Je zajímavé, že v každé společnosti se časem projeví tendence většiny zakazovat menšině chování, které sice nikoho doopravdy nepoškozuje, ale je významnou skupinou lidí shledáno nemravným, závadným nebo jednoduše nevhodným. Tento proces může probíhat různě rychle a dosáhnout různé úrovně, zdá se však, že je doslova termodynamicky neodvratný.
Jedním z nejznámějších příkladů tohoto jevu je pronásledování křesťanů ve starověkém Římě. Tím, že se někdo stal křesťanem, přeci nikomu neublížil a jen těžko byste dnes někoho přesvědčili, že je nutné předhodit jej lvům. Jak křesťanství nabývalo na síle, samo se stalo udržovatelem většinové morálky, což z jeho vyznavačů učinilo pouhou další většinu snažící se vytěsnit „menšinové chování” a vyhubit jeho zastánce. Církev se tak stala zodpovědnou za procesy s čarodějnictvím, které neodrážely nic jiného než netoleranci, smíšenou se strachem z neznámého a především odlišného. Když stabilitu středověké společnosti začaly narušovat proudy nového reformního myšlení, obrátil se církevní establishment proti svým odrodilcům, a když duch renesance přinesl rozvoj vědy, která začala objevovat trhliny v církevních dogmatech a státem uznávaných teoriích, obrátila se státní a církevní moc proti nové vědě a bránila jejímu rozvoji. Státní ideologie tak např. v 17. století donutila Galilea k notoricky známému odvolání jeho myšlenek. I když odhlédneme od naprosto zásadní skutečnosti, že to byl Galileo, kdo měl ve sporu pravdu, je třeba si pamatovat, že mít odlišný názor na uspořádání sluneční soustavy než vyšší instituce bylo ještě před pár staletími životu nebezpečné. Dnes sice již asi nenajdeme příliš těch, kteří by vyšli do ulic a žádali další procesy a upálení pro Galileovy následovníky, stíhání menšinových názorů ale zdaleka neodzvonilo.
Bylo by jen nošením dříví do lesa připomínat, že naše dvacáté století se do dějin zapíše jako století, které zažilo pronásledování lidí pro odlišnou národnost, rasu, názor či chování v míře, která patrně nemá obdoby. V tomto článku se ale nechceme vracet k minulosti. Naopak. Chtěli bychom připomenout těm, kteří to nevidí nebo vidět nechtějí, že i dnes existuje nekriminální chování menšin, které je kriminalizováno, a dále chování, od jehož pronásledování se sice v moderní době i přes odpor měšťáků již upustilo, ale budoucnost je v tomto směru bohužel značně nejistá.
Položme si nejprve zásadní otázku: Jaké chování má být zakázané?
Zakázané a trestané má být jen takové chování, které někomu přivodilo prokazatelnou újmu, a to buď na jeho životě (zdraví) nebo na jeho majetku. Pouze a jedině takové chování ospravedlňuje k použití síly při vynucení kompenzace za způsobenou újmu. Zabudování konceptu vlastnictví (majetku) do odpovědi na otázku, co má být trestné či zakázané, je zcela klíčové. Nikdo nevlastní výhled ze svého pozemku, a tak soused kouřící marihuanu na lavičce u svého domu nepůsobí žádnou relevantní újmu majiteli sousedního domu. Analogicky modlící se muslim ve své mešitě (nebo mešitě, do které jej vpustil její majitel) nepůsobí žádnou relevantní újmu křesťanovi v sousedícím kostele. (Samozřejmě majitelé kostela nemusí na svůj majetek vpustit nikoho, koho si nepřejí.) Nikdo také nevlastní informace o své osobě, a tak šíření těchto informací jinými lidmi nemůže člověku způsobit žádnou újmu v relevantním smyslu slova, a nemůže být proto ani trestné (viz článek Waltera Blocka v tomto čísle LF). Chování, které tak často pobuřuje měšťáckou společnost, tedy obvykle základní podmínku pro spravedlivé použití síly nesplňuje. Vzniká tak, chtělo by se říci v planetárním rozměru, fenomén „zločinu bez oběti”, tedy kriminalizování – obvykle menšinového chování – které ve skutečnosti nikoho nepoškozuje v žádném relevantním smyslu slova.
Typickou ukázkou zločinu bez oběti je kriminalizace užívání drog, o které jsme již na stránkách tohoto časopisu psali (LF 1/1998). Chceme-li se doopravdy vypořádat s touto problematikou, je třeba přijmout lidskou touhu po drogách v širokém slova smyslu jako přirozenou a morálně neutrální, přestat požívání drog a obchod s nimi obecně nazývat „zneužíváním” a především přestat lidi za kontakt s drogou kriminalizovat. Lidé chtějí drogy ze stejných důvodů, ze kterých chtějí jakékoliv jiné zboží, tj. proto, že uspokojují své potřeby. Jakékoli vytváření komisí a ozbrojených komand pro boj s drogami, domovní prohlídky a konfiskace majetku jsou aktivitami nelegitimními, i kdyby o nich rozhodla jakkoli velká většina nepřátel svobody v parlamentu. Kromě nelegitimnosti takovýchto útoků na majetek je politika vlády navíc krajně nekonzistentní. Drogy nejsou zdaleka jediným zbožím, při jehož používání může dojít k poškození zdraví. Ročně přijde na silnicích o život mnohonásobně více lidí než v souvislosti s drogami, a přesto nikdo nemluví o „zneužívání automobilů”. Existují prostě věci (auta, řetězová pila, lyže, marihuana, majonéza, acylpyrin), které mohou za jistých okolností vést ke zdravotním problémům, popř. smrti. Vzhledem k tomu, že není neopodstatněné předpokládat, že lidé se většinou snaží vyhýbat vysokému riziku smrti či poškození zdraví, seznamují se s následky nesprávného (přílišného) používání těchto věcí. Jelikož toto riziko nikdy nelze odstranit, člověk žije nevyhnutelně v prostředí rizik a nejistot a čas od času se dozví, že někdo z ostatních lidí zemřel po použití drog, zlomil si vaz na lyžích, uřízl si ruku motorovou pilou, neobjevil včas zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi. Každý dle svého uvážení o tuto informaci upraví své vnímání jednotlivých rizik. Zpravidla nikdo nezačne mluvit o „problému lyží”, natož potom o jejich zneužívání. Nikdo nikomu nevypálí kůlnu, když v ní najde lyže uložené na příští sezónu. Pokud si lidé těmito předměty ublíží, mohou jim ostatní lidé nabídnout pomoc získat své zdraví zpět. Bude-li tato pomoc přijata, potom za ni postižení platí nebo ji odměňují slovem uznání a díků, třeba za radu, aby podobnou aktivitu již příště neprovozovali. Jestliže těmito předměty ubližují ostatním (bez jejich souhlasu), jsou potrestáni jako všichni ti, kteří porušují práva druhých. To jsou mechanismy, kterými se řídí dobrovolná lidská spolupráce. To jsou také mechanismy, které musí tvořit základy svobodné společnosti. „Vyřešit pseudoproblém drog”, který vznikl až pozačátku jejich prohibice, a je tedy vytvořený těmi, kteří proti němu bojují, je činnost nelegitimní a nesmyslná. Stát prostřednictvím svých represivních složek bojuje proti něčemu, co svým bojem sám vytváří!
Zrovna tak je těžké pochopit, proč státní úředníci brání občanům ve volném nákupu léků, včetně léku, jakým je nyní tak populární viagra. Jestliže se někdo dobrovolně rozhodne k nákupu léku a jeho požití, bere na sebe všechna rizika, podobně jako když usedá za volant automobilu nebo pracuje s pilou. Každý člověk váží riziko, které mu vzniká použitím neznačkového nebo nezavedeného výrobku, rozhoduje se mezi vyšší a nižší cenou, která vyplývá z nákupu výrobku bez návodu, váží ušetřené peníze za nenavštívení odborníka a spolehnutí se na radu souseda atd. Riziko je kategorií subjektivn
í a jeho posouzení nevyžaduje zásah státní moci. Zákonná povinnost informovat, nadepisovat, testovat apod. je dalším typem uvalení názoru většiny na menšinu.
Jiným státem často potíraným menšinovým chováním bývá homosexualita. I v evropských zemích jako je Česká republika nebo Irsko neuplynulo ještě ani deset let od chvíle, kdy se homosexualita přestala trestat vězením a dědictví této vyhrocené formy lidské netolerance posvěcené státem lze pociťovat dodnes. Problémy, které této menšině v důsledku chování většiny vznikají například při styku s úřady, nelze chápat jinak než jako formu státem organizovaného trestu, který na ně většinová společnost uvalila, byť se jedná o trest mírnější než kdykoliv v minulosti.
Protipól tomuto diskriminujícímu chování státu představuje kriminalizace každého, kdo na svůj majetek z jakéhokoli důvodu chce vpustit pouze některé lidi. Odmítá například vpustit černochy do své restaurace, cikány na své koupaliště nebo anarchisty na svůj koncert. Právo nakládat se svým majetkem je základním atributem soukromého vlastnictví, a tak i diskriminace na vlastním majetku je součástí tohoto práva. Nikdo nemá právo na návštěvu restaurace či bazénu, který patří někomu jinému. Jakkoli se tyto aktivity mnohým mohou zdát nesprávné, nemohou být trestné a každý nespokojený může dát svůj postoj najevo například bojkotem tohoto zařízení. Stát se bohužel staví do pozice vynucovatele většinové morálky. Ve své horlivosti na jednu stranu kriminalizuje tyto činnosti majitelů soukromého majetku a na druhou stranu používá násilí, aby vynutil diskriminaci celých národů na státní úrovni a dokonce disponoval majetkem, který mu nepatří. Státní imigrační politika a politika zaměstnanosti, která zakazuje práci cizinců na soukromém majetku českých občanů, je toho nezvratným a smutným dokladem.
Další kriminalizovanou soukromou aktivitou, kde se po léta surově uplatňoval pohled většiny, je dobrovolný odchod ze světa – sebevražda. Vzpomeňme závěrečné věty Utrpení mladého Werthera: „Za rakví nebylo kněze”. Dnes už nikdo nebrání zdravému člověku v sebevraždě, byť si lze dobře představit, že mnohé státní úředníky mrzí, že existuje nějaká věc, o které si člověk může rozhodnout sám. V jiné situaci jsou však lidé, kteří nejsou osudného činu schopni z důvodu fyzického oslabení, které jim přinesla jejich nemoc nebo zranění. Euthanasie se stala často diskutovaným tématem mezi liberály a konzervativci, na jejichž straně se opět projevilo dědictví měšťácké morálky. Konzervativním odpůrcům euthanasie neleží totiž na srdci svoboda člověka, a tedy osud nemocného. Ten je již obvykle stejně odsouzen k smrti. Vadí jim samotný akt sebevraždy, což je pro ně něco ošklivého, co by chtěli vymazat z tohoto světa, na kterém máme být všichni povinně šťastni – nejlépe prací pro stát a rozvoj demokracie. Většinové estetické hledisko je nadřazeno nade vše, včetně přání nemohoucího umírajícího člověka.
Přestože trestání nevěry je snad již skutečně v našich zeměpisných šířkách minulostí, zůstává prostituce, která s nevěrou do jisté míry souvisí, jedním z fenoménů, který se měšťácká společnost nejvíce snaží potlačit. Moralistům vadí pohlavní styk bez obohacení citem, ekonomové si zase marně lámou hlavy nad tím, jak příjmy prostitutek zdanit a dále použít na podporu hospodářského růstu. Prostituce však vydržela po staletí a její vymýcení je možné snad jen technologickým pokrokem sledovacích systémů, které se chystá stát jednou používat ke špehování svých občanů. Odpověď na otázku, proč se prostituci nedaří vymýtit, nalezneme právě v tom, že se jedná o utajovaný svobodný kontrakt dvou a více stran, který nikoho doopravdy nepoškozuje, a proto boj proti prostituci naštěstí zůstává v rovině proklamací mluvčích měšťácké morálky, doplněných občasnými policejními akcemi, na které si ale všechny zúčastněné strany zvykly, stejně jako si člověk zvykne třeba na otravný hmyz. Možnou změnou k mocnějšímu státu a k rozsáhlejšímu špehování občanů je možná nový zákon platící od počátku roku ve Švédsku, který kriminalizuje nákup (!) sexuálních služeb za peníze. Naturální směna (pohlavní styk za večeři, návštěvu divadla a láhev sektu), podobně jako styk za peníze před kamerou při natáčení pornografického filmu, který mohou sledovat i státní úředníci, jsou zde alespoň prozatím povoleny.
V hospodářské oblasti jsou typickou ukázkou zločinu bez oběti lichva a keťasení. Místo aby se k obchodování za nezvykle vysoké ceny, vynucené obvykle objektivní příčinou, a to nedostatkem příslušného statku na trhu, přistupovalo jako k naprosto normální obchodní transakci, přišli mnozí dnešní političtí obhájci svobody a trhu s myšlenkou „nejvyšší ještě spravedlivé ceny”, kterou je zvykem – stejně jako v socialistické ekonomii – odvozovat především od výrobních nákladů, ale jen málo od skutečné situace na trhu. Stejně tak takzvaní lichváři reagují na situaci na trhu a nabízejí své služby mnohdy ze „vysoký” úrok jenom proto, že klient si nemůže v danou chvíli půjčit nikde jinde, už ani v polostátních českých bankách, které byly konstruktéry české transformace záměrně vytvořeny, aby pomohly tento proces seshora uskutečnit. Naproti tomu lichváře nezajímá politika, není za ním žádná konsolidační banka, která by mu v případě nouze pomohla z peněz státního rozpočtu. Proto nese obrovská rizika, která musí ovlivnit výši jeho údajně nemravného úroku. Takovýto pohled je však otevřen pouze lidem, kteří pohlížejí na trh jako na neřiditelný a neplánovatelný proces, ve kterém svobodné subjekty vstupují ze své vlastní vůle do dobrovolných smluvních vztahů. Státní plánovači (byť v politice mnohdy skrytí za maskou liberálů), kteří se na ekonomii dívají skrze rostoucí a klesající makroekonomické agregáty, mohou sice namítat, že ten, kdo souhlasil s uskutečněním směny za vyšší než obvyklou cenu (jejíž výpočet patří mezi nejperverznější makroekonomické kousky) byl okraden, a prodávající že nespravedlivě získal, na svobodně projevené vůli účastníků směny to ovšem nic nemění. Rozhodne-li se nějaká třetí strana (strážce většinové morálky) použít donucovací moci státu, aby jednoho účastníka směny potrestala, nacházíme další příklad nelegitimního chování většiny ve společnosti.
Zkusme se však na závěr oprostit od vzdělání, kterého se nám všem na různých typech státem kontrolovaných škol dostalo, a použít zdravý rozum. Opravdu si spolu s našimi zákonodárci upřímně myslíte, že situace, kdy vás někdo praští na ulici do hlavy a vezme vám peněženku, a situace, kdy sami dobrovolně vstoupíte do obchodu, abyste si zde zakoupili za své peníze zboží či abyste si za předem sjednaných podmínek vypůjčili peníze, mohou být někdy identické a mohou být shodně označeny za loupež či krádež? Není ona dobrovolnost v druhém případě charakteristickým znakem toho, že zde neexistuje oběť – nikdo nebyl poškozen na svém majetku – a proto ani nedošlo ke spáchání zločinu?
Je smutné, že na problematiku zločinu a jeho potrestání se stále méně často pohlíží tak, že se nejprve hledá obecná odpověď na otázku, co zločinem je. Současnou odpovědí na tuto otázku je zpravidla pouhý názor politické většiny v parlamentech. Tento pláštík demokratického roz
hodování nemůže ovšem změnit nic na skutečnosti, že použití násilí proti jednání menšiny, které nikomu nepůsobí žádnou relevantní újmu, je kriminální aktivitou. Počet hlasů na žádné straně není v této situaci rozhodující.
