Hrozba přelidnění a vyčerpání surovin, jejichž důsledkem bude masová bída a utrpení, straší lidstvo dnes stejně, jako tomu bylo před dvěma sty lety. Staré katastrofické scénáře se nám dnes mohou zdát poněkud nepřesné, ale co kdyby snad přece…? Je nás lidí sice na Zemi více než kdy dříve, máme se neporovnatelně lépe než kdy v minulosti, ovšem co když se najednou vše obrátí k horšímu? Takovéto obavy, jež se v různých obměnách stále znovu vynořují a našly si cestu do novin, televize i vládních dokumentů, mají jedno společné: odkaz na slavného britského ekonoma přelomu 18. a 19. století Roberta Malthuse. Malthusovo jméno se totiž stalo synonymem pro blížící se zkázu lidstva v důsledku přelidnění a následného hladomoru. Čteme tak o „malthusovské bombě“ či „malthusovské pasti“, katastrofě, jež na lidstvo neodvratně čeká.
Útlá knížečka (alespoň její první vydání) z roku 1798 zajistila Malthusovi nesmrtelnost. Cokoli Malthus napsal o ekonomii později – byl totiž historicky prvním držitelem profesorského křesla v oboru politické ekonomie v Británii – je zastíněno hrůznou přitažlivostí jeho apokalyptické vize, kterou v roce 1798 představil. Ve své Eseji o principech populace (jehož dlouhý název pokračuje …který ovlivňuje budoucí zdokonalení společnosti s poznámkami ohledně spekulací pana Godwina, M. Condorceta a ostatních autorů) hned v první kapitole píše:
„Myslím si, že s čistým svědomím můžeme učinit dva předpoklady. Zaprvé, že potrava je nutná pro existenci člověka. Zadruhé, že vášeň mezi mužem a ženou je nevyhnutelná a setrvá zhruba v současné podobě. Tyto dva zákony… se zdají být pevnými zákony naší podstaty. …Přijmeme-li tedy mé předpoklady jako dané, tvrdím, že schopnost obyvatelstva růst je nekonečně větší než schopnost země zajistit pro člověka obživu k přežití. Populace, není-li její nárůst omezován, se rozrůstá geometrickým poměrem. Prostředky obživy se zvyšují pouze poměrem aritmetickým. Z toho plyne silný a trvalý tlak na omezení populace plynoucí z nemožnosti zajistit si obživu. …Tomuto lidstvo nemůže žádným využitím svého rozumu zabránit. …Nouze je zcela nutným důsledkem.“
Takto zadaný početní příklad může vypočítat a o blížící se zkáze světa „přesvědčit“ i žák základní školy. Jak ukazuje Malthus, jeli počet obyvatelstva 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128, 256, 512 atd., ale množství potravin pouze 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, nastává problém. Během těchto deseti kol nárůstu obyvatelstva dramaticky pokleslo množství potravin připadající na jednoho člověka. Místo výchozího poměru 1 : 1 se dostáváme na poměr 10 : 512. To by v konkrétním příkladu znamenalo, že zatímco na počátku mohl člověk doplnit svůj jídelníček porcí masa jednou týdně, za dvě a čtvrt století (Malthus totiž počítal s tím, že se počet obyvatel zdvojnásobí každých 25 let) by to bylo zhruba jednou ročně. To skutečně není nejrůžovější vyhlídka do budoucnosti. Temná vize budoucnosti tak na první pohled příkře kontrastuje s realitou (jak ve svém díle dokládá Lomborg) a také s „optimistickou“ vizí celé dlouhé řady dalších ekonomů, počínaje Adamem Smithem a jeho ekonomickou biblí Bohatství národů.
Dnes můžeme být generály po bitvě. Nejenže se dnes těšíme masu častěji než jednou ročně, ale hladomory vymizely nejen z Malthusovy Anglie, ale z celé Evropy a až na výjimky afrických zemí zmítaných válkou z celého světa. A přestože na Zemi žije tak ohromné množství lidí, nezdá se, že by nastávalo to, co každého okamžitě napadne – nedocházejí suroviny, nerostné zdroje ani životní prostor.
Kde se stala „chyba“? Malthusův elementární výpočet je „správný“, a proto patrně stále přitahuje tolik pozornosti. Problém je ale v mechaničnosti jeho přístupu (a totéž lze vytknout množství obdobných „rigorózních“ predikcí a modelů věštících konec světa v minulých dvou stech letech!). Problém je totiž v tom – lapidárně řečeno – že lidé nejsou kameny. Pro pochopení fungování lidské společnosti je třeba použít jiný přístup zkoumání reality, než nabízejí vědy přírodní, které často řadu ekonomů tolik fascinují. Je samozřejmě navýsost prospěšné znát realitu okolního světa (k čemuž jsou přírodní vědy a vědci, stejně jako sumarizující kniha statistika Lomborga potřebné), ale o podobě budoucnosti rozhodují lidé. A právě logikou lidského jednání a rozhodování se zabývá zástupkyně věd společenských – ekonomie. Její první věta říká, že lidé ve svém jednání reagují na podněty; a hned druhá připomíná, že nic není zadarmo. V čem se tyto dvě skutečnosti projevují?
Lidská kreativita a tržní ceny
Malhusiánskou argumentaci nadobro a definitivně odkázal na smetiště dějin jeden muž – Julian Simon. Ekonom, který nejen Bjorna Lomborga – jak přiznává v předmluvě – naučil vidět svět jinak. Vysvětlil totiž, lépe než kdo před ním, v čem spočívá význam této první ekonomické poučky pro oblast životního prostředí. Ukazuje, že v krátkém období jsou veškeré zdroje omezené. Ovšem v delším období tomu tak již není. Spotřeba těchto zdrojů sice nejprve zvýší jejich vzácnost (a tedy také cenu), ovšem tato vyšší cena představuje novou příležitost pro inovátory a podnikatele dosáhnout zisku a nedostatek odstranit. Lidé tedy – ať již v pozici spotřebitelů či výrobců – reagují na podněty, mění své chování, přičemž zapojují svou invenci, rozum, důvtip a kreativitu. A právě z této zásobárny lidské kreativity je nalezeno řešení původního problému (jsou objeveny nové technologie, nové materiály – mění se podoba výroby i spotřeby) a situace je v konečném důsledku lepší než před jeho vznikem. Lidská mysl je tedy de facto tvůrcem nových zdrojů, a proto také Julian Simon svou nejznámější knihu nazval The Ultimate Resource (Hlavní/původní/nejzazší zdroj). Rozvoj světa tedy není svazován nedostatkem přírodních materiálů a surovin, ale přičinlivostí lidského intelektu, který se uplatňuje ve smysluplném ekonomickém systému založeném na tržních cenách. (Proto se také Simon na rozdíl od Malthuse radoval z přírůstku obyvatelstva. Větší zásobárna lidské tvořivosti totiž slibuje rychlejší nalézání nových řešení, produktivnější pracovní sílu, a tedy vyšší blahobyt pro každého.) Lomborg skvěle dokumentuje na historických trendech v nejrůznějších oblastech lidského života platnost této teorie a důstojně tak navazuje na Simonovy obsáhlé práce.
Nic není zadarmo
Ekonom není schopen na základě své disciplíny určit, zda dochází ke globálnímu oteplování nebo zda ubývá lesů. To ovšem Doslov ekonoma k českému vydání neznamená, že k těmto věcem nemá co říci. Ekonomie nás totiž má co naučit v situaci, kdy je třeba činit rozhodnutí v prostředí vzácnosti. A – jak ukazuje Lomborg – takovýchto situací je přehršel. Je lepší investovat do ochrany před povodněmi, do snížení rizika automobilových nehod nebo do odstranění chudoby? Na tuto otázku nelze odpovědět na základě studia věd přírodních. Jde o rozhodnutí ekonomické. Abychom předešli co největšímu množství rizik, nesmíme vyplýtvat prostředky na prevenci rizik bezvýznamných, protože by nám pak na rizika významnější již nezbyly prostředky. Jak v této souvislosti trefně poznamenává Lomborg, „cílem umývání nádobí není talíře vyčistit, ale pouze rozředit špínu na přijatelnou úroveň“ – tedy je potřeba hledat ekonomicky optimální úroveň rizik, aby naše celková kvalita života byla co nejvyšší. Zásluhou Bjorna Lomborga je dnes i tento poznatek chápán větším počtem lidí, a to nejen díky jeho Skeptickému ekologovi, ale i jeho projektu „kodaňského konsensu“, v rámci něhož se skupina světově uznávaných ekonomů včetně čtyř nositelů Nobelových cen pokusila ohodnotit globální problémy a seřadit je podle priorit. Výsledkem byla kniha Globální krize, globální řešení, obsahující mimo jiné poznání, že investovat do boje s globální klimatickou změnou je nejhorším možným způsobem, jak řešit světové problémy. Jak je ale možné, že je veřejnost přesvědčena o opaku? I zde je na místě obrátit se při hledání odpovědi na ekonomii – její část zabývající se politickými procesy či teorií regulace. Podoba přírodních věd a výzkumné úsilí vědců je totiž ovlivňováno ekonomickými ohledy, např. způsoby financování jejich výzkumu či dopady jejich výzkumu na vyvolání pocitu ohrožení veřejnosti. I to má své důsledky, které je důležité si uvědomovat. Problém životního prostředí, problém chudoby či problém hladu mají jedno společné – všechny vyplývají z fenoménu vzácnosti a jde při nich o snahu vyhnout se plýtvání. Proto je při nich klíčové nezapomínat na ekonomii. Právě ekonomie nám může dát návod, jak využít existující zdroje co nejlépe ke zvýšení kvality lidského života a jak vytvořit zdroje nové. Doufejme, že Lomborgova kniha Skeptický ekolog poskytující jedinečný přehled o stavu světa bude čtena co nejvíce, aby si každý uvědomil, jak mimořádně kvalitní život nám naše doba poskytuje. Úlohou ekonomů je připomínat, jaké společenské procesy tuto prosperitu (materiální i duchovní) stvořily. Našeho kvalitního života si totiž musíme vážit a jeho příčinám rozumět. Jinak bychom o něj snadno mohli přijít.
Vydává Liberální institut ve spolupráci s Dokořán.
