Na začátku tohoto roku se více než 145 zemí dohodlo na změně globální dohody o minimální dani z příjmů právnických osob z roku 2021, aby ji sladily s právním rámcem Spojených států, které se pod vedením prezidenta Donalda Trumpa rozhodly již nadále této dohody účastnit. Trump vyhrožoval odvetnými daněmi proti všem zemím, které v rámci dohody z roku 2021 uvalí daně na americké firmy.
Na jaře loňského roku vlády EU schválily zavedení globální minimální sazby daně z příjmů právnických osob ve výši 15 % v EU, a to navzdory skutečnosti, že to pro evropské společnosti znamená konkurenční znevýhodnění, protože Spojené státy se již této dohody neúčastní. To je poměrně znepokojivé, protože to snižuje daňovou konkurenci v rámci bloku, což má za následek menší tlak na vlády v oblasti rozpočtové disciplíny, protože se již nemusí tolik obávat ztrát.
Ještě spornější je skutečnost, že celá politika je uzamčena na úrovni EU, což znamená, že členské státy EU nemohou následovat Trumpův příklad a od dohody odstoupit. Důvodem je to, že dohoda o globální minimální dani byla v EU implementována prostřednictvím směrnice EU č. 2022/2523.
Nařízení EU ovlivňující zdanění
I když zdanění právnických osob stále spadá do velké míry do pravomoci členských států, existuje řada právních předpisů EU, které ovlivňují daňovou politiku. Směrnice proti daňovým únikům (Anti-Tax Avoidance Directive – ATAD, 2016/1164/EU) z roku 2016 obsahuje nejrůznější neprůhledná ustanovení, která jsou náchylná k arbitrárnímu výkladu, jako je například „obecné pravidlo proti zneužívání“ a dokonce i „výstupní daň“. V hodnocení z roku 2024 si evropská obchodní federace BusinessEurope stěžovala, že směrnice „postrádá jasné interpretační pokyny, což vede k právní nejistotě pro daňové poplatníky a zvyšuje riziko nejednotného uplatňování v jednotlivých členských státech“.
Evropská komise má dlouhou historii pokusů o získání větší kontroly nad zdaněním právnických osob. Legislativní návrhy jsou obvykle označovány zkratkami, například sovětsky znějící „společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob (CCCTB)“, který byl zaveden v roce 2011, nebo plán „Podnikání v Evropě: rámec pro zdanění příjmů (BEFIT)“ z roku 2021, jehož cílem bylo vytvoření jednotného souboru pravidel EU pro zdanění právnických osob zahrnujícího přerozdělování zisků mezi členskými státy.
Zdanění tabáku
Stanovení minimálních a maximálních sazeb daní je pravomocí, kterou EU získala v průběhu mnoha let. To platí pro sazby daně z přidané hodnoty (DPH) a spotřební daně, které jsou stanoveny na úrovni EU. V současné době se mezi členskými státy rozhořela bouřlivá debata o revizi směrnice o spotřební dani z tabáku (TED), která upravuje regulační rámec pro zdanění tabáku a nikotinu v EU. V lednu kyperské předsednictví Rady EU vypracovalo nový návrh kompromisu na zvýšení minimální sazby spotřební daně a rozšíření působnosti minimálních spotřebních daní v celé EU poprvé i na novější nikotinové výrobky, jako jsou elektronické cigarety, zahřívané tabákové výrobky a nikotinové sáčky.
Tento návrh je jasným zlepšením oproti návrhu předloženému Evropskou komisí, lehce zmírňuje zvýšení v některých oblastech a poskytuje přechodné období.
Drastické zdražení tabákových a nikotinových výrobků by však samozřejmě poškodilo kupní sílu spotřebitelů, zejména v chudších členských státech EU, a proto by nemělo překvapovat, že odpor přichází především z jejich strany. Zároveň by to podpořilo nelegální obchod s tabákem. Zkušenosti Francie, která má jednu z nejvyšších spotřebních daní z tabáku v EU, jsou výmluvné. Před několika lety se rozhodla tyto daně výrazně zvýšit ve snaze snížit míru kouření. Není překvapením, že Francie má také největší nelegální trh s tabákem v EU. Zpráva KPMG z roku 2024 zdůrazňuje, že přibližně 43 % všech cigaret spotřebovaných ve Francii není zdaněno. Belgie měla podobné zkušenosti, kdy po zvýšení daní vládou došlo k poklesu příjmů.
Problémový je také přístup Evropské komise, která zachází stejně s méně škodlivými nebo neškodnými alternativami cigaret. Například podle britského ministerstva zdravotnictví „nejlepší odhady ukazují, že elektronické cigarety jsou o 95 % méně škodlivé pro zdraví než běžné cigarety“. Navrhovaná aktualizace předpisů EU zcela ignoruje švédský přístup, podle kterého jsou k dispozici a regulovány neškodné nebo méně škodlivé tabákové výrobky, jako je snus, což vedlo k významnému snížení počtu kuřáků a v důsledku toho k významnému snížení nemocí souvisejících s kouřením.
Několik členských států EU údajně uvítalo realističtější přístup Kypru s argumentem, že příliš náhlé zvýšení riskuje podnícení nelegálního obchodu, erozi daňových příjmů a přetížení vnitrostátních donucovacích orgánů. Tyto vlády považují postupnější a flexibilnější rámec za nezbytný pro udržení kontroly nad legálními trhy a zároveň za způsob, jak se vyhnout nechtěným dopadům na vnitrostátní rozpočty, které obvykle doprovázejí drastické daňové změny.
Zaměření na digitální sektor
Novějším oblíbeným cílem zdanění EU je digitální sektor. V loňském roce předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová představila myšlenku zdanění příjmů z digitální reklamy – tzv. „Amazon tax“ – jako možné protiopatření k americkým clům, ale nakonec EU tento návrh neprosadila. Prostřednictvím své antimonopolní politiky v oblasti hospodářské soutěže však EU vybírá velké množství peněz od amerických „velkých technologických společností“ a alespoň pro Spojené státy to tak nemůže pokračovat. Americký prezident Donald Trump na svých sociálních sítích sdílel graf, který ukazuje, že v roce 2024 Evropská unie (EU) získala více příjmů z pokut uložených americkým technologickým společnostem než z daní všech evropských veřejných technologických firem dohromady.
Ačkoli lze o tomto srovnání diskutovat, argumenty úředníků EU pro ukládání enormních pokut na základě pravidel EU pro hospodářskou soutěž lze v nejlepším případě nazvat neprůhlednými. Také nový „zákon o digitálních službách“ (DSA) EU, který byl použit k uložení pokuty ve výši 120 milionů eur společnosti Twitter/X, je spojen s arbitrárním výkladem. V tomto případě byla společnost Elona Muska pokutována za to, že umožnila komukoli získat modrou ověřenou značku ve svém profilu, pokud za ni zaplatil. Úředníci EU argumentovali, že tímto způsobem platforma „klame uživatele“, protože Twitter „smysluplně neověřuje“, kdo za účtem stojí, i když je každému uživateli zřejmé, že ověřovací značku lze získat jednoduše zaplacením.
V každém případě, stejně jako daně z digitálních služeb, se tyto náklady většinou přenášejí na místní spotřebitele prostřednictvím vyšších cen.
Ohýbání zákona
Aby prosadila svou agendu, Evropská komise se nezdráhá posouvat hranice zákona. V roce 2020 navrhla využít dosud nepoužívané ustanovení Smlouvy o EU ve snaze obejít národní veta v oblasti daní. V té době tvrdila, že článek 116 Smlouvy o EU umožňuje přijímat rozhodnutí většinou hlasů, pokud by absence opatření způsobila narušení jednotného trhu. Podle diplomatů Komise již delší dobu „kroužila“ kolem použití článku 116. Instituce přiznala, že by nebylo možné jej použít k prosazení směrnice o dani z digitálních služeb (DST) nebo k provedení svého plánu „společného konsolidovaného základu daně z příjmů právnických osob“. Poté by mohl být užitečný pro mnoho dalších iniciativ v oblasti daní, které jsou často prezentovány jako prostředek ke zjednodušení a spravedlivějšímu zdanění.
Národní veto v oblasti daňové politiky, které se Evropská komise snaží obejít, není žádná maličkost. Pokud by se například prosadila harmonizace daňového základu na úrovni EU, odhaduje se, že by tím utrpěly především menší členské státy. Podle simulací by to vedlo k přesunu daňových příjmů z malých otevřených ekonomik členských států EU do velkých uzavřených ekonomik. Irsko by například přišlo o 7,7 % svých daňových příjmů, zatímco společnosti v celé EU by zaznamenaly zvýšení své efektivní daňové zátěže. To by se nakonec promítlo do vyšších cen pro spotřebitele.
Daň z klimatických změn
Pravděpodobně nejškodlivějším daňovým režimem EU je systém obchodování s emisemi (ETS), který je de facto klimatickou daní EU. Jedná se o systém „cap-and-trade“, v rámci kterého jsou ti, kdo vypouštějí emise uhlíku, nuceni za své emise platit, ale mohou prodávat právo na emise. Myšlenkou tohoto systému je optimalizovat náklady na emise, ale v praxi se jedná v podstatě o další daň, která zatěžuje stále méně konkurenceschopný evropský průmysl. Spojené státy takovou daň nemají, a přesto se jim od roku 2005 podařilo snížit emise uhlíku, což naznačuje, že ani z hlediska klimatické politiky to nemá smysl. Aby toho nebylo málo, EU se rozhodla rozšířit svůj systém ETS od roku 2027 na budovy a silniční dopravu, což hrozí tvrdým dopadem na spotřebitele.
V současné době tento systém klimatického zdanění EU vyhání evropský průmysl z EU. Náklady na de facto klimatickou daň EU (ETS, systém emisních povolenek) jsou přibližně dvakrát vyšší než celková cena zemního plynu v USA, která činí pouze asi pětinu ceny zemního plynu v EU. Odhady uvádějí, že náklady na zemní plyn pro evropský průmysl se v důsledku ETS zvýší o 49,53 % a cena elektřiny o 59,95 %. Do roku 2030 se očekává téměř zdvojnásobení evropské ceny CO2.
Evropské podniky proto opatrně zpochybňují ETS, ale na letošním summitu v Antverpách o konkurenceschopnosti EU předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen odmítla klimatickou daň EU zavrhnout a místo toho navrhla, aby podniky vyvíjely tlak přímo na země EU, s tím, že v současné době „investují méně než 5 % příjmů z ETS do dekarbonizace průmyslu“. Stručně řečeno, von der Leyenová chce, aby daně placené průmyslem byly recyklovány prostřednictvím byrokratického systému jako dotace.
Po jejím projevu belgický premiér Bart De Wever ostře odsoudil postoj Evropské komise k této otázce a uvedl: „Vrácení peněz nezvýší konkurenceschopnost vašich produktů. Uvažování může znít dobře, ale je zcela absurdní. Tito lidé nikdy nebyli v petrochemickém závodě.“
Téměř před rokem, v březnu 2025, členské státy EU vyzvaly k „důkladné analýze legislativního rámce EU“ v oblasti daní, a tím naléhaly na „přezkum kompletní daňové legislativy EU“, aby se naplnila agenda zjednodušení.
Je zřejmé, že před námi je ještě dlouhá cesta.
Pieter Cleppe je šéfredaktorem Brussels Report. Předtím působil jako vedoucí bruselské kanceláře Open Europe. Je vystudovaný právník, dříve vykonával advokátní praxi v Belgii a pracoval jako vládní poradce a autor projevů belgického státního tajemníka pro správní reformu. Také dříve pracoval jako analytik v belgickém institutu Itinera, který pomáhal založit. Právní vzdělání získal na Katolické univerzitě v Lovani a studoval také ekonomickou analýzu práva na univerzitách v Hamburku, Bologni a Vídni.
