Knihu „Selhání kapitalismu“ Richarda Posnera jsem chtěl poprvé odložit už na páté stránce předmluvy, kde Posner píše, že podle něj je ekonomická krize roku 2008 způsobena selháním trhu. Nakonec jsem knížku přečetl až do konce a uvědomil jsem si, že je vlastně i docela užitečná. Ukazuje totiž nepokrytě a velmi přesně myšlenkové procesy neekonomů (Posner je právník), kteří se snaží prosazovat levicové ekonomické politiky.
V tomto příspěvku chci ukázat omyly, kterých se Posner ve své knize dopouští. Nejvíc mě zaujalo, že Posner nabízí velké množství faktických, zcela jistě správných a velmi trefných postřehů o událostech souvisejících s krizí. Chybné závěry se mi jevily jako do očí bijící právě proto, jak silně kontrastují s hospodářskými fakty, které Posner v knize uvádí.
Posner tvrdí následující:
- Federální vláda má prostřednictvím FEDu neomezenou moc tvorby (tisku) peněz. (s. 63)
- Základním problémem bankovní krize nebyla nelikvidnost na peněžním trhu (tj. selhání fungování trhu), nýbrž nesolventnost bank (z důvodu příliš velkého množství rizikových úvěrů, které přestaly být spláceny, v portfoliích bank). (s. 68)
- Za vznikem hypoteční krize nestálo iracionální chování soukromého sektoru, ale příliš levné úvěry, které vždy v historii vedly k bublině na trhu aktiv. (s. 105) Posner chápe, že nízké úrokové míry vedou k příliš nízkým úsporám, nadměrnému utrácení, životu na dluh a ke spekulačním bublinám.
- Neschopnost krizi předpovědět a ignorování varovných signálů – obojí bylo především selháním vlády, ne byznysu. (s. 111) Posner si je také velmi dobře vědom toho, že ekonomové většinou vůbec netušili, co se děje, a uvádí k tomu desítky výroků známých ekonomů.
- Posner jako paralelu připomíná, že i přes spoustu varovných signálů nikdo nebyl schopen předem zareagovat na hrozbu útoku na Pearl Harbor – protože neexistovalo nic podobného jako CIA. (s. 123) Stejně tak upozorňuje, že regulační orgán SEC nebyl schopen odhalit podvod Madoffa. (s. 243)
- Zadlužení USA v zahraničí USA ochuzuje, protože do zahraničí plynou úroky z dluhu. Úroky z dluhu drženého Američany by znamenaly pouhé přerozdělení bohatství v rámci USA, nikoliv jeho snížení. (s. 192)
- USA potřebují vyšší míru soukromých úspor. (s. 232)
- Utrácení vlády nedokázalo zachránit japonskou ekonomiku během deprese v 90. letech minulého století. (s. 262) Jde prý ale o příliš odlišnou situaci od té, jaká je v USA dnes.
Pro překonání krize a její prevenci do budoucna z toho všeho Posner vyvozuje v zásadě tři opatření:
- Je třeba zajistit dostatečné úvěrování (tj. další zadlužování) ekonomiky, a to pomocí nízkých úrokových sazeb.
- Výpadek soukromé spotřeby je třeba vyrovnat zvýšením vládní spotřeby na dluh.
- Do budoucna je třeba připravit mnohem tvrdší regulaci finančních institucí.
Jinak řečeno, jestliže jsou příčinou krize úvěry a dluhy, pak krizi vyřeší nové dluhy. Protože před krizí vláda a regulační úřady naprosto selhaly, budou titíž úředníci nejdůležitějším nástrojem pro předcházení krizí budoucích. Posnera ani nenapadne se zamyslet, proč by stejní úředníci a ekonomové, kteří o příchodu současné krize neměli ani tušení, napříště měli podat přesnou předpověď a zvolit vhodná opatření, která příští krizi včas zažehnají.
Pokud by se vám Posnerovo uvažování už teď zdálo silně nelogické, vyvedu vás z omylu: Posner místy obhajuje úplné nesmysly. Nabídnu vám zde výběr těch největších.
- Posner například připouští vládní tlak na poskytování hypoték nemajetným lidem s velkým rizikem nesplácení. Jenže podle Posnera tato politika přece nemohla krizi způsobit, protože stejnou politiku podporovali konzervativci včetně Bushe – to až do doby, než si potřebovali na straně vlády vybrat obětního beránka odpovědného za krizi. (s. 113) Posner tak konzervativcům upírá možnost určit vlastní chybu jako jednu z částečných příčin krize.
- Utrácení z veřejných rozpočtů za jinak bezcenné projekty může být efektivní a relativně levnou odpovědí na krizi. (s. 177; totéž na straně 263) Jak může být něco bezcenného užitečné, natož efektivní?
- Je lepší zachovávat veřejný optimismus pomocí politických závazků, i když politikové vědí, že stimulační balíčky mohou selhat. (s. 213) Posner tak v podstatě obhajuje veřejné lhaní politiků.
- Kromě nízkých úrokových měr přispěla ke vzniku finanční krize například také agresivní reklama na hypotéky. (s. 238)
- Nízké úrokové míry stanovené FEDem sice vytvořily prostředí pro vznik krize, ale „existence příležitosti není totéž jako rozhodnutí danou příležitost využít“.[1] (s. 249) Za krizi tedy mohly banky, protože nízkých úroků využily jako obchodní příležitosti.
- Finančníci nesou primární zodpovědnost za krizi, ale nelze je za ni vinit – stejně jako nelze obviňovat lva za to, že sežral zebru. (s. 284) Takové přirovnání však silně pokulhává, neboť pokud by lvové žrali zebry rychleji, než jak ty jsou schopné se množit, tak by to bylo ke škodě lvům, kteří by vymírali hladem. Mezi lvy a zebrami by se pochopitelně nakonec vytvořila vzájemná rovnováha, kterou Posner kapitalismu upírá.
Posner knihu napsal už během roku 2009 a bylo by zajímavé se dozvědět, jak reaguje na selhání Obamových protikrizových opatření. Pokud by ale argumentoval v podobném duchu, který jsem ukázal výše, nelze očekávat, že by jeho vyjádření bylo ekonomicky smysluplné.
Richard Posner: Selhání kapitalismu (A Failure of Capitalism), Harvard University Press, Cambridge (Massachusetts), 2009.
