Čtyřdenní summit Evropské rady schválil návrh tzv. víceletého finančního rámce, tedy sedmiletého rozpočtu EU. Spolu s ním schválil také fond obnovy, který představuje další milník evropské centralizace.
Ekonomika Evropské unie je po odchodu Velké Británie je o 15 % menší a odhaduje se, že kvůli koronavirové krizi letos poklesne o dalších zhruba 7 %. Dohromady tedy máme evropskou ekonomiku menší zhruba o 20 %. Avšak víceletý finanční rámec (MFF) EU nic takového nereflektuje.
Minulý MFF (2014–2020) byl schválen ve výši 959,91 miliard eur (v cenách roku 2011). To dělá v cenách roku 2018 zhruba 1,043 biliónů eur, přičemž nový MFF 2021–2028 je v cenách roku 2018 ve výši 1,074 biliónů eur. To je i přes 20% zmenšení ekonomiky tříprocentní nárůst. K tomu navíc EU schválila dodatečný fond obnovy (Next Generation EU) ve výši 750 miliard eur, to je nárůst o dalších 72 %.
Protože Evropská unie nikdy nepromarní žádnou krizi a v každé přisvojí nové další pravomoce, které využije k další centralizaci, stejné je tomu i dnes. Fond obnovy zavádí nový způsob půjčování v EU, i když nejde o první, a je mocným skokem k fiskální a dluhové unii. Humorným – tedy pokud máte rádi černý humor – aspektem této věci je, že politici, kteří v domácí politice zcela správně upozorňují na náklady a rizika dluhového financování pak nad zadlužovacím mechanismem s třicelitou splátkou dluhu jásají.
Nejde přitom o nástroj obnovy po koronaviru, přestože je tak fond všude prezentován.
My v Liberálním institutu jsme odpůrci dluhového financování a nárůstu přerozdělování, Den daňové svobody jako podíl veřejných výdajů na HDP vyhlašujeme již 21 let. Avšak letos jsme vládu nekritizovali za samotný nárůst výdajů. Pandemie je přímo učebnicový případ, kdy vláda má napnout všechny síly včetně fiskálních, a obrana před pandemií je přímo učebnicový příklad veřejného statku. Kritizovali jsme a kritizujeme českou vládu za nekonsistentní a zmatenou politiku, za přihrávky kamarádům nebo za absenci plánu, jak postupovat.
„Fond obnovy“, ze kterého nebude vyčerpán ani jeden cent v tomto roce, nelze při nejlepší vůli považovat za seriózní pokus o pomoc ekonomice postižené koronavirem. Vlády členských států pomoc již realizovaly a realizují, v době kdy začne fond fungovat, už budou ekonomiky se situací srovnané. Pokud by fond měl pomáhat v případné druhé vlně nebo jiné pandemii, byl by schválen jako podmínečný. Velká část peněz z fondu navíc půjde východním ekonomikám, které byly koronavirem zasaženy relativně málo.
Evropská komise, která v sobě unikátně soustředí moc zákonodárnou a výkonnou (a částečně i soudní) bez efektivního dohledu či odpovědnosti komukoliv získala další pravomoci vůči členským státům. Plány, na jejichž základě totiž bude do členských států posílat peníze, bude totiž posuzovat právě Komise. Prakticky se o tom neví, ale Evropská komise již teď posílá členským státům svoje stanoviska, jak mají dělat hospodářskou politiku. Teď, když budou peníze z EU přímo záviset na tom, zda se Evropské komisi líbí hospodářská politika členských států, získává Komise samozřejmě další sílu oproti členským státům.
I v USA, kde je tradice federalismu dlouhá, státy jsou silné a federální vláda má (aspoň teoreticky) pouze několik málo vyjmenovaných pravomocí, dokáže federální vláda prosadit svoje hloupé nápady do státní legislativy, pokud pohrozí, že nepošle peníze. Tamní příklad s minimálním věkem konzumace alkoholu a federálními dotacemi na dálnice je zářným příkladem tohoto fenoménu.
Euroskeptici i eurocentralizátoři mluví o hamiltonském momentu Evropské unie, ale jak správně upozorňuje britský novinář Andrew Neil, za ministra financí Alexandra Hamiltona ve vládě George Washingtona došlo k federalizaci státních dluhů, tedy k převzetí státních dluhů federální vládou. To se v EU naštěstí zatím nestalo, nicméně i tak jde o razantní centralizační krok. V tzv. severních zemích, jako je Nizozemsko, je však současný krok prodáván veřejnosti jako jednorázový. Ve Francii a Itálii je prezentován jako nezvratný, jakmile bude jednou existovat. Z historie EU víme, Francie a Itálie mají pravdu.
Nové daně
Rozpočet EU se zatím skládá ze čtyř složek: 1) příspěvku na základě hrubého národního důchodu, 2) cel, 3) příspěvku na základě vybrané DPH a 4) přebytku v minulém období, pokut, daní eurokratů atp. Pro ilustraci přikládám graf rozpočtu z roku 2017 spolu s historickým vývojem:
(zdroj)
V novém víceletém finančním rámci se však počítá s těmito novými příjmy unijního rozpočtu, tedy novými centrálními daněmi:
- daň z nerecyklovaného plastového odpadu 80 centů za kilogram
- mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, což je nové clo, které bude Komise uplatňovat na dovozy ze zemí „s benevolentnějšími zákony na ochranu klimatu“
- revizi Emission Trading Systému, který má nově zahrnovat také letectví a námorní dopravu
- digitální daň
- daň z finančních transakcí
Ke každé z těchto položek by se dal napsat samostatný esej o tom, proč by měla nebo neměla (spíše neměla) existovat a o tom, proč by je určitě neměla vybírat Evropská unie. Centralizační posun směrem k federálním daním je snad jednoznačný i z prostého výpisu.
Šibalové ve vládách
Z rozpočtu EU teď půjdou peníze vládám různých šibalů, jak by řekl bývalý premiér Paroubek. O českém šibalovi stíhaném za dotační podvod se toho napsalo již dost. Taktéž o wannabe diktátorech v Polsku a Maďarsku. Prakticky vůbec se ale nemluví např. o španělské silně levicové vládě, kde zasedají nefalšovaní komunisté z Podemosu a z Izquierda Unida, jejichž cílem je zvrátit protržní reformy předchozích vlád.
Jak komentoval analytik Pieter Cleppe (část 2), Viktor Orbán používá prostředky ze společné zemědělské politiky k hospodářskému a mocenskému ovládání země a italská centrální banka varuje, že evropské fondy jdou na jihu Itálie do rukou organizovanému zločinu.
Aby plány byly přijatelné, musejí činit ekonomiky zelenějšími a digitálnějšími. Nejde tedy o pomoc s koronavirem, nýbrž o transformaci ekonomik. Ekonomiky se budou stávat zelenějšími a digitálnějšími tak jako tak, novou strukturu ekonomiky ale musejí nalézat spotřebitelé a výrobci v hospodářské soutěži, ne úředníci, viz Hayek: Competition As a Discovery Procedure (pdf).
Plány bude schvalovat Evropská komise a formálně také Rada EU (Rada ministrů) kvalifikovanou většinou, avšak kdo zná rozhodování Rady, ví, že většina legislativy prochází jako tzv. nekontroverzní a vůbec se o ní nedebatuje. Jak jsme zažili v historii legality činnosti EU několikrát, spousta ustanovení, i velmi explicitních (např. „žádné bailouty“) se nakonec ukáže jako bezzubá. Těžko uvěřit tomu, že by to Rutte nevěděl.
Spořiví platí rozhazovačným
Nizozemský premiér Rutte dojednal malinké ústupky, aby jakožto zástupce bohatých čistých plátců do rozpočtu mohl prohlásit, že v Bruselu bojuje o jejich zájmy. Reakce francouzského prezidenta Macrona, který bouchal pěstí do stolu, nebo italského premiéra Conteho, ktěří se rozčilovali, že si Rutte dovoluje oponovat, nemohla překvapit žádného zkušeného pozorovatele. Jakékoliv opoziční stanovisko se v Bruselu setkává s nenávistnou reakcí. Bývalý britský europoslanec Daniel Hannan to komentoval slovy: „Jedna z věcí, které mě vždy mírně iritovaly, když jsem byl europoslanec, je ten agresivní, sekýrnický tón, kterým se politici ze zemí čistých příjemců dožadují vyšších rozpočtů. Naštěstí už to není naše starost.“
Jak píše britský komentátor Ambrose Evans-Pritchard, po Ruttem a dalších se chce, aby ze svých daní platili italské a francouzské státní důchody, přičemž v Nizozemsku jsou státní důchody ve výši 6 % HDP a ve Francii a Itálii 14, resp. 16 procent HDP. Hospodářské politiky těchto zemí potřebují radikální reformy, ne další dotace.
Nakonec, aby byl každý spokojený, se dojednalo, že spořivé státy dostanou slevu na poplatek do rozpočtu. Na poslední chvíli se připojilo i Finsko, takže dostalo 100 miliónů eur navíc pro svoje vesnice uprostřed nicoty. Každý premiér tak může přijet domů a tvrdit, že vyhrál, náklady vem čert.
Klasickou bruselskou etudou je taktéž spor o to, co bylo vlastně schváleno. Polská opozice a Evropská komise tvrdí, že rozdělování rozpočtu je i nadále svázáno s názorem kvalifikované většiny na vládu vládou práva, zatímco polský a maďarský premiér říkají, že je nutná jednomyslnost v Evropské radě (setkání prezidentů a premiérů). Dotčená klauzule stanoví: „The European Council will revert rapidly to the matter.“ Spor se vede o to, co se myslí pojmem matter.
Evropský parlament vydává zvuky, že v této podobě nový víceletý finanční rámec neschválí. Europoslanců za vládní strany není většina, avšak zkušenosti ukazují, že europoslanci nakonec vždy poslechnou a všechno schválí. Pokud by se evropský parlament vzepřel – přestože to samozřejmě bude z opačného důvodu, než že tento rozpočet je příliš centralizující a rozhazovačný – byl by to další historický moment.
Tohle všechnno a další věci jsem chtěl zmínit v debatě na ČRo Plus, kde jsem byl hostem s Helenou Horskou, ale jak vidíte, na to ani zdaleka nemohl být čas, proto tento článek. Debatu si můžete poslechnout na webu Českého rozhlasu nebo zde:
