V posledních několika letech lze pozorovat rostoucí míru dojemné péče některých obyvatel vyspělého světa o obyvatele světa „rozvojového“. Citlivá srdce těch prvně jmenovaných (raněná pohledem na televizní zpravodajství, zobrazující ty posledně jmenované při práci) jim nedovolují se jen tak smířit s nepředstavitelně ubohými pracovními a životními podmínkami v rozvojových zemích, a proto tito lidé požadují nápravu takové situace. Z jejich úst tak zaznívají požadavky na omezení „nadnárodního kapitálu“ takovým způsobem, aby nemohl obyvatele rozvojového světa „zneužívat“ – „vykořisťovat“. V praxi to neznamená nic jiného než požadavky na omezení možnosti nadnárodních společností využívat levné pracovní síly v rozvojových zemích, resp. požadavky na omezení dovozu (prodeje) výrobků, při jejichž produkci byli obyvatelé rozvojových zemí „zneužiti“ – byli jim vypláceny „příliš“ nízké mzdy, pracovali v „příliš“ nepříznivém prostředí nebo nakonec – nedejbože – se mezi pracovníky nacházely děti.
Na následujících řádcích domyslíme celou problematiku do konce a ukážeme si, že takové požadavky nemohou být rozumné a zároveň ušlechtilé. Zjistíme totiž, že jsou buď ušlechtilé ale zcela pomatené, nebo sice konzistentní zato však zcela podlé. Argumenty zastánců takových opatření si rozdělíme na dvě skupiny: v té první se budeme obecně věnovat údajnému vykořisťování prostřednictvím nízkých mezd a špatných pracovních podmínek, v druhé skupině se zmíníme o problematice dětské práce.
Ještě předtím, než se pustíme do práce, je třeba předeslat, že mluvíme-li o mzdách a o zaměstnání, implicitně tím vylučujeme otrocké a nevolnické vztahy. Těm se na tomto místě věnovat nebudeme, neboť ty (narozdíl od práce za nízkou mzdu a dětské práce) přirozeně ospravedlňovat nehodláme. Na produkty otrocké práce v rukou otrokáře je třeba pohlížet jako na nelegitimně vlastněné a s jako takovými s nimi zacházet.
Vykořisťování poprvé:
Nízké mzdy/špatné pracovní podmínky
Bez ohledu na to, jako nízkou mzdu dělníci v rozvojových zemích pobírají, bez ohledu na ubohost a nebezpečnost pracovních podmínek, v nichž svoji práci vykonávají, vždy platí, že danou práci tito dělníci vykonávají dobrovolně, že je nikdo k výkonu tohoto zaměstnání nenutí. Z toho plyne jedna zásadní skutečnost: každý konkrétní dělník, který se dobrovolně rozhodl přijmout takové – jakkoliv špatně placené a nebezpečné – zaměstnání, svým rozhodnutím dokazuje, že toto zaměstnání pro něj představuje tu nejlepší dostupnou alternativu jak získat prostředky k obživě. Nakonec přichází-li nadnárodní společnost do rozvojové země a chce-li najmout místní dělníky, je zřejmé, že jim musí nabídnout lepší kombinaci odměny a pracovních podmínek, než měli doposud k dispozici. Příchod zahraničního kapitálu do rozvojové země může tamějším dělníkům jenom pomoci. Dostávají sice mnohem nižší mzdy než dělníci v zemích, odkud kapitál přišel, ale dostávají vyšší mzdy, než dostávali předtím. Jediní, kteří mohou být příchodem zahraničního kapitálu postiženi, jsou tamější kapitalisté, kteří čelí na trhu práce nové konkurenci a jsou tak nuceni dělníkům za práci nabízet více.
Důvodem, proč nadnárodní společnosti přesouvají výrobu do zemí rozvojového světa, je nízká úroveň mezd. Odstraníme-li tento rys rozvojové ekonomiky tím, že znemožníme nadnárodním společnostem levnou práci využívat, zůstane kapitál ve vyspělém světě a dělníci v rozvojových zemích přijdou o možnost získat lepší zaměstnání. Podobně, nebudou-li spotřebitelé ve vyspělých zemích nakupovat zboží vyráběné pomocí levné pracovní síly v rozvojových zemích, tamější továrny zkrachují a jejich zaměstnanci přijdou o svá místa a budou nuceni se vrátit k méně výnosným zaměstnáním.
A tak v případě, že je někdo pohoršen úrovní mezd a pracovních podmínek v rozvojových zemích a chce sociální situaci tamějších dělníků pomoci, měl by, v rozporu s populární představou, naopak co nejvíce investice nadnárodních korporací v rozvojových zemích podporovat a snažit se kupovat co nejvíce zboží, které je produktem těchto investic a levnější pracovní síly. Čím více tohoto zboží budou lidé ve vyspělých zemích kupovat, tím vyšší bude jeho cena, tím vyšší bude hodnota toho, co dělníci v rozvojových zemích vyrobí, a tím vyšší budou moci mzdy těchto dělníků být.
Vykořisťování podruhé:
Dětská práce
Problematika dětské práce je komplikována skutečností, že nízkými mzdami a špatnými pracovními podmínkami vykořisťovaným pracovníkem je dítě. I mimo marxistické kruhy je dnes zaměstnávání dítěte symbolem jednoho z nejtěžších zločinů. Důvodem, proč děti v rozvojových zemích pracují, však není nějaká „zaostalá“, „nevyspělá“ legislativa, ale fakt, že rodina je natolik chudá, že si nemůže dovolit vydržovat své děti do 18 let jejich věku. Děti pracují zkrátka z toho důvodu, že jejich práce je zdrojem natolik značné části rodinného příjmu, že bez něho by životní úroveň celé rodiny poklesla, což by znamenalo větší hlad nejen pro rodiče, ale i pro samotné děti.
Pouze ve vyspělých společnostech s velkým množstvím naakumulovaného kapitálu je možné, aby produktivní členové rodiny vyprodukovali dostatek zdrojů k tomu, aby mohli dopřát ostatním členům rodiny možnost spotřebovávat (tedy žít), aniž by cokoliv produkovali. Rodiny v rozvojových zemích, kde je kapitálu pomálu, si tento luxus nemohou dovolit – na získávání prostředků k obživě se tak musí podílet i děti. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že příčinou dětské práce je chudoba, bude zřejmé, že stejně tak, jako nemůže přítomnost nadnárodních společností v rozvojových zemích poškodit tamější pracující obecně, nemůže zhoršit situaci ani pracujícím dětem. V případě, že by takové společnosti chtěly zaměstnat děti, musí i jim nabídnout lepší zaměstnání, než v jakém působily doposud. Je třeba si uvědomit, že kdyby bylo nadnárodním společnostem zakázáno zaměstnávat děti, neznamenalo by to, že by děti nepracovaly, chodily se vzdělávat do školy nebo si hrály na schovku. Pracovali by i tak! Avšak za menší příjem a často v daleko horších podmínkách (např. v zemědělství), než by jim byly bývaly nabídly nadnárodní společnosti.
Pokud má někdo upřímnou snahu pomoci pracujícím dětem v rozvojových zemích (a nechce přitom přímo sponzorovat jejich živobytí), měl by co nejvíce kupovat jejich výrobky. Naopak, bude-li se jejich výrobků zříkat, může je jedině poškodit.
Nic nového
Hlasy přirovnávající zaměstnávání dělníků (těch velkých i těch malých) k vykořisťování a zločinu a požadující jejich úpravu zákonem nejsou nijak nové. Zaznívaly již v době vzniku prvních továren během průmyslové revoluce. Bedřich Engels v roce 1844 tak např. popisoval život dělníků před průmyslovou revolucí následovně:
[Dělníci před průmyslovou revolucí] nemuseli pracovat přesčas, dělali jen to, co sami chtěli, a přesto si vydělali tolik, kolik potřebovali. Měli spoustu volného času na zdravou práci na zahradě či na poli, na práci, která pro ně byla zábavou. Kromě toho se mohli účastnit zábavy a her se svými sousedy a všechny tyto hry jako např. bowling, kriket, fotbal atd. přispívaly k jejich dobrému zdraví a síle. … Jejich děti vyrůstaly na čerstvém vesnickém vzduchu a když už pomáhaly v práci svým rodičům, bylo to pouze příležitostně.
Charakterizuje-li někdo průmyslovou revoluci jako fenomén, který odvedl matky od spokojeného života v domácnosti a děti od jejich taškařivých her (nemluvě o mužích odvedených od vzrušující práce na čerstvém vzduchu v zemědělství), měl by možná vysvětlit, jaké prostředky mohli jenom majitelé továren použít k tomu, aby přiměli všechny ty šťastné muže, ženy a děti přejít do údajné bídy. Odpověď zní: jediným takovým prostředkem bylo nabídnout lidem lepší alternativu a do továren je tak přilákat. Dělníci proto přicházeli dobrovolně a o možnost pracovat v továrnách se (stejně jako dnes dělníci v rozvojových zemích) předháněli. Ačkoliv dlouhé pracovní doby a nízké platy továrních dělníků můžeme označovat termínem bídné, továrny nikdy nemohly bídu dělníků zvýšit. Naopak, továrny nabídly dělníkům možnost přejít z horší bídy (zpravidla v zemědělství) do bídy menší.
Populární asociace mezi továrnami v počátcích průmyslové revoluce a bídou dělníků v nich zaměstnaných vznikla pouze jako následek skutečnosti, že výhodnější podmínky v továrnách přiměly chudé venkovské obyvatelstvo přesídlit do měst a přivedly tak jejich bídu před zraky městských intelektuálů. Ti se nad (nyní pro ně) očividnou bídou dělníků začali ve svých dílech pohoršovat, aniž by se obtěžovali ptát, jak se tito lidé měli předtím, než se stali dělníky. Díla takových intelektuálů, jejichž součástí byly požadavky na nápravu takové situace, nezůstala bohužel bez následků. Dodnes tak panuje představa, že bída továrních dělníků byla omezena díky továrním zákonům, že nebýt jich, dělníci by dodnes pracovali 18 hodin denně za mzdu na hranici přežití.
Kdyby byly tovární zákony skutečně tak mocné, potom bychom se mohli ptát, proč nebyly podmínky stanovené v dnešním zákoníku práce (8 hodin práce denně, 4 týdny dovolené ročně, apod.) uzákoněny rovnou v první polovině 19. století. Odpovědí je, že uzákoněním bohatství (tedy vysoké mzdy a pěkných pracovních podmínek) žádné bohatství nevzniká. Proto kdyby v 19. století byly takové podmínky uzákoněny, žádné továrny by nevznikly a lidé by přišli o možnost si polepšit. Obdobně ani v dnešních rozvojových zemích by žádné továrny nevznikly, kdyby tam byly přijaty pracovní standardy vyspělých zemí, a tamější obyvatelstvo by tak zůstalo tam, kde bylo předtím, tedy v horších zaměstnáních.
Žádný kapitalista (jakkoliv bohatý) nemůže dělníkům nikdy zaplatit více, než co pro něj svojí prací vyprodukují. Množství, které vyprodukují, je dáno jejich produktivitou práce. Ta je v rozvojových zemích (ve srovnání se zeměmi vyspělými) nízká, ani ne tak proto, že by byli pracující v rozvojových zemích nějak méně šikovní a zruční, nýbrž proto, že ke své práci tam nemají k dispozici takové množství kapitálu – strojů, zařízení, infrastruktury apod. – jako v zemích vyspělých. Úroveň mezd (a s nimi i pracovních podmínek) se pracujícím v rozvojových zemích může zlepšit pouze tehdy, zvýší-li se produktivita jejich práce, a k tomu může dojít prakticky pouze prostřednictvím akumulace kapitálu. To, k čemu v důsledku činnosti nadnárodních společností dochází, není nic jiného než právě taková akumulace kapitálu, neboť kapitál jednak přinášejí do rozvojových zemí pří mo a jednak prostřednictvím vyšších mezd umožňují tamějším obyvatelům více spořit a investovat. Cokoliv brání akumulaci kapitálu (např. omezení činnosti nadnárodních společností, uvalení pracovních standardů), musí jít proto proti zájmům pracujících v rozvojových zemích.
Podívejme se tedy, odkud zaznívají hlasy volající po takových opatřeních a kdo má na jejich realizaci zájem.
Kdo má největší soucit?
Celá diskuse o pracovních podmínkách či dětské práci se nese v duchu morálních argumentů, apelujících na soucit s těmi, které jejich chudoba nutí pracovat za podmínek, které obyvatelé vyspělých zemí shledávají mnohdy doslova děsivými.
Výše jsme však viděli, že realizace těchto požadavků pracující v rozvojových zemích, kterým má pomoci, daleko spíše poškodí. Proto tvrdí-li někdo, že mu jde o zájmy pracujících v rozvojových zemích, a zároveň požaduje uvalení pracovních standardů na rozvojové země, je zde něco v nepořádku: buď a) je jeho upřímnou snahou pracujícím v rozvojových zemích opravdu pomoci a pouze se mýlí ve své víře, že pracovní standardy jsou k tomu vhodným prostředkem; nebo b) dané problematice rozumí (ví, že uvalení pracovních standardů nejspíše poškodí zájmy pracujících v rozvojových zemích), potom však jeho skutečná snaha nemůže být ta, kterou nahlas uvádí. Podíváme-li se na to, odkud hlasy požadující pracovní standardy a podobná opatření
zaznívají, zjistíme, že jejich autory lze rozdělit do dvou širokých skupin.
První tvoří pokračovatelé zmíněných intelektuálů z 19. století – mladí aktivisté (pro něž je nutnost lidí pracovat zvláště pobuřující, neboť se často rekrutují z řad dobře situovaných rodin a ještě nikdy se prací neživili), někteří akademici (rekrutující se zejména z řad sociologů a politologů, jimž často chybí elementární povědomí o tom, že problém vzácnosti nelze řešit pouhým sněním o světě, kde vzácnost neexistuje) a mnozí veřejní činitelé (zejména politici, novináři a hollywoodské celebrity).
Druhou skupinu tvoří odboráři a pracující ve vyspělých zemích, většinou z odvětví podivuhodně blízkých těm odvětvím v rozvojových zemích, která toto zboží vyvážejí do zemí vyspělých, a konkurují tak společnostem, které zaměstnávají tyto odboráře.
Zatímco v případě první skupiny – v případě intelektuálů – lze očekávat upřímný úmysl a považovat je tedy spíše za zmatené než za podlé, v případě druhé skupiny – v případě odborářů – je dost možné, že je tomu naopak. Myšlenka, že by zrovna mezi odboráři byl tak nadprůměrný výskyt starostlivých jedinců o blahobyt dělníků v konkurenčních továrnách, se zdá příliš neuvěřitelná na to, aby byla pravdivá. Daleko spíše tomu bude tak, že odboráři (narozdíl od intelektuálů) chápou moc dobře, že pokud by rozvojové země přijaly pracovní standardy, kapitál by zůstal ve vyspělých zemích a zboží z rozvojových zemí méně konkurenceschopné, což jim zaručuje udržení svých pracovních míst. Nakonec, jak jinak interpretovat
výroky o „levné vichřici z Jihu“ (J. Vítek, Ženeva) apod., které z odborářských kruhů zaznívají jako součást požadavků na zavedení povinných pracovních standardů. U odborářů (více než v případě intelektuálů) je proto třeba se ptát, do jaké míry je jejich rétorika upřímná.
Největší soucit tak s pracujícími v rozvojových zemích navenek projevují buď nepracující (intelektuálové) nebo pracující z vyspělých zemí. Naproti tomu, paradoxně, většina obyvatel rozvojových zemí (navzdory nízké úrovni svého formálního vzdělání) nebezpečí ze zavedení pracovních standardů chápe, a proto od nich takové požadavky zaznívají jen zcela výjimečně. (Pokud náhodou ano, pak se většinou nejedná o pracující, ale o intelektuály „vzdělané“ na univerzitách ve „vyspělých“ zemích…). Právě rozvojové země jsou tak při stále častějších mezinárodních jednáních o obchodu a pracov-ních standardech největšími odpůrci snah o jejich zavedení ze strany vyspělých zemí (v čele s USA a Francií kde mají intelektuálové
a odboráři nejvyšší vliv).
Kdo komu pomáhá?
Mají-li lidé ve vyspělém světě vždy takový nepříjemný pocit, kdykoliv se v televizi setkají s projevy chudoby v rozvojovém světě, a cítí-li se poskvrněni za to, že levná (i dětská) pracovní síla v rozvojových zemích je využívána k produkci zboží pro jejich potřebu, nikdo jim nebrání lidem ve třetím světě pomáhat dary. Ačkoliv lze vznést obavy, že se nejedná o dlouhodobě únosný způsob řešení chudoby (že spíše než ke vzniku bohatství dochází ke vzniku vztahu závislosti), představuje to alespoň upřímný pokus.
Pokud se však rozhodnou takové zboží z rozvojových zemí odmítat (což je alespoň nenásilné) nebo si ho navzájem zakazovat (což už tak nenásilné není), posílají všechny tyto pracující z exportních odvětví do odvětví původních. Potom již sice není levná (ani dětská) pracovní síla používána k výrobě zboží pro spotřebitele ve vyspělých zemích, ale takoví pracující se mají hůře než předtím. Bohatí lidé ze Severu vydávají takové jednání pokrytecky za pomoc chudým lidem z Jihu, na jejichž účet si v konečném důsledku léčí své psychické problémy. Jak v této souvislosti uvedl Paul Krugman, ekonom z MIT, jehož přesvědčení o pozitivní úloze státu v mnoha oblastech nám normálně nedovoluje ho na stránkách TERRA LIBERA citovat: „Jde-li o naděje stovek milionů, domýšlet věci do konce není pouhým zvykem vzdělanců. Je to morální povinnost.“
Až příště uvidíte aktivisty před obchodem NIKE protestovat proti dětské práci, poraďte protestantům, ať domyslí celou věc
do konce!
