„Je to jako vzít kyblík, nabrat vodu na dně bazénu a nalít ji s pompou na hladinu,“ popsal ekonom Russel Roberts s Univerzity George Masona logiku – či spíš nelogiku – návrhů na „povzbuzení“ ekonomiky, které slyšíme v Americe všude kolem.
Vrcholní představitelé našeho intervencionistického státu a kandidáti aspirující na vedení země budou dál chrlit tyto bláznivé recepty, dokud lidé neprokouknou nesmyslnost těchto návrhů a rázně je neodmítnou.
Potíž je v tom, že většina lidí podstatu nevidí. Když slyší, že nastává pokles hospodářského růstu, žádají, aby je politici a kandidáti ujistili, že mají nějaký Plán, který je uchrání. Politici se samozřejmě přeochotně zavážou k programům na oživení ekonomiky. Dovysvětlování je už nepodstatné.
Teorie ekonomického povzbuzování je samozřejmě nesmyslná. Kromě výše citované analogie s bazénem ukázal Russel Roberts pošetilost stimulačních návrhů ještě na dalším příkladu. Politici s oblibou hovoří o „peněžních injekcích“ do ekonomiky, jako když doktor dává pacientovi krevní transfúzi. Roberts píše: „Ale odkud přichází ona ekonomická injekce? Nemůže pocházet odjinud než zevnitř systému. Není to vnější přísun jako v případě transfúze. Znamená, že se vezmou peníze někomu, resp. někde uvnitř systému a dají se někomu dalšímu.“
Když vláda používá fiskální prostředky aby povzbudila ekonomiku, peníze musela někde vzít. Politici nikdy nenavrhují škrtání výdajů – spíš naopak. Takže když už je rozpočet v deficitu, jakékoliv snížení daní nebo další vládní výdaje budou financovány na dluh. Jenže vládní dluh nevytváří bohatství. Ti, kdo vládě půjčí, pak nebudou moci sami peníze utrácet nebo investovat. A nový dluh bude muset být splácen i s úrokem prostřednictvím daní v budoucnu a potlačí ekonomickou aktivitu pak. A když bude stimulační výdaj placený zvýšením daní – to už si každý snadno domyslí sám.
Když vláda zvýší objem peněz k utrácení jedněm snížením objemu peněz k utrácení druhých, kde je jaký stimul? Možná že ani nikdy podobná opatření nejsou míněna jako podpora ekonomiky, za kterou jsou vydávána – ale jen jako podpora popularity kandidáta před volbami.
Základní ekonomická myšlenka za teorií k rozpočtovým opatřením na povzbuzení ekonomiky je, že spotřeba je nedostatečná. Účelem výroby je vskutku spotřeba, ale to neznamená, že vláda může vytvářet hospodářský růst stimulováním spotřeby. Nelze spotřebovávat něco, co nebylo vyrobeno.
Takže rozdáváním peněz vládou s cílem podpořit utrácení nemůže zlepšit ekonomickou situaci lidí. Typicky, to co bývá prezentováno jako podpora nízkopříjmových skupin je spíš neupřímnou mystifikací. Bohatství lidí závisí na autentickém dlouhodobém ekonomickém růstu, který přináší maximum pracovních příležitostí a nízké ceny. K tomu je ale potřeba radikální osvobození ekonomiky – a to politici nemají ve zvyku nabízet.
Nejzásadnější námitkou proti mánii povzbuzování ekonomiky je ale předpoklad, že vláda může a měla by řídit ekonomiku. S odumřením keynesiánství to asi není tak horké. Většina lidí stále věří, že ekonomika je velký náklaďák a vláda řidič, který sešlapává brzdu a plyn přesně podle potřeby. Ale ve skutečnosti nic jako „ekonomika“ sama o sobě neexistuje. Existují jen lidé, kteří usilují o své vlastní cíle a existuje majetek, který tito lidé v rámci tohoto procesu směňují. Pokud se vláda snaží „řídit ekonomiku“, znamená to, že řídí nás. Je nebezpečnou chybou myslet si, že vláda v roli údajného řidiče ví, co dělá. Ani to vědět nemůže. Systém je příliš složitý, nezbytné znalosti a informace k rozhodování jsou rozptýleny a ani sebegeniálnější centrální váda je shromáždit nemůže, jelikož většina těchto znalostí a informací zůstává nevyslovena v hlavách milionů lidí. Tento problém koordinace výrobních aktivit bezpočtu lidí s cílem uspokojit zájmy spotřebitelů uspokojivě řeší právě jedině tržní proces.
Lidé, kteří mají předsudky vůči svobodě, tvrdí, že současné ekonomické problémy jsou důkazem selhávání volného trhu. Jakého volného trhu? Myslí snad „volným“ trh, který po staletí a miliony způsoby sešněrovávají vlády ve prospěch spřízněných zájmových skupin?
Současné hospodářské problémy jsou způsobovány tím, že vláda na nás uvaluje vysoké daně, regulace, dotace, nařízení, kvóty, bankovní záruky, centrální bankovnictví a mnoho dalších omezení svobodného trhu. Břímě státu je příliš těžké. Nepotřebujeme, aby vláda povzbuzovala hospodářství. Potřebovali bychom zbavit břemene. Potřebujeme svobodu.
