Nedávná referenda o Evropské ústavě ve Francii a Nizozemí znamenají historickou křižovatku. Euroústava je již nejspíš mrtvá, protože aby vešla v platnost, je potřeba souhlas všech 25 členských zemí EU, ať referendem nebo v parlamentu každé země. Ve Francii ji odmítlo 55 procent voličů, v Nizozemí dokonce 62. Takové výsledky způsobily v institucích EU chaos a tápání ohledně následných kroků. Celé je to o to zajímavější, že obě země patří mezi zakládající členy Evropské unie.
Dosud Evropskou ústavu ratifikovalo devět zemí: Itálie, Litva, Maďarsko, Německo, Rakousko, Řecko, Slovensko a Slovinsko hlasováním v parlamentech a Španělsko referendem. Odmítnutí euroústavy ve Francii a Nizozemí se přičítá zejména chabému výkonu ekonomiky, obavám z imigrace, obývám z rozšíření EU (zejména o možné rozšíření o Turecko) a obavám ze ztráty národní identity. V Nizozemí se k tomu navíc přidala obava, že země s 16,4 miliony obyvatel by podléhala superstátu se sídlem v Bruselu, kterému by dominovaly velké země v čele s Německem. Kromě toho v Nizozemí stále spoustu lidí štve zavedení jednotné měny euro.
Výsledky referend obecně odhalily vážnou propast důvěry mezi občany a politickými elitami, z nichž drtivá většina byla pro přijetí euroústavy.
Je poněkud záhadné, jak prezident Jacques Chirac dospěl k závěru, že francouzské NE lze vysvětlit jako jasné vyjádření voličů, že chtějí snížit nezaměstnanost. Chirac hned v neděli (!) svolal mimořádné zasedání vlády, aby se touto „příčinou“ zabývala. Co tak najednou? Vždyť nezaměstnanost je ve Francii kolem deseti procent už minimálně dvacet let. Logika úvahy, že referendum o evropské ústavě bylo referendem o nezaměstnanosti zůstala neobjasněna.
Na dvojstranném setkání o víkendu 4.–5. června nicméně Chirac s německým kancléřem Schröderem oznámili, že by ratifikační „proces“ měl pokračovat. Z hlediska Francie to vypadá jako tradiční reflex – francouzští politici mají tendenci dělat přesně opačné věci, než si přejí jejich voliči. Za povšimnutí stojí i použitý slovník. „Proces“ znamená konkrétní sled kroků vedoucích k dosažení cíle. Těžko se ale lze vyhnout dojmu, že v eurospeaku má „proces“ odlišný význam. Zkušenost s ostatními „procesy“ (jako byl Lisabonský proces, Cardiffský proces, Bonnský proces atd. – z nichž některé dávaly smysl jen důvěrným znalcům spletitostí rozhodování evropských institucí) nás učí, že „proces“ je spíš synonymem pro „neúspěch“ nebo dokonce „umrtvení“. Zrušení britského referenda o euroústavě se jeví jako potvrzení, že zde platí spíš druhá interpretace.
Gorbačov chtěl také reformovat nereformovatelné
V tomto kontextu nabízí zajímavou paralelu pokus Michaila Gorbačova modernizovat politický a hospodářský systém bývalého Sovětského svazu. Gorbačov chtěl vylepšit tvář příkazové ekonomiky. Jinými slovy, chtěl centrální plánování II při zachování základních principů staré verze a zalátání největších nešvarů. Heslem se stala glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba). Bylo to ale jen léčení projevů choroby, které nemohlo konečnému zhroucení komunistického hospodářského modelu zabránit. Ve skutečnosti nebylo potřeba Gorbačova, aby objevil objevené, protože diagnóza příčin selhávání ruského politického a ekonomického systému byla dávno popsána Ludwigem Misesem v roce 1922. Cenzoři ale ruským občanům nedovolili Misesovy brilantní práce o vadách centrálního plánování číst. (Paradoxně většina originálů Misesových děl, na nichž pracoval ve Vídni mezi léty 1900 a 1930 byla v Rusku celé dvacáté století na dosah ruky – ale ukryta v tajném archivu v Moskvě.)
Nabízí se srovnání Gorbačovova lpění na komunistickém modelu s dnešním upnutím evropských politických elit na „jedinečný“ evropský sociální a ekonomický model. Náhlé zhroucení systému možná bylo pro Gorbačova nenadálým překvapením. Stejně tak mnoho evropských politiků vypadá, že netuší, že stejný osud může čekat „jedinečný“ evropský model (=příliš štědrý opatřovatelský stát, kde moc sdílí politici se všemožnými zájmovými skupinami, včetně odborů, na úkor obecnému zájmu).
Ekonomika neroste kvůli regulacím
Současná skorostagnace evropské ekonomiky se obvykle přičítá dočasné sestupné fázi hospodářského cyklu, po níž se ekonomika opět zotaví, jako tomu bývalo v minulosti. Hospodářský cyklus je komplikovaná součást hlavního proudu ekonomického myšlení. Je chápán jako přirozený jev, něco jako příliv a odliv. Během posledních pár let ale musely být všechny prognózy růstu upravovány směrem dolů. A žádné známky zlepšení nejsou na obzoru. Není to spíš tak, že Evropa za léta nastřádala tolik bariér a zátěží, že se jí konečně podařilo zastavit příliv? Nedošlo na varování Miltona Friedmana z jeho slavného článku Encounter z roku 1976 a nepřekročili jsme již únosnou míru regulací?
„Čím déle bude Evropa odkládat nevyhnutelné reformy – hospodářské, sociální a politické – tím těžší to bude“, napsal komentátor londýnských Timesů Gerard Bekker. „A pokud se Evropa rozhodne odložit skutečnou reformu na věčnost, největší civilizace v historii Země se prostě utopí ve vlnách vlastní hospodářské nevýznamnosti a morální vyčerpanosti.“
Tyto postoje sdílí dokonce i někteří evropští matadoři. „Byly doby, kdy osa Paříž-Bonn posunovala EU dopředu,“ napsal bývalý evropský komisař Frits Bolkenstein v nebývale otevřeném článku pro Financial Times. „Dnešní dvojka Schröder-Chirac je ale brzdou. Skuteční dědicové kapitalistické revoluce dnes žijí v Asii. Na asijskou kapitalistickou výzvu musíme reagovat. Správnou reakcí ale není evropský korporativismus, ani nacionalismus, ani protekcionismus! Jedinou cestou kupředu je zvýšení konkurenceschopnosti tím, že otevřeme trhy konkurenci a necháme je flexibilní. Budou vlády v Itálii, Německu a Francii pro? Nejspíš ne. upnutá k zastaralému ekonomickému myšlení.“
Takže více trhu a méně státu? Bohužel, analýza motivů francouzských voličů, kteří odmítli evropskou ústavu, ukazuje, že to je poslední věc, kterou by chtěli.
