Margita Balaštíková byla jedním z poslanců, kteří v létě předložili pozměňovací návrh k novele zákona o potravinách. V návrhu paní poslankyně za ANO a spolupředkladatel Zdeněk Podal za SPD požadovali zavedení povinného podílu 55 procent základních potravin na pultech obchodů od příštího roku, a postupné zvyšování tohoto podílu až na 85 procent v roce 2027. Návrh nakonec nebyl schválen, avšak v podobě návrhu Tomia Okamury a dalších předkladatelů zažil comeback na podzim, s upravenými limity: podíl českých výrobků má vystoupat až na 73 % v roce 2028.
Nominaci na Bludný balvan ekonomie si tento návrh vysloužil již v roce 2020, zevrubně jsme o jeho škodlivosti psali zde, nicméně paní Balaštíková tento návrh obhajovala v DVTV tak plamenně, že za její argumenty ji patří nominace i v tomto roce.
Je s podivem, že sama paní poslankyně na stránkách ANO uvádí, že je vystudovaná ekonomka, ovšem tento návrh zákona, stejně jako argumenty kterými jej obhajuje, jsou prostoupeny tolika ekonomickými omyly, že je zde musíme vyvrátit.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 1:
„Musíme mít české potraviny, abychom se v případě krize dokázali zásobovat a především uživit sami.“
Krize mohou být nejenom pandemické, ale také krize neúrody. Neúroda může být způsobena například jarními mrazíky, nedostatkem deště, silným krupobitím. Vzpomeňme si na ovocnáře, vinaře a různé pěstitele, kteří každé jaro hořekují, že ta či ona plodina zmrzla a vyčíslují škody. Dostatek masa může být ohrožen nemocemi jako slintavka, kulhavka, nemoc šílených krav, ptačí chřipka, prasečí chřipka a dalšími. Tyto nemoci se na našem území běžně vyskytují a podnikatelé musí vybít miliony kusů nemocných zvířat. Dovážet maso na pulty obchodů ze zahraničí je vždy rychlým řešením poklesu produkce, jelikož místním výrobcům vždy trvá několik let, než se masná výroba dostane na úroveň před nemocí.
A neúroda či nemoci zvířat zkombinované s nedostatkem flexibilního zásobování země je nejlepším způsobem na zadělání hladomoru. Je ovšem trochu přehnané, že by nedostatek brambor či vepřového u nás v 21. století způsobil hladomor. Ovšem pokud brambory zmrznou a neurodí se, či prasata budou pobita kvůli chřipce, nedostatek těchto komodit zvedne ceny do astronomických výšin a z brambor a vepřového se stane luxusní statek.
Nejlepší obranou proti hladomorům, potažmo vysokým cenám je proto diverzifikace, obchod a konkurence. Dovážet základní potraviny a také je vyvážet. Nabízet zákazníkům portfolio brambor – různé druhy brambor od lokálních po exotické, různé druhy vepřového, od přeštického prasete, prasete z velkochovu či prasete z ciziny.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 2:
„Němci se nebouří, že nemají české jogurty a máslo.“
Ovšem čeští výrobci mléčných produktů by se jistě bouřili, kdyby podobný zákon přijalo například Slovensko či Maďarsko, kam běžně exportují své produkty. A asi by se bouřili i občané Maďarska a Slovenska, kteří by své oblíbené produkty již nemohli koupit.
Další věc je white-labeling a výroba produktů pro privátní značky řetězců či outsourcing výroby pro již zavedené značky. Paní Balaštíková nemůže s jistotou tvrdit, že máslo prodávané v Německu je skutečně německé. Ono je dost možná některé z těch „německých“ másel české, vyrobené českou firmou pro německou značku a zabalené v německém obalu, případně je na výrobu použito české mléko, které bylo zpracováno v Německu. A zákazník ani nemusí poznat že to není německý produkt. Viz kauzu znojemských okurek vyrobených v Turecku. A to právě kvůli neúrodě okurek na Moravě.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 3:
„Coca-Cola vyrobená v Česku není česká potravina a nebude se započítávat do povinného podílu českých potravin.“ Paní Balaštíková odmítla Coca-Colu jako českou potravinu, ovšem zmínila, že to není základní potravina a proto se na Coca-Colu tento zákon nevztahuje.
Coca-Cola vyrobená v České republice, českými zaměstnanci, kteří pobírají české mzdy a platí české daně, je česká potravina. Nehledě na její globální význam. Stejně tak jako produkty francouzské firmy Danone prodávané v Čechách jsou české, protože jsou vyráběny v českých mlékárnách z českého mléka, českými zaměstnanci, platícími české daně.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 4:
„Musíme dostat do státní pokladny peníze a preferovat české dodavatele a nenechávat vydělávat nadnárodní firmy.“
Nadnárodní firmy u nás podnikají stejně tak, jako české firmy podnikají v zahraničí. To je normální. Nadnárodní firmy u nás také platí daně, zaměstnávají české lidi, platí nájmy českým provozovatelům a argument, že „zisky jsou odlévány do zahraničí“ také není úplně platný, protože spoustu zisku je reinvestováno zpět v podobě zvýšených mezd pro pracovníky, zrekonstruování provozoven (na což jsou často najímány české firmy) a vybudování nových provozoven. Jak by jistě pan Babiš paní Balaštíkové potvrdil, tak budování businessu není jen o „shrabování“ zisků, ale o reinvesticích zpět, zvětšování a růstu businessu. Jen považte, když Kaufland vybuduje 10 nových prodejen, tak zaměstná 300 lidí a bude platit více daní. A z prodejen profitují všichni – občané mají nový obchod, zaměstnanci nové pracovní příležitosti a koneckonců i stát má nové příležitosti ke zdanění.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 5.:
„Český občan musí mít kvalitní potraviny, díky tomuto zákonu je dostane.“
Tento zákon se týká i sezónního ovoce a zeleniny (například: chřest, květák, brokolice, třešně, broskve, švestky, hroznové víno, maliny, jahody atd.). Brambory, cibule a česnek se sice dají uskladnit (pokud se jich podaří vypěstovat dostatek), ovšem u sezónního ovoce typu jahody uskladnění na delší dobu není možné. A zatímco se dnes dováží jahody z Maroka, Španělska či jiných zemích a v obchodech je jich dostatek po celý rok, důsledek tohoto zákona bude, že se k nám nedovezou a zákazník bude ochuzen o čerstvé jahody, na které je nyní zvyklý. Český zákazník si tak jahody bude moci dopřát pouze v létě a v zimě bude moci vybrat z jablek či hrušek nebo z exotického ovoce, na které se tento zákon nevztahuje. V důsledku bude mít menší výběr. A protože se k nám nebudou dovážet ani jablka a hrušky, už si nebude moci vybrat z několika různých odrůd jablek, ale jen z toho, co na českém trhu zbylo.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 6:
„V obchodech jsou nekvalitní potraviny a díky tomuto zákonu budou nyní potraviny kvalitní.“
V obchodech jsou a vždy byly kvalitní i nekvalitní potraviny a záleží jen na zákazníkovi, co si koupí a na co má chuť.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 7:
„Češi musí platit za kvalitní potraviny vyšší ceny. Chceme zdraví občanů.“
Každý jeden občan je zodpovědný za své zdraví a svou peněženkou hlasuje každý den pro to, co si koupí, tedy zdali si koupí nekvalitní levný salám, či kvalitní šunku v bio-kvalitě. Pokud chce někdo jíst nezdravé jídlo, ani tento zákon jej nepřinutí změnit své návyky a jíst zdravě.
Naopak tento zákon povede ke zvýšení cen základních potravin (například kvůli neúrodě), a tak mnohým nízkopříjmovým občanům na kvalitní jídlo nezbydou peníze.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 8:
„Evropská unie byla vytvořena proto, aby se bránila zahraničním trhům.“
Evropská Unie byla vytvořena především proto, aby spolu země obchodovali a neválčili. Protože země, které spolu obchodují, proti sobě nevedou války.
Mýtus poslankyně Balaštíkové č. 9:
„Kdo rozhoduje o tom, co si zákazník koupí? Přece obchodník. Zákazník si koupí co má v regálu.“
O tom, co si zákazník koupí, se rozhodne jen a pouze zákazník. Ve svobodných zemích poptávka určuje nabídku. Tedy to, co zákazníci poptávají, je vyráběno a dodáváno. A zákazníci o tom, co chtějí kupovat rozhodují každý den tím, že to koupí, nebo nekoupí. V komunistických zemích nabídka určuje poptávku a zákazník koupí to, co má v regálu, neboť nemá jinou možnost.
Závěr
Problematika tohoto návrhu zákona je především v tom, že zákon postihuje prodejce, který se nedodržením podílu prodaných potravin dopouští přestupku. Tedy, pokud se spotřebitel rozhodne udělat italskou večeři pro partu přátel, a nakoupí pouze italské produkty, tak za jeho nákup bude potrestán obchod.
Citujeme z návrhu zákona: „Provozovatel potravinářského podniku provozující maloobchod se dopustí přestupku, pokud nedodrží povinnost zajistit stanovenou úroveň podílu prodejů vybraných základních potravin z krátkého dodavatelského řetězce konečným spotřebitelům v jím provozovaných maloobchodních provozovnách.“
Pokud dnes chce zákazník jen české potraviny, má širokou paletu možností, kde je koupí – od farmářských trhů přes online rozvoz farmářských bedýnek po lokální malé obchůdky. Není nutné dávat kvóty na potraviny a řešit na národní úrovni, kolik čeho má být v obchodech.
Pokud by tento zákon byl skutečně schválen a přijat, tak jen povede k tomu, že v obchodech bude menší nabídka potravin, a v důsledku méně kvalitní výběr jídla. Je ovšem také možné, že obchody rozdělí prodejní plochu na české potraviny a specializované zahraniční potraviny, a zákon tak velmi elegantně obejdou.
