Téměř každá diskuse o stavu české ekonomiky skončí v pasti nedostatečné legislativy či jejího neefektivního vynucování. Tento charakteristický rys naší současné společnosti se stal brzdou rozvoje obchodních vztahů, návodem k porušování vlastnických práv, výraznou limitou ekonomického růstu a zároveň ideovým argumentem všech nepřátel trhu. Nekvalitní legislativa a nevýkonné soudnictví zpochybňují nejen pozitivní výsledky společenské transformace od listopadu 1989, ale působí destruktivně na morální klima v naší zemi. Nezpochybnitelný podíl viny na tristním stavu naší legislativy má parlament, v jehož rukou je zákonodárná moc. Namísto každodenní mravenčí práce na zdokonalování a zjednodušování zákonů diskutovali poslanci půl roku státní rozpočet, ještě déle práci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání apod. Obáváme se, že tyto a podobné činnosti jsou součástí obecného trendu hypertrofie parlamentních aktivit, který nejvíce narušuje fungování naší společnosti. Řešení nevidíme ani v urychleném přijímání zákonů s pochybnou kvalitou (např. telekomunikační a energetický zákon), aby se „nažral“ vlk jménem EU.
Od počátku existence samostatného českého státu se začal parlament vyvíjet jako instituce, která přejímá výkonné funkce státu. Postupně docházelo k posunu jeho činnosti od legislativy k exekutivě. Tento proces lze kvantifikovat nárůstem jiných než zákonodárných funkcí parlamentu. Parlament pasoval sám sebe do exekutivních funkcí, které těsněji propojují politické strany se správou státního majetku, protože finančních prostředků ve stranických pokladnách a prostoru v médiích (měřeného vysílacími minutami ve veřejnoprávní televizi či rozhlasu) není nikdy dost. Stále častějšímu zapojování poslanců do exekutivních funkcí pozitivně napomáhají média vytvářející dojem, že funkce zastávané neodvolatelnými a imunitou chráněnými poslanci reprezentují vyšší spravedlnost a odpovědnost než odvolatelná vláda.
Český parlament (převážně jeho dolní komora) postupně získal řadu jmenovacích pravomocí. Volí členy NKÚ, členy výboru Fondu dětí a mládeže, členy prezídia a dozorčí rady FNM, členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a možná bude rozhodovat o členech bankovní rady ČNB. Parlament dále dohlíží na zpravodajské služby, schvaluje dokumenty Všeobecné zdravotní pojišťovny, jaksi nepřímo dohlíží i na Komisi pro cenné papíry. Nad tímto zdaleka ne úplným výčtem se nám určitě vybaví, kolik problémů mimo svou legislativní funkci parlament spáchal a následně úspěšně vyřešil. To vše pochopitelně za naše peníze.
Tyto nelegislativní pravomoci byly parlamentu svěřeny vesměs prostými zákony, zatímco podle ústavy je parlament téměř výhradně představitelem moci zákonodárné. Všechny zákony, které svěřují parlamentu jinou moc, než je tvorba zákonů, rozmělňují jeho roli a stávají se tím jednou z nejvážnějších příčin nedostatků našeho zákonodárství. Uvědomujeme si, že čistá dělba státní moci je pouze nenaplnitelnou ideou . Je-li však princip dělby moci v praxi stále více ignorován, přestává fungovat to, čeho je dělba moci synonymem, přestává fungovat demokracie.
Svěřování jiných než zákonodárných aktivit parlamentu prostými zákony je v rozporu s principy, na nichž stojí naše ústava. Proto by platnost těchto zákonů mohla být zpochybněna pro neústavnost.
Smutný příběh, který je variací na toto téma, sledujeme každoročně při schvalování státního rozpočtu. Zatímco ústava svěřuje poslanecké sněmovně schvalování zákona o státním rozpočtu, tak zákon o rozpočtových pravidlech jí svěřuje schvalování celého rozpočtu. Proto je namísto štíhlého, dvoustránkového zákona maximálně s několika stránkami příloh předkládán každoročně Poslanecké sněmovně fascikl čítající stovky stran. Jedná se o kompletní státní rozpočet s rozpisem všech položek.
Pravda, v takovém státním rozpočtu každý poslanec najde svou vesnici, svůj dálniční obchvat, svou školu, svou dopravní „obslužnost“ atd. Dveře pro lobbování jsou otevřeny. Jsme přesvědčeni, že více by odpovídalo nejen ústavní dělbě moci, ale i rozumnému uspořádání věcí, kdyby poslanci schvalovali pouze celkové výdaje státního rozpočtu. Za hospodaření s takovým rozpočtem by pak odpovídala vláda pod reálnou hrozbou vyslovení nedůvěry poslaneckou sněmovnou či neúspěchu v následujících parlamentních volbách. Schvalování jednotlivých rozpočtových položek poslaneckou sněmovnou ve formě zákona je absurdní ze dvou důvodů. Za prvé proto, že poslanecká sněmovna má v rukou schvalování daňových zákonů, jejichž obsah předurčuje podstatnou část příjmů státního rozpočtu, samozřejmě s ohledem na výši daňového základu, který závisí na odhadovaném tempu ekonomického růstu. To je ovšem v tržní ekonomice vždy nejisté. Je proto velmi pravděpodobné, že celkové skutečné příjmy a výdaje na konci roku se budou lišit od schválených ve formě zákona. V tomto případě by se jednalo o porušení zákona. Každé porušení zákona zaslouží sankci. Kdo by však měl být v tomto případě sankcionován? Poslanecká sněmovna či vláda? Druhým důkazem absurdity schvalování státních rozpočtů České republiky je naše osmiletá zkušenost. Státní rozpočet je součástí veřejných rozpočtů, které shrnují výsledky hospodaření například Konsolidační banky, České finanční, České inkasní, FNM, Pozemkového fondu a dalších státních institucí. Přestože hospodaření státního rozpočtu končilo v jednotlivých letech přebytkem, tak se v uvedených, tzv. transformačních institucích (kam patrně v minulosti měly patřit také banky s významným státním podílem) vytvářely velké deficity, které se opožděně projevují v deficitech veřejných rozpočtů. Ty nakonec musí být zaplaceny daňovými poplatníky. Výši tohoto deficitu odhadli experti Světové banky na počátku loňského roku na 280 mld. Kč. Rozpočítáme-li tuto částku na jednotlivá léta, zjistíme, že deficit veřejných rozpočtů v jednotlivých letech dosahoval v průměru 40 mld. korun. Takže poslanecká sněmovna namísto restriktivní fiskální politiky, v jejímž duchu prý byly rozpočty konstruovány, ve skutečnosti schvalovala fiskální expanzi. Tato fakta určitě nepřispívají k dobrému jménu našeho nejvyššího zákonodárného sboru. Už vůbec ovšem nesvědčí o efektivní dělbě státní moci v naší zemi a o úrovni naší demokracie.
