Téměř zapomenutý příběh nejslavnějšího Choda
Hrdina, vlastizrádce, osvoboditel. Ve službách rodné zemi prošel válečnými zákopy a v první linii se účastnil nejkrvavějších bitev 2. světové války. Pár let po jejím skončení se mu za to bolševici odměnili ponižujícím žalářem a veřejným zostuzením. Na očištění svého jména pak hrdý voják toužebně čekal čtyřicet let. Dožil se. Když jej v prvním červencovém týdnu v britském Northamptonu pohřbívali, měl na sobě uniformu s hodností generálmajora a na hrudi řád Milána Rastislava Štefánika — Josef Buršík.
Masakr u Sokolova
„Každý z nás, účastníků národního odboje proti nacismu, měl stejný cíl: nedopustit, aby zvítězil nacismus, a přičinit se, aby naše republika byla co nejdříve osvobozena. A naprostá většina z nás byla také toho názoru, že nesmíme dopustit, aby bylo po osvobození nastoleno takové politické zřízení, jaké jsme poznali v Sovětském svazu. Přísahal jsem, že doma nebudu mlčet o tom, jak nelidské je komunistické zřízení ,v zemi, kde zítra již znamená včera‘,“ vzpomíná legenda protinacistického odboje Josef Buršík ve své knize Nelituj oběti. Svoji přísahu dodržel. Právě proto se tento Hrdina Sovětského svazu dostal nejprve do vězení na Mírově a pak zmizel z komunistických čítanek a učebnic na dlouhá desetiletí. Fascinující vojenská kariéra chodského rodáka Josefa Buršíka začala bezprostředně po okupaci Sudet. Právě v reakci na jejich zabrání se rozhodl odejít do Polska, kde se v Bronowicích připojil k dalším uprchlým československým vojákům odhodlaným bojovat za osvobození země. Než se však stačili zformovat v bojeschopnou jednotku, zhroutilo se Polsko pod náporem Hitlerovy armády jako domeček z karet. Zajat však Buršík nebyl postupujícími Němci, nýbrž Rudou armádou, které část Polska na základě tajných německo-ruských dohod připadla. Místo boje proti fašismu se tak Buršík stal vězněm obávané NKVD, která jej protáhla soustavou svých lágrů. Po přepadení Sovětského svazu se však díky diplomatickému úsilí londýnské vlády a plukovníka Heliodora Píky spolu s dalšími zajatci dostal do Buzuluku, kde se začalo formovat jádro budoucího československého vojska, jež bylo počátkem roku 1943 vysláno na frontu. Josef Buršík, který mezitím absolvoval důstojnický kurz, se stal velitelem 3. čety v rotě kapitána Jaroše. Křest válečným ohněm tak budoucí hrdina zažil u obce Sokolovo, kde Jarošova předsunutá rota hájila přechod přes zamrzlou řeku *Mža. 8. března na jejich postavení zaútočilo na 60 německých tanků a tři prapory vojáků se silnou podporou dělostřelectva. Útok trval celý den a nerovný boj pokračoval i v noci. Buršík tak byl pravděpodobně jedním z posledních, kteří viděli kapitána Jaroše živého. Nakonec se nad ránem příštího dne s posledními jedenácti vojáky proplazil k hlavní obranné linii za řekou. Všichni budoucí komunističtí „pamětníci“ sokolovské bitvy – pokud tam vůbec byli – se nacházeli v klidu a v závětří štábu. Pak popisovali smrt kapitána Jaroše, kterého vylíčili jako přesvědčeného komunistu. Nic však není vzdálenější pravdě — Jaroš byl především demokrat a zatvrzelý antikomunista. Stejně jako Buršík, což si ani jeden z nich nenechával pro sebe.
Jatka na Dukle
Po zmasakrování první roty u Sokolova a následném ústupu celé jednotky nastoupil Buršík do tankového učiliště, kde se dostal ke zbrani, na které se později nejvíce proslavil – k T-34. Po absolutoriu kurzu se spolu s dalšími Čechoslováky přesunul ke Kyjevu, kde byli 5. listopadu zařazeni do své druhé bojové akce – osvobozovacího útoku na Kyjev. Právě tato urputná bitva přinesla Josefu Buršíkovi tehdy nejvyšší myslitelné vojenské vyznamenání – titul Hrdiny Sovětského svazu. Tankům, kterým velel, se totiž jako prvním podařilo po šestnáctihodinové krvavé řežbě probít do centra města. V lednu 1944 se Buršík podobným způsobem vyznamenal opět – tentokrát v okolí Žaškova, a když v srpnu téhož roku vypuklo Slovenské národní povstání, prošel i peklem Karpatsko-dukelské operace, kde československý armádní sbor doslova vykrvácel. Buršíkovi se však v prvních liniích podařilo přežít i tato jatka a patřil tak mezi hrstku šťastných vojáků, kteří 6. října 1944 vztyčili na československé hranici národní vlajku. Počátkem roku 1945 se pak v rámci takzvaných operací v moravské bráně zapojil i do osvobozování Ostravy, kde jeho prapor opět patřil k nejlepším a sloužil jako „zalepovač děr“. Právě tyto boje se Josefu Buršíkovi mále staly osudnými. Obvykle totiž řídil boj z otevřeného poklopu svého tanku. Během ostřelování jej tak jednou poklop srazil dovnitř a Buršík se probral až po třech dnech bezvědomí. Počátkem května, když vypuklo povstání v Praze, už ale opět stál v čele jednotky, která jako jedna z prvních jela hlavnímu městu na pomoc. Že tam Buršíkovy tanky dorazily jen několik hodin po slavném příjezdu 1. ukrajinského frontu, se později komunistickým ideologům podařilo úspěšně utajit.
Hrdina psancem
Po německé kapitulaci patřil Buršík k nejobletovanějším postavám. Není divu – živých hrdinů SSSR nebylo mnoho. Po létech strávených ve válečné vřavě si tak pomalu začínal zvykat na civilnější život. Podruhé se oženil (první „frontové“ manželství se v míru rychle rozpadlo), organizoval fotbalové zápasy vojenského oddílu a především si léčil utržená zranění – nejvíce jej ohrožovala tuberkulóza, kterou se nakazil na Východní frontě v Haliči. Klidná perioda Buršíkova života však netrvala dlouho. Protože dával stále zřetelněji najevo svůj odhodlaný antikomunismus, byl 11. listopadu 1949 zatčen a po zinscenovaném procesu v březnu 1950 za „velezradu“ odsouzen k deseti letům těžkého žaláře, ztrátě občanských práv, ztrátě poloviny majetku a ke ztrátě všech vyznamenání. Odvolal se a dostal o čtyři roky navíc. Když se na Mírově, kam byl umístěn, začal jeho zdravotní stav prudce zhoršovat, převezli jej do nemocnice v Hradisku u Olomouce. Právě odtamtud se mu podařilo s pomocí příbuzných a přátel utéci. Přestože se jej politická i vojenská policie snažila dopadnout všemi dostupnými prostředky, podařilo se mu nakonec i s manželkou přejít hranici do Bavorska. Doma však zůstaly obě jejich malé dcery, kterým komunistické úřady povolily vystěhování až v roce 1963 po mimořádném tlaku britské vlády. První léta emigrace Buršík strávil v Německu, kde pracoval pro Americký fond pomoci československým uprchlíkům a kvůli pokročilé tuberkulóze také podstoupil operaci, při níž mu bylo odňato šest žeber. V roce 1955 se pak již natrvalo přestěhoval do Velké Británie. V rámci svých možností se však ani tam nepřestával snažit přispět k pádu zdejších komunistů, a zapojil se proto do práce celé řady exilových organizací. Navzdory velkému oslabení, které mu léta neléčená tuberkulóza způsobila, se nakonec Josef Buršík vytouženého pádu komunismu a rehabilitace svého jména dožil. Hned v prvním porevolučním roce jej prezident Havel povýšil do hodnosti generálmajora a o rok později také vyznamenal řádem Milána Rastislava Štefánika. Příznačné však je, že odškodnění v podobě doživotní renty se v rodné zemi válečný veterán nedočkal. A to přesto, že britská vláda jeho vojenské zásluhy takovýmto způsobem ocenila bez váhání. Napravit křivdu už se nepodaří – 30. června poslední žijící Hrdina Sovětského svazu Josef Buršík zemřel. 11. září by se byl dožil 91 let.
