Po více než dvou letech sekomise Fedu, která stanovuje výši základníúrokové míry, rozhodla její úroveňnezvýšit. Tato sazba tedy zůstala na 5,25%. Ekonomovése již několik měsíců přou o to, zda je dalšízvyšování sazeb nutné nebo nikoli, případnějaké to bude mít důsledky. V tuto chvíli Fedzohlednil především čísla o vývoji americkéhoHDP za druhé čtvrtletí, která ukázala navýrazné zpomalení. Zachoval se nástupceAllana Greenspana správně nebo měl i nadále zvyšovatsazby a zabránit inflačnímu riziku?
V první řadě je nutnéříci, že inflace už není jen rizikem, ale reálnouvěcí. V červnu vzrostly ceny meziročně už o 4,3% aznepokojující je zejména trend cenovéhovývoje a rozložení vývoje cen v rámcispotřebního koše, které ukazuje na dalšízrychlování cenového růstu. Z vývojesamotných cen by se tedy zdálo, že Fed před inflacíupřednostnil hospodářský růst. Jenže, může Fedzastavením zvyšování sazeb hospodářskémurůstu pomoct?
Před nástupem moderníhobankovního systému částečných rezervplatilo, že se úrokové míry stanovovaly natrhu, a to podle nabídky zdrojů a poptávky po nich.Nabídka zdrojů byla dána čistě úsporami,odloženou spotřebou. Jinak logicky zdroje pro investice získatnemůžeme. A nezměnil to ani moderní bankovní systém.To, co vytvořil, je iluze větší dostupnosti zdrojů proinvestice. Pokud ale lidé (včetně firem) nespoří,nové peníze tento fakt nezmění. Kdyby ano,vytiskl by Fed tolik peněz, kolik by bylo potřeba. Fed tedyhospodářskému růstu pomoci nemůže.
Moderní bankovní systémvytvořil naopak fenomén hospodářského cyklu astrukturálních nerovnováh. Snižovánímúrokových sazeb pod úroveň, kterou by vytvořiltrh, dochází k přesměrování výrobyod spotřebního zboží k investicím a zároveňvětší spotřebě domácností a poklesu míryúspor. V současném systému volnéhopohybu zboží a kapitálu to pro USA znamenáobrovský deficit zahraničního obchodu a enormnípůjčky ze zahraničí. To by samo o sobě nebylo problémem,ale struktura poptávky po zboží neodpovídástruktuře výroby. A tento fakt se díky volnémutoku zboží a kapitálu projevuje nejen v USA, alecelosvětově.
Taková manipulace s úrokovoumírou nemůže zůstat bez důsledků. Na tyto důsledkyreaguje Fed. Chová se jako pes, který honí svůjvlastní ocas. Greenspan v roce 2001 ve skutečnosti sníženímsazeb nic nevyřešil. Přesunul konečné řešení svépolitiky na dnešního guvernéra Fedu, Bena Bernankeho.Ten tak čelí zpomalujícímu hospodářskémurůstu a zrychlující inflaci. Už nemůže snížitsazby, aby povzbudil hospodářskou aktivitu, protože by jenzvýšil inflační tlaky. To by vedlo k rozkladucenového systému a recesi. Zvyšovánímsazeb ale přivede ekonomiku do recese také. Bernanke za tuto“volbu” může poděkovat oslavovanému Greenspanovi,údajně jednomu z nejlepších centrálníchbankéřů historie.
Fed by udělal nejlépe, kdybypřestal úrokové míry určovat a simuloval růstmnožství peněz v oběhu podle změn zásob zlata.Pokud budou centrální banky obecně určovat(tj.regulovat) úrokové sazby, budeme v éřeliberalizace toku zboží a kapitálu svědkysynchronizace hospodářského cyklu a vytvářenícelosvětových recesí.
