Spojenými státy hýbe, vedle vidiny války s Irákem, plán prezidentaGeorge W. Busche na snížení daní, který by měl přinést americkýmdaňovým poplatníkům 600 miliard dolarů. Oponenti uvádějí tři hlavníargumenty proti.
S prvním lze jenom souhlasit s tím, že snížení daní při zachování nebozvyšování státních výdajů (např. na zbrojení, financování zdravotníhopojištění Medicaid, prodloužení výplaty federální podpory vnezaměstnanosti) povede k rozpočtovým deficitům. Ty nejsou nic jinéhonež zdanění odložené do budoucnosti, jelikož státní dluhy musí býtzaplaceny a vláda nedisponuje jinými penězi, než těmi od občanů. Dalšídvě námitky jsou naprosto liché a používají je socialisté s cílemvybudit ve společnosti závist. Na daňových škrtech prý nejvíce získajíbohatí. „Prezident Bush se snaží recesi využít k tomu, aby nalil penízedo kapes těch nejbohatších Američanů,“ řekl demokratický senátor zaSeverní Karolínu John Edwards v rozhovoru pro televizi ABC. Ve stejnémduchu nás, zpozdilé, poučil Jeffrey Sachs, profesor ekonomie v článkuChudým brát a bohatým….(MFD 3.1.2003). Ekonom tzv. hlavního proudu,pokud se nechce stát terčem všeobecného posměchu a vyřadit se zespolečnosti seriózních ekonomických vědců, se neodvažuje tvrdit, ževezmeme-li dolar bohatému, ten pociťuje menší úbytek užitku, než kdyžjej vezmeme chudákovi. Žádné meziosobní srovnávání užitku nenípřípustné, daňová progrese je čistě politickou konstrukcí a neexistujejakýkoliv důvod, aby bohatší platili více než chudí. Poslední argumentlze shrnout asi takto: „ Američané mají vládní výdajové programy voblibě a vláda musí bojovat s chudobou, nemocemi, problémy školstvíetc.“. Obliba bezpracných příjmů má být tedy důvodem pro vyvlastňováníproduktivních lidí prostřednictvím daní a vládním sociálním výdajůmprodukujícím morální hazard a pasivitu vedoucí k chudobě se má dostávatco největší podpory, tak aby pasivita a chudoba mohla utěšeně růst.
Je zajímavé, jak spolu s ubíhajícím časem diskuse o daních mění veSpojených státech priority. Federální berně byly v prvopočátkuprohlášeny za neústavní a teprve v roce 1913 došlo ke schváleníústavního dodatku č. XVI. a následně příslušného zákona, přičemž sesazby pohybovaly v rozmezí 1 až 7%. Na konci I. světové války bylamaximální berní sazba 77% a president F.D.Roosevelt, kromě jinýchpolofašistických opatření, využíval při své vládě mezní berní sazbu94%. Jak je vidět, ani této svobodomyslné zemi se nevyhýbá „pokrok“, ato zřejmě díky dostatku „pokrokových profesorů ekonomie“ a „pokrokovýchpolitiků“.
