Robert Alexander Mundell (1932 – přeji mu mnoho dalších let života)
Je teoretikem, který ve svém díle dokázal obsáhnout velmi širokou paletu témat a současně ovlivňoval hospodářskou politiku. Byl poradcem amerického ministerstva financí a kanadské vlády, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské komise. Stal se průkopníkem na poli makroekonomické teorie v oblasti účinnosti stabilizační rozpočtové a měnové politiky při různých kurzových režimech a měnového přístupu k platební bilanci. V roce 1961 formuloval „teorii optimálních měnových zón“ a v prosinci 1969 předložil v Bruselu první návrh na vytvoření společné evropské měny.
Robert Mundell se narodil v Kanadě, konkrétně v Britské Kolumbii. Ke studiu ekonomie ho přivedla poněkud kuriózní událost. Položil otázku: co bylo příčinou výše kurzu amerického dolaru před 2. světovou válkou? Na svoji otázku dostal od tří učitelů tři rozdílné odpovědi (dopadlo to ještě dobře, klidně těch odpovědí mohlo být víc). Rozhodl se tedy, že celé záhadě přijde na kloub, takže po absolvování Univerzity Britské Kolumbie a Washingtonské univerzity vyrazil v roce 1956 schopný a zvídavý student na Londýnskou školu ekonomie.
V Londýně se Robert Mundell začal zabývat problémem měnových kurzů velmi intenzivně. Je třeba připomenout, že byla doba brettonwoodských měnových dohod, které byly založeny na fixních (pevných) kurzech mezi jednotlivými měnami. Tyto dohody měly nahradit tzv. „překonaný“ zlatý standard (vazbu měn na zlato). Zlata bylo prý málo, takže bylo třeba najít nový systém, který by odpovídal moderním výzvám. Ratifikací brettonwoodských dohod byl odstartován celosvětový etapový závod pod názvem „kdo vytiskne více potvrzení na neexistující aktiva“. Etapa trvala 26 let. Po ukončení brettonwoodských dohod v roce 1971 si účastníci závodu plnými doušky užívali plodů svého úsilí v podobě učebnicové inflace a učebnicové nezaměstnaností. Závod pokračuje dodnes.
Robert Mundell pracoval na disertační práci, kterou vedl velmi vlivný keynesiánec James Meade (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1977), který byl velkým zastáncem flexibilních (plovoucích) kurzů. To byl v té době velmi neortodoxní názor, který kromě něho paradoxně zastávala už jen keynesiánská noční můra – Milton Friedman (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976). Doba byla totiž taková, že vlády „svobodného světa“ regulovaly a střežily pohyb kapitálu mezi sebou stejně důkladně, jako vlády „tábora míru a pokroku“ svoje spoluobčany před svobodným světem.
Stav, kdy má země omezený příliv kapitálu a zboží,se v ekonomické hantýrce nazývá „uzavřená ekonomika“. Jeho opakem je „otevřená ekonomika“, kdy má země neomezený příliv kapitálu a zboží. M. Friedman měl navíc prsty v tom, že Robert Mundell obrátil svoji pozornost k monetárnímu (měnovému) přístupu k platební bilanci (tokům peněz) tzn. peníze ven vers. peníze dovnitř.
Jak už to občas bývá, tak se protikladné strany spojí k jednorázové akci, ačkoli proto mají zcela odlišné důvody. To byl přesně případ, kdy se keynesiánec J. Meade a monetarista M. Friedman spojili k prosazování flexibilních kurzů. J. Meade je potřeboval, protože byl přesvědčen, že tak získá automaticky správnou výši kurzu (v ekonomické hantýrce tzv. „vnější rovnováhu“), která umožní státu regulaci inflace a zaměstnanosti (v ekonomické hantýrce tzv. „vnitřní rovnováhu“). Inflaci keynesiánci chápou jako cenový jev, nikoli jako peněžní jev. Takže se jim peníze občas „ztrácejí“ a občas se jim „objevují“, a to v závislosti na stavu obchodní bilance. Pokud se více zboží dováží, tak se peníze ztrácejí, pokud se více zboží vyváží, tak se peníze objevují. M. Friedman flexibilní kurzy prosazoval, protože v nich viděl prostředek, jak odbourat regulace v zahraničním obchodě a v mezinárodním pohybu kapitálu.
Robert Mundell si položil zcela zásadní otázku: jsou-li flexibilní (plovoucí) kurzy tak báječná věc, proč tedy u všech všudy nemá moje rodná Britská Kolumbie vůči zbytku Kanady také flexibilní kurz? Otázka neobsahovala žádný skrytý separatistický záměr, ale pouze ryzí zájem vědce na objasnění důvodů, proč nějaké území používá společnou měnu a jaké jsou důvody používat vůči zbytku světa flexibilní kurz. Nota bene, když byly tehdy všechny světové ekonomiky uzavřené tzn. s omezeným pohybem kapitálu.
V roce 1957 získal Robert Mundell na MIT doktorát za práci na téma „Mezinárodní kapitálové toky a měnové kurzy“. Přišel s naprosto revoluční myšlenkou – debatu o měnových kurzech zasadil do podmínek mezinárodně pohyblivého kapitálu. To byl v té době naprosto vizionářský čin, kterým nesporně předběhl dobu. Následně formuloval model, který je dnes znám jako Mundell-Flemingův (Marcus Fleming došel ke stejným závěrům v roce 1962). Tento model byl odrazovým můstkem pro rozřešení otázky o krátkodobé účinnosti nebo neúčinnosti stabilizační rozpočtové (fiskální) nebo měnové (monetární) politiky při různých režimech kurzů a formulování teorie optimálních měnových zón.
V roce 1961 publikoval Robert Mundell článek „Teorie optimálních měnových zón“, který je dodnes jeho nejcitovanějším. Jeho teorii mohou různě interpretovat zastánci a odpůrci společných měn. Každopádně Robert Mundell dokázal, že elementární a nezbytnou podmínkou pro fungování optimální měnové zóny je (dramatická pauza) – mobilita výrobních faktorů. Takže každá geografická oblast, která má vysoce pohyblivé (mobilní) výrobní faktory uvnitř oblasti a vysoce nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory směrem ven, je optimální měnovou zónou. Takže, pokud bychom vztáhli teorii optimálních měnových zón na dnešní Eurozónu, tak je nejdůležitější otázkou: jsou uvnitř Eurozóny pohyblivé výrobní faktory? Robert Mundell k tomu ve svém článku uvedl: „Otázka se zužuje na to, zda může být západní Evropa označována za jeden region a to je v podstatě výlučně empirický problém.“
Ve stejném roce, kdy publikoval článek „Teorie optimálních měnových zón“, začal pracovat jako výzkumník pro Mezinárodní měnový fond. Nyní se detailně soustředil na to, zda-li existuje (alespoň) teoretický způsob, jak „namíchat a netřepat“ správný poměr mezi fiskální (rozpočtovou) a monetární (měnovou) politikou. Ten měl spočívat v tom, že by se fiskální politika zabývala vnitřní rovnováhou tzn. inflací a zaměstnaností a monetární politika vnější rovnováhou tzn. kurzem a platební bilancí.
Tehdejší makroekonomie byla zcela v zajetí učení J. M. Keynese. Ten ve své „Obecné teorii“ tvrdil, že výše HDP a zaměstnanosti je určena celkovou poptávkou (výdaji na spotřebu a investice), čistým vývozem a vládními výdaji. Pro tyto veličiny a jejich funkce vytvořil v roce 1937 John Hicks (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1972) s „posvěcením“ J. M. Keynese „grafický aparát“, který je dnes znám jako model IS-LM nebo také Hicks-Hansenův model (americký ekonom Alvin Hansen byl jeho propagátorem v zámoří). Robert Mundell tento model rozšířil o zahraniční obchod a v roce 1963 publikoval zásadní článek „Kapitálová mobilita a stabilizační politika v režimu fixních a flexibilních měnových kurzů“.
Robert Mundell v článku doložil, že při mezinárodně pohyblivém kapitálu v režimu:
1. fixních (pevných) kurzů je vládní stabilizační rozpočtová politika krátkodobě účinná a stabilizační měnová politika centrální banky neúčinná.
2. flexibilních (plovoucích) kurzů je vládní stabilizační rozpočtová politika neúčinná a krátkodobá stabilizační měnová politika centrální banky účinná. Je třeba znovu zdůraznit, že model má platnost pouze pro krátké období.
Samozřejmě za předpokladu, že je vůbec v silách státu, ať už je reprezentován vládou nebo centrální bankou, včas rozpoznat, rozhodnout a zrealizovat nějaká stabilizační opatření (v ekonomické hantýrce tzv. transmisní mechanismus) v měnové nebo rozpočtové politice. Jednoduše řečeno, rozpočtová stabilizační politika je noblesní název pro vládní rozhazování peněz daňových poplatníků tak, že jsou vydávány dluhopisy, aby byla stimulována poptávka, která povede např. k vyšší zaměstnanosti. Měnová stabilizační politika centrální banky je zase noblesní název pro manipulace s úrokovou mírou nebo rozhazování devizových rezerv na finančních trzích např. za účelem oslabení kurzu.
V dlouhém období totiž vedou obě stabilizační politiky (fiskální a monetární) zcela neomylně ke stejným výsledkům – inflaci a nezaměstnanosti, jak teoreticky doložil M. Friedman a empiricky potvrdila praxe. Ale kdo by se tím trápil, když „v dlouhém období jsme všichni mrtví“, že.
Jestli měl kdokoli pocit, že to bylo až dosud hrozně abstraktní, tak předem varuji, že níže to bude ještě horší. Takže mám pochopení pro každého, kdo zanechá čtení a prchne. Nyní se pokusím vysvětlit monetární přístup k platební bilanci a teorii optimálních měnových zón.
Monetární přístup k platební bilanci
Platební bilance je „účet“, který vyjadřuje v penězích hodnotu zboží a služeb, které jsou za určité období (např. za rok) ze země vyvezeny a do země dovezeny. Protože je to „bilance“, tak pokud se ve sledovaném období více doveze než vyveze, tak má platební bilance „schodek“ a pokud se více vyveze než doveze, tak má platební bilance „přebytek“.
Co způsobuje schodek nebo přebytek? Řešení celé záhady naznačoval už britský klasik David Hume, na kterého Robert Mundell navázal. Monetární (měnový) přístup k platební bilanci chápe schodek nebo přebytek platební bilance a s tím související měnové kurzy výhradně jako peněžní jev. Příčinou vnější nerovnováhy (schodku nebo přebytku platební bilance a souvisejícího měnového kurzu ) jsou změny v objemu peněžní zásoby doma nebo v zahraničí.
Představte si, že se v Kotlině zvýšil objem peněžní zásoby. Pan Lakomý na tuto sníženou vzácnost peněz reaguje snížením úrokové míry. Nižší úroková míra má za následek nižší výnos z kapitálu, který má u pana Lakomého uložen pan Hamižný. Nižší výnos pro pana Hamižného znamená, že si nemůže kupovat tolik haraburdí jako předtím. Pan Hamižný na tento politováníhodný fakt samozřejmě reaguje. Stěhuje svůj kapitál z Kotliny do zahraničí na místo, kde jsou peníze vzácnější, což je vyjádřeno vyšší úrokovou mírou, tudíž vyšším výnosem a možností nákupu většího množství harampádí. Prostě příčinou nerovnováhy jsou vyšší výnosy z kapitálu buď doma nebo v zahraničí, které jsou způsobeny poklesem nebo nárůstem objemu peněžní zásoby. No a flexibilní (plovoucí) kurz je tím „kanálem“, který rovnováhu obnovuje. Při poklesu peněžní zásoby kurz posiluje, při zvýšení peněžní zásoby oslabuje.
Samozřejmě, že se mohou ozvat hlasy, že „je to trochu složitější“ nebo „vidíte to příliš jednoduše“, a budou poukazovat na blíže nespecifikované tajemnosti nebo např. na „obchodní bilanci“, která chápe vývoz jako jev „pozitivní“ a dovoz jev „negativní“. Jenže mudrlanti se nikdy nezbaví zásadní potíže: pan Řezník vyveze svoje klobásy panu Gurmánovi do Bavor. Vše je zaznamenáno v kolonce „vývoz“ a stav je tzv. pozitivní. Když pan Gurmán přijede za panem Řezníkem a koupí si klobásy v Kotlině, tak to není zaznamenáno nikde. A to je přesně ten okamžik, kdy mají keynesiánci potíž s tím, že jim z modelů peníze mizí. Ale jaký je v obou případech fakticky rozdíl? Žádný. A proto nemá ani smysl sledování obchodní bilance.
Zkrátka a dobře – celková platební bilance je v důsledku vždy vyrovnaná. Když vyděláte 16 korun, za které si koupíte 1 dolar, tak to znamená, že někdo jiný prodal 1 dolar. Poměr obou měn určuje plovoucí (flexibilní) kurz v závislosti na stavu platební bilance. A obojí je peněžní jev, který závisí na objemu peněžní zásoby a který obnovuje vnější rovnováhu.
Teorie optimálních měnových zón
Robert Mundell definuje optimální měnovou zónu jako geografickou oblast, která má vysoce pohyblivé (mobilní) výrobní faktory uvnitř oblasti a vysoce nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory směrem ven. Klíčovou záležitostí pro používání společné měny je tedy mobilita výrobních faktorů uvnitř zóny.
Pokud jsou výrobní faktory mobilní, tak má optimální měnová zóna používat společnou měnu uvnitř a směrem ven používat flexibilní kurz. No a jediný skutečně mobilní výrobní faktor je pracovní síla. Je to v principu vlastně úplně banální – mobilita práce je uvnitř měnové zóny náhradou za plovoucí kurz.
Příkladem optimální měnové zóny je Česká republika. Obyvatel Horní Dolní se sebere a jede pracovat bez omezení do Malé Velké, protože tam aktuálně nabízejí vyšší platy, než jsou v Horní Dolní. Vyšší nabídka pracovní síly v Malé Velké tlačí tamní mzdy dolů a nižší nabídka pracovní síly v Horní Dolní táhne tamní mzdy vzhůru. Takže celá problematika optimální měnové zóny je vlastně v tom, zda-li je geografická oblast natolik homogenní, že se v ní pracovní síla může pohybovat bez omezení a následkem toho jsou pružné mzdy a ceny. Když tohle vztáhneme na Eurozónu, tak je tedy otázka, zda-li je nebo není homogenní útvar, ve kterém jsou mobilní výrobní faktory a s tím související pružné mzdy a ceny.
Politické elity, které rozhodovaly o zavedení společné měny, byly zřejmě přesvědčeny, že Eurozóna homogenním prostorem je nebo se jím brzy stane. Protože žijeme ve světě flexibilních kurzů, při kterých je krátkodobě stabilizační měnová politika účinná, tak byla zřízena Evropská centrální banka, která určuje jednotnou úrokovou míru pro celou Eurozónu. Ono to ani jinak nejde, že. Po rozpadu politické unie s názvem Československo chtěla jedna nově vzniklá země jinou výši úrokové míry, než potřebovala druhá nově vzniklá země, což vedlo také k rozpadu měnové unie. Ačkoli to při rozpadu politické unie nikdo nepředpokládal.
Aby jednotliví účastníci Eurozóny neohrožovali stabilitu společné měny, tak byla definována tzv. Maastrichtská kritéria, která byla přetavena v tzv. Pakt stability: 3% deficit státního rozpočtu, celkový dluh do 60% HDP a 2% inflace. To jsou kritéria, která mají držet na uzdě „rozmarnou“ rozpočtovou politiku jednotlivých členských států. Pokud na tomto místě někdo očekává sofistikované výpočty, které vedly k definování uvedených kritérií, tak bude zklamán. Takhle se tzv. měnové autority dohodly. Když se Eurozóna spouštěla, tak z 12 členů 11 nesplňovalo Maastrichtská kritéria.
V roce 1996 napsal Robert Mundell článek s názvem „Aktualizace agendy pro měnové unie“, kde po 35 letech od prvního článku uvádí argumenty pro vstup a proti vstupu do měnové zóny. Je nesmírně pragmatický a sděluje městu a světu, že celá debata o optimálních měnových zónách pro něho byla vždy diskusí z pohledu fixních nebo flexibilních kurzů. Současně uvádí 17 (slovy sedmnáct) argumentů pro a 17 (slovy sedmnáct) argumentů proti vstupu do měnové zóny. Tento seriál má v názvu slovo ekonomický, tudíž vybírám ekonomické argumenty.
Pro vstup: import nižší inflace, která je v měnové zóně, země chce mít výmluvu pro udržování přísné rozpočtové politiky před domácími nátlakovými skupinami, měnová zóna chrání před jednorázovými vnějšími šoky (např. cenami surovin), země nevěří racionalitě vlastního měnového kurzu. Proti vstupu: země chce mít odlišnou míru inflace od měnové zóny (např. z „transformačních“ důvodů), země chce používat měnový kurz a používat vlastní měnu k financování deficitů, země nemůže přijmout (z důvodu vysokých nákladů) technické, zdravotní, sociální, ekologické nebo právní standardy.
Dodal bych, že nejde pouze o „viditelné“ ekonomické důsledky např. administrativních záležitostí, jako jsou různá omezení pracovního trhu v oblasti pohybu pracovních sil nebo služeb, dotačních politik, sociálních a zdravotních standardů atd. Nebo úsporu transakčních nákladů spojených s konverzí zahraničních měn na koruny a obráceně (tvoří podle údajů ČNB 0,5% HDP, tudíž jsou zcela pod rozlišovací schopnosti). Existují nesporné „neviditelné“ důsledky, např. zda-li vůbec lze považovat Portugalce a Fina, Ira a Itala za součást homogenního prostoru. Jestli se Portugalec vůbec může sebrat a vyrazit pracovat do Finska (je-li tam vyšší poptávka po pracovní síle) a naopak a stejná věc pro Ira a Itala. Ono to možná vypadá banálně, ale jazyková bariéra je nákladem par excellence, který z podstaty věci některé pohyby v rámci Eurozóny zcela vylučuje.
Minulost a současnost nám totiž ukazuje, že přes radostná a optimistická prohlášení není vybudování měnové zóny vůbec žádná legrace a má svoje nesporné náklady. A nejen finanční, ačkoli ty jsou (někdy snadněji, jindy obtížněji) vyčíslitelné. Spojeným státům trvalo 150 let, než se staly optimální měnovou zónou. Itálie byla měnovou unií více než 100 let a přes ohromné rozpočtové „severojižní“ transfery není určitě žádný odvážlivec, který by tvrdil, že se obě části zásadně ekonomicky sblížily. Německo má s Itálií společný „geograficko-rozpočtový“ problém, jen ve směru „západovýchodní“. „Západovýchodní“ rozpočtové transfery jsou stále gigantické a jejich celkovou výši už raději všichni přestali dávno počítat. Důvodem je, že již před 13ti lety to stálo více, než byly nejkatastrofičtější výhledy. Přesto sbližování obou částí také příliš nepokročilo. My máme v Kotlině dokonce dvě zkušenosti s měnovou unií: rakousko-uherskou a československou. Asi nebude nikdo tvrdit, že po 70ti letech československé měnové unie byly úrovně obou ekonomik alespoň srovnatelné. A to rozpočtové transfery svištěly jako vítr z hor.
Soukromě bych poznamenal, že každý výnos má svůj náklad, ale obráceně to automaticky neplatí. Náklady nemusejí mít výnosy. Můžeme se sice tvářit, že náklady neexistují, ale ony přesto existují. A výnosy jsou velmi nejisté. Nekonečné finanční sváry mezi Vlámy a Valony v Belgii potvrzují, že náklady jsou přítomny stále a přes radostná objímání to nakonec vždy sklouzne k „poněkud přízemnímu“ počítání výnosů a nákladů. Zvláště když přijdou horší časy.
Letos uběhlo 10 let od vzniku Evropské centrální banky, což poskytuje možnost „nějakého“ analytického popisu, jak se Eurozóna projevila jako optimální měnová zóna. Míra inflace v Eurozóně není stejná, míra sbližování ekonomik (v ekonomické hantýrce tzv. reálná konvergence) je pro různé členy Eurozóny různá a tento stav se nelepší, členové EU, kteří zůstali mimo Eurozónu, rostou rychleji, největší hráči v Eurozóně dlouhodobě neplní Maastrichtská kritéria, služby nebyly liberalizovány a pracovní trh (tzn. základní podmínka pro fungování měnové zóny) je rigidnější, než byl před 10 lety. To rozhodně není projevem optimální měnové zóny. Aby bylo úplně jasno, tak tohle nejsou hodnotící (normativní) výroky, ale analytické (popisné) ve vztahu k teorii optimálních měnových zón, jak ji popsal Robert Mundell. A nic jiného k dispozici není. Miroslav Singer k tomu poznamenal: „U svatby se méně zkušené páry, ke své vlastní škodě, v nadměrné míře zabývají tím, jaké šaty bude mít nevěsta, kdo bude pozván, či kde svatba proběhne, místo toho, aby se zabývaly mnohem podstatnější otázkou; totiž zda budou schopni spolu manželé vůbec žít.“
Někdo pozorný by mohl namítnout, že mobilitu výrobních faktorů lze nahradit, a tím optimální měnovou zónu udržet jiným způsobem. Totiž pomocí fiskálních (rozpočtových) transferů. To by znamenalo, že bude rozpočtová politika prováděna z jednoho místa, tzn. musí probíhat v rámci jednoho politického státu. Takto by se veškeré daňové příjmy všech účastníků Eurozóny sbíhaly na jednom místě, kde by je nějaký orgán rozděloval. Stručně řečeno – dnes posílají vlády národních států rozpočtové transfery z více rozvinutých regionů země do méně rozvinutých regionů země. No a stejná činnost by se prováděla na úrovni Eurozóny. Vlády a parlamenty národních států by se staly nadbytečnými články rozpočtové politiky Eurozóny. To by pochopitelně vedlo k zániku současných národních států, které tvoří Eurozónu.
Této úvaze stojí v cestě drobná ekonomická potíž. Ekonomiky se sbližují prostřednictvím rozpočtových transferů velmi pomalu v rámci relativně homogenních národních států. S včasným rozpoznáním, rozhodnutím a realizací (transmisní mechanismus) stabilizačních opatření je také potíž už na úrovni národního státu. Tudíž povýšení fiskální politiky o patro výš tzn. prodloužení transmisního mechanismu o další stupeň už nedává vůbec žádný smysl. Tato záležitost je však primárně politickým rozhodnutím, tudíž mimo předmět tohoto textu (a za hranicemi mojí představivosti).
A co dělal Robert Mundell, když se zrovna nevěnoval analýze rozpočtové a měnové politiky při různých režimech kurzů a optimálním měnovým zónám? Na konci 70. let 20. století byl součástí týmu, jehož členy byli ještě Arthur Laffer a Jude Wanniski, což, jak zasvěcení dobře vědí, je sestava, která vytvořila „revoluci na nabídkové straně“ (snížení daní, rozpočtová restrikce, měnová expanze), kterou o několik let později realizoval prezident Ronald Reagan.
Na jaře letošního roku přednášel v Praze William Niskanen, šéf ekonomických poradců prezidenta R. Reagana a významný představitel školy veřejné volby. Byl mu položen dotaz, proč revoluce na nabídkové straně skončila deficitním hospodařením. W. Niskanen odpověděl: „Při realizaci hospodářské politiky dostali přednost političtí poradci a my už jen zachraňovali, co se dalo.“
Robert Mundell dokázal svým dílem velmi obohatit ekonomickou teorii v mnoha oblastech a jeho příspěvky k hospodářské politice jsou určitě podnětné. Proto není žádným překvapením, že mu byla v roce 1999 udělena Nobelova cena za ekonomii. Je pro svoji širokou paletu témat velmi komplikovaně zařaditelný do některé z ekonomických škol. Institut Ludwiga von Misese, který sdružuje skalní libertariány píšící v „rakouské tradici“, položil otázku, co dnešní představitelé rakouské školy říkají na to, že Robert Mundell získal Nobelovu cenu za ekonomii? Joseph Salerno odpověděl: „Rakušané mohou být potěšeni udělením Nobelovy ceny za ekonomii Robertu Mundellovi, protože vrátil do akademických kruhů diskusi o obnovení zlatého standardu a protože rozbil původní keynesiánskou makroekonomii.“ Walter Block sdělil: „Je stoupencem svobodných trhů, ale s politováním konstatuji, že Robert Mundell nikdy nechtěl skutečné oddělení peněz od státu.“
„Smířlivé“ hodnocení od rakušanů je důkazem, že Robert Mundell naprostým právem vstoupil do ekonomické dvorany slávy již za svého velmi aktivního života.
Původně vyšlo 18. 8. 2008 na webu Neviditelný pes. Robert Mundell bohužel zemřel 3. dubna 2021.
Ostatní ekonomické nepravidelníky jsou k přečtení ve stejnojmenné knize, která je k dispozici v našem e-shopu, příp. v e-knize zdarma.
