Vladimír Dlouhý v článku Americká stopa ve střední Evropě (HN, 12.11.2010) uzavírá hodnocení hospodářské politiky Fedu a její rizika pro středoevropský region slovy: „Cenová stabilita bude však hlavní prioritou, růst bude až druhořadý. Američané jsou na tom lépe, Fed se podle zákona musí starat o inflaci i o růst. Takže to dělá, aniž by se na kohokoli ohlížel.“ Jeho hodnocení tak poukazuje na fakt, že Fed má větší manévrovací schopnost pro inflační politiku, neboť ji může vyargumentovat stimulací agregátní poptávky ve prospěch růstu výkonu. Znamená ale taková pozice Fedu výhru pro amerického občana nebo pro držitele amerického dolaru?
Jak Vladimír Dlouhý vysvětluje, Fed se v posledních dnech rozhodl nakoupit dluhopisy federální vlády ve výši 600 miliard dolarů. Kritika ze strany držitelů amerického dolaru je pochopitelná. Ve svém důsledku se totiž jedná o monetizaci amerického dluhu, která se odrazí ve znehodnocení amerického dolaru. Pokud by ale Fed chtěl vyargumentovat takové rozhodnutí podporou výkonu, bude na štíru, protože monetizace dluhu dlouhodobě vyústí pouze v inflaci a ekonomický růst nijak nepodpoří.
Není to ani tak dlouho, co země západní Evropy a USA zakusily důsledky stagflace. Inflační hospodářské politiky centrálních bank podobně závislých na vládách, jako je dnes Fed, byly její příčinou. Umělá podpora růstu výkonu a umělá podpora zaměstnanosti vzbudily v lidech inflační očekávání, se kterými v době hospodářského propadu způsobeného ropnými šoky nemohly centrální banky nic udělat. Centrální banky nemají a nikdy neměly nástroje, kterými by mohly předcházet recesím způsobeným reálnými změnami v ekonomice. Takovou reálnou změnou může být například ropný šok způsobený omezením těžby ropy. Pokud budou ale centrální banky systematicky vytvářet inflační očekávání, jakákoliv reálná hrozba může ve stagflaci vyústit.
To, že dnes nezávislé centrální banky cílují inflaci, je výsledkem historických zkušeností a důsledkem neokeynesiánských experimentů. Jakákoliv snaha podřizovat růst výkonu rozhodování centrálních bank je pak pouze cesta zpět, neboť vytváří inflační očekávání, která nelze dlouhodobě udržet. Otázka ekonomického růstu totiž nestojí na tom, kolik centrální banky natisknou peněz, ale na tom, jak kvalitní podnikatelské prostředí národní vlády vytvoří. Teprve díky kvalitnímu podnikatelskému prostředí lze snáze předcházet negativním důsledkům reálných změn v ekonomice. Nejsou to tedy centrální banky, kdo zodpovídá za budoucí ekonomický růst, nebo lépe, kdo vytváří podmínky pro budoucí ekonomický růst. Jsou to vlády, které se přesouváním zodpovědnosti na centrální banky své zodpovědnosti zbavují.
