Paříži knihu Práva člověka (Rights of Man), kde vyzdvihuje principy svobody a dále podkopává legitimitu vlády člověka nad člověkem:

„Všechny velké společenské zákony jsou přirozenými zákony. Ty, které se týkají obchodu, ať ve vztahu k jednotlivcům, nebo k celým národům, jsou zákony vzájemného a recipročního zájmu. Zúčastněné strany je následují a poslouchají proto, že je to v jejich zájmu, ne proto, že jim to nařizují formální zákony vlád.“

Kniha byla úspěšná ve Francii i dalších zemích. O rok později sepsal Paine druhý díl. Vytvořil si ale mocné nepřátele v kruzích vládních elitářů ve Francii a Anglii. V Anglii byl dokonce v nepřítomnosti odsouzen pro buřičství a jeho knihy tu byly zakázány. Ve Francii se mu sice nejprve dostávalo širokého uznání – ačkoli neuměl francouzsky, byl poslancem národního konventu a dokonce jedním z devíti členů ústavního výboru – po nástupu jakobínského teroru se ale stal nepohodlným a byl uvězněn.

Za rok byl propuštěn a ani poté na Francii nezanevřel. Žil v ní až do roku 1802. Během těchto let napsal kontroverzní a opět široce čtenou knihu Věk rozumu (The Age of Reason), ve které zpopularizoval myšlenky deismu – osvícenského přístupu k náboženství, které odmítalo církevní moc a popíralo existenci zázraků. Paine zde odsoudil Bibli coby knihu lží, podlosti a rouhání.

Napoleonův nástup k moci ale nakonec přiměl Paina k návratu do Spojených států – francouzská revoluce byla ztracena. Doma ho velké přivítání nečekalo; během uplynulých let se v Novém světě začala prosazovat Federalistická strana v čele s Alexandrem Hamiltonem, ministrem financí prezidenta Washingtona. Paine oba vlivné politiky označil za zrádce usilující o centralizaci moci do vlastních rukou. Tato kritika společně s knihou Věk rozumu učinila z Paina nežádoucí osobu. Poslední léta života trávil v ústraní psaním kritických článků na adresu soudobých politiků.

Odkaz žije dál

Thomas Paine zemřel 8. června 1809. Na jeho pohřbu bylo jen šest lidí. Parte, které vyšlo v několika tehdejších denících, končilo slovy: „… žil dlouho, učinil trochu dobrého, a hodně špatného.“ Už tehdy ale bylo jasné, že to není pravda. Paine během svého života dosáhl bezprecedentní popularizace osvícenských myšlenek, jako jsou přirozená práva všech lidí na život a svobodu, odluka státu a církve, rušení otroctví. Dal světu jednu z nejsilnějších zbraní proti mocenské zvůli: Nezlomnou víru ve svobodu a přesvědčení, že se jedná o nejvyšší politický cíl. Položil solidní základy tradice liberálního myšlení, kterou dále rozvíjeli jeho následovníci po celém západním světě. Plamen svobody, který Thomas Paine vykřesal během Americké revoluce, už nikdy nezhasl.

„Považuji Paina za našeho největšího politického myslitele.“
– Thomas Alva Edison, vynálezce a businessman

---

Článek poprvé vyšel jako kapitola v knize Nepřátelé státu: přátelé svobody, kterou doporučujeme ke koupi.