Jakkoliv hloupá a plytká může být diskuse o tom, jak český stát zaplatí své výdaje, faktem je že odpověď bude stále stejná: z kapes českých daňových poplatníků. A zatímco tématem začínajících volebních kampaní jistě bude, co vše za své peníze voliči dostanou, již méně se zřejmě bude hovořit o tom, kolik je to celé bude stát. Podívejme se tedy na to, jak vysoký účet stát průměrnému českému zaměstnanci za služby a provoz veřejného sektoru vystavil a jak velkou část ze své výplaty tedy musel státu v loňském roce odvést.
Snahu vyčíslit, jak velkou část měsíční mzdy zaměstnance s průměrnou mzdou ukousne stát, dále komplikuje složitost celého systému a obecně množství daní a poplatků, stejně jako počet institucí, které je vybírají a různost zdrojů. Projekt Liberálního institutu Daňové břemeno na tuto otázku již třetím rokem (2019, 2018) odpovídá. V našem výpočtu počítáme s průměrným zaměstnancem, jehož všechny příjmy podléhají standardním daňovým pravidlům a který navíc během roku celý svůj příjem z daného roku utratí.
Náš výpočet započítává jako daně všechny zákonem stanovené a vynutitelné platby, včetně plateb, které se sice formálně nenazývají daněmi, ale například pojištěním nebo poplatky, pokud jsou nekonsenzuální povahy. S přihlédnutím k počtu, komplexitě a často lokální odlišnosti mnohých daní a poplatků, je nutné výsledná čísla chápat jako orientační odhad, a nikoli jako přesný indikátor míry zdanění, nejen proto, že některé platby mohly být opominuty, nebo se výrazně liší mezi různými regiony a jednotlivci, jak je popsáno níže, ale také proto, že díky povaze různých daní a distribuci příjmů nemusí nutně zaměstnanec s průměrnou mzdou odvádět dané daně v průměrné výši.
Užitá metoda výpočtu celkové míry zdanění spočívá v postupném odčítání jednotlivých daní dle jejich povahy od celkové průměrné měsíční mzdy pro daný rok v pořadí, v jakém jsou reálně placeny. Nejdříve tedy od celkové superhrubé mzdy zaměstnance odečítáme zdravotní a sociální „pojištění“, a následně daň z příjmu. Dále jsou odečítány majetkové daně, poté daně spotřební, a nakonec daně podnikatelské, které se rovněž promítají do cen zboží a služeb hrazených koncovým zákazníkem.
Tímto postupným započítáváním jednotlivých položek respektujícím skutečný průběh daňové incidence zamezíme tomu, aby nedošlo k započtení například daně z přidané hodnoty více než jednou. Po provedení všech zařazených odečtů obdržíme celkové daňové břemeno, kterým je zatížen průměrný tuzemský zaměstnanec, a zároveň i sumu, která mu z jeho původní celkové mzdy zbývá ke skutečnému svobodnému pořizování zboží a služeb. Jako celkovou mzdu používáme pro odečítání průměrnou mzdu v ČR v prvním čtvrtletí roku 2020.
Příjmové daně jsou počítány na základě stanovených nominálních sazeb a v případě daně z příjmů fyzických osob jsou započítány také základní slevy, jakou je například sleva na poplatníka – použita je tedy efektivní sazba pro průměrný příjem.
Majetkové a spotřební daně jsou v závislosti na dostupnosti dat vypočítávány dvěma rozdílnými metodami. Jsou-li dostupné informace o průměrné spotřebě či platbě, nebo přesných či přibližných sazbách, je výsledná odečtená suma založená na těchto údajích. Pokud je k dispozici pouze celková částka, která byla na dané dani či poplatku vybrána, je tato suma započítána mezi přibližný počet poplatníků konkrétní daně, za které povětšinou považujeme obyvatele ČR ve věku nad 15 let, tedy 8,98 milionu lidí. Kde je to vzhledem k povaze daně vhodnější, pracujeme s číslem 8,70 milionu, které představuje počet obyvatel ČR nad 18 let věku.
Pro účel výpočtu usilujeme o nejnižší nutné množství arbitrárních předpokladů o našem reprezentativním zaměstnanci, v důsledku čehož u majetkových a spotřebních daní kupříkladu nepředpokládáme, že daný zaměstnanec vlastní psa či osobní automobil, nýbrž za účelem co nejlepšího určení průměrné míry zdanění tyto platby násobíme poměrem vlastnictví psa nebo osobního automobilu na poplatníka.
V případech daní a poplatků, které se navíc regionálně liší, jako je například právě poplatek za psa, poplatek za komunální odpad nebo vodné a stočné, pak bereme v úvahu regionální sazby, či sazby různých poskytovatelů, a z nich počítáme republikový průměr. V tomto ohledu došlo oproti projektu Daňové břemeno 2018 k zpřesnění naší metodologie, a tak přesto, že se jedná o vesměs minoritní položky, nemusí být výsledky ideálně přímo meziročně porovnatelné. Mezi roky 2019 a 2020 zůstala metoda výpočtu stejná. Vstupní data o výších jednotlivých sazeb a poplatků, celková vybraná suma a jiné údaje povětšinou pocházejí od ministerstva financí ČR, finanční správy, Českého statistického úřadu, celní správy či jednotlivých institucí, které danou platbu vybírají.
Metoda započítání podnikatelských daní spočívá ve vypočítávání podnikatelských daní na základě celkového inkasa, nebo průměrné ceny a celkové spotřeby produktů, přičemž celková částka je pak vzhledem k výše zmíněnému charakteru podnikatelských daní dělena mezi dospělou populaci. Výsledné procento je dále odečteno od zůstatku průměrné mzdy po odečtení příjmových, majetkových a spotřebních daní.[*]
Výsledná míra daňového zatížení běžného zaměstnance po odečtení všech položek pak činí 64,31 %. Z průměrné superhrubé mzdy 45 600 Kč tedy zůstane zaměstnanci na jeho výdaje pouze 16 275 Kč. Při interpretaci této sumy je třeba brát v úvahu fakt, že již došlo k odečtení spotřebních a podnikatelských daní, které za běžných okolností zvyšují cenu pořizovaného zboží. Částka, která tedy našemu zaměstnanci zbyla, představuje čistou reálnou hodnotu zboží a služeb, které si za měsíc ze své mzdy může pořídit.
Výsledná výše daňového břemene se tedy meziročně oproti roku 2019 výrazně nezměnila. Jelikož produktivita české ekonomiky během roku 2019 dále rostla, zvýšil se průměrný příjem českých zaměstnanců a spolu s ním i výměr odvodů a poměrných daní. Ani strukturálně nedošlo k velkým změnám mezi poměry příjmových, majetkových a spotřebních daní a poplatků.
Kromě Daňového břemene zveřejňuje Liberální institut již od roku 2000 i projekt Den daňové svobody. Ten v roce 2020 připadl až na 24. června, tedy o celých 27 dní později než v roce 2019, kdy jsme Den daňové svobody, tedy den, kdy obyvatelé ČR symbolicky přestávají pracovat na stát, mohli slavit již 28. května. Na rozdíl od Daňového břemene tak Den daňové svobody dopadl z hlediska svobody nejhůře od roku 2000. Důvod rozdílného meziročního vývoje mezi těmito projekty spočívá v rozdílné metodice: zatímco v projektu Daňové břemeno se zaměřujeme na to, kolik přímých a nepřímých daní a poplatků odvádí lidé pracující v ČR ze závislé činnosti, pro výpočet Dne daňové svobody používáme poměr veřejných výdajů státu v daném roce vůči hrubému domácímu produktu – tedy kolik stát přerozdělí z každé koruny vydělané v celé naší ekonomice v daném roce. Projekty jsou tak komplementární. Daňové břemeno narozdíl od Dne daňové svobody spočívá velkou měrou na příjmech ze závislé činnosti, které jsou v Česku zdaněny nejvíce. Zatímco Den daňové svobody ukazuje celkové přerozdělování v ekonomice, Daňové břemeno ukazuje, kolik je přerozděleno od zaměstnanců.
Díky tomu, že Den daňové svobody 2020 tedy pracuje již se státním rozpočtem pro rok 2020, zatímco pro Daňové břemeno používáme daňové sazby a inkasa z uzavřeného roku 2019, je zřejmým původcem rozdílnosti jejich letošních výsledků probíhající koronavirová pandemie, která negativně zasáhla produktivitu české ekonomiky a zároveň způsobila nutnost zvýšených výdajů, což vedlo k posunutí Dne daňové svobody. Dopad probíhající krize na daňové zatížení průměrného zaměstnance pak bude znám až v příštím roce. Díky počáteční rigiditě platů a zároveň zmenšené ekonomické aktivitě, díky které lze očekávat menší příjmy z DPH a spotřebních daní, je možné, že se daňové břemeno v příštím roce dokonce sníží. Pokud se tak stane, půjde však pouze o snížení iluzorní, což se projeví při následném poklesu příjmů a zároveň potřebě zvýšit státní příjmy k pokrytí vytvořených dluhů.
Přestože je metodika výpočtu Daňového břemene použitá Liberálním institutem pro výpočet daňového břemene založena na metodice používané pro výpočet daňového břemene Konzervatívnym inštitútom na Slovensku, je třeba při srovnávání výsledků mezi státy dbát na možné metodologické odlišnosti. Výsledná srovnání jsou tedy pouze přibližná a ilustrativní.
Zároveň však mohou výsledná čísla posloužit jako dobrý indikátor celkového dopadu zdanění na běžného zaměstnance a míry ekonomické svobody u nás obecně. Slovy laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Friedricha Hayeka, stát, který by si přisvojil 100 % vytvořeného bohatství, by byl teprve v pravém smyslu totalitou. Touto optikou jsme pak téměř ve dvou třetinách cesty k ekonomické nesvobodě, alespoň měřeno z pozice průměrného zaměstnaného člověka. Jakkoliv náročná se tedy veřejná debata o pokrytí státních výdajů může jevit, je třeba mít na paměti fakt, že vše, co si jako stát pořizujeme, jde nakonec z našich kapes, které jsou u zaměstnanců v průměru již ze dvou třetin prázdné.
Celkový výpočet daňového břemene pro rok 2020 je k dispozici ZDE.
[*] Alternativně jsou podnikatelské daně počítány metodou převzatou z výpočtů celkového daňového břemene pro Slovensko vypracovaných Konzervatívnym inštitútom M. R. Štefánika, která spočívá ve výpočtu na základě celkového inkasa nebo průměrné ceny a celkové spotřeby produktů, kde však je daná částka dělena hrubým soukromým domácím produktem (HDP minus výdaje veřejného sektoru). Výsledné procento je v obou případech odečteno od zůstatku průměrné mzdy po odečtení příjmových, majetkových a spotřebních daní. Při použití této metody výpočtu podnikatelských daní pak celkové daňové zatížení vychází na 66,99 % ze superhrubé mzdy, tedy mírně větší než v loňském roce, a suma, která průměrně zaměstnanci zůstane, tedy činí 15 052 Kč.
