Za ochranu domácích elektráren platíme ročně 13 miliard
Nový energetický zákon v sobě skrývá jedno pozoruhodné ustanovení. Podle paragrafu 44 může ministerstvo průmyslu až do 1. ledna 2005 zastavit dovoz elektřiny „v případě ohrožení celistvosti elektrizační soustavy, její bezpečnosti nebo ohrožení provozu“. Tedy de facto kdykoli se ministerstvu zachce (kdyby to bylo opravdu technicky nutné, proč by omezení platilo jen do ledna 2005). Spolu s licencemi na obchod s elektřinou jsou to účinné pojistky na ochranu domácích výrobců proudu. Ti tak dostávají od státu dárek na úkor spotřebitelů.
Někdo přebývá
Z novinových zpráv se často může zdát, že tuzemská výroba elektřiny rovná se ČEZ. Tak jednoduché to však zdaleka není. ČEZ je sice největší, nicméně od roku 1996 se snížil jeho podíl na trhu z necelých 80 na 64 procent, přičemž největší poklesy se odehrály v posledních dvou letech. Z pohledu instalovaného výkonu tvoří všichni „nezávislí“ dohromady polovinu ČEZ (což zhruba odpovídá pozici, jakou má Pepsi Cola vůči Coca Cole na většině trhů). Konkurenty můžeme rozdělit zhruba na tři skupiny. Především jsou to nezávislé elektrárny jako ECKG Kladno, Sokolovská uhelná, Elektrárny Opatovice (odkud přišel do ČEZ jeho současný ředitel Jaroslav Míl) či třeba Energotrans, který provozuje elektrárnu Mělník I. Druhou skupinou jsou teplárenské firmy ve velkých městech, které provozují souběžnou výrobu elektřiny a tepla (Moravskoslezské teplárny, Pražská teplárenská apod.). Poslední a nikoli nevýznamnou skupinu tvoří firemní energetiky, které jsou či byly součástí velkých průmyslových podniků. Například ŠKO-ENERGO zásobuje elektřinou a teplem Auto Škodu i celé město Mladá Boleslav. Instalovaný výkon v České republice značně převyšuje tuzemskou potřebu — asi o 2–3 tisíce MWh. A to ještě v tomto čísle není započten Temelín, jehož dva bloky mají každý kapacitu 1000 MWh. Ten, kdo tedy tvrdil, že Temelín potřebujeme dokončit kvůli možnému nedostatku elektřiny, evidentně a vědomě lhal. Přestože levnější nezávislí výrobci začali ČEZ vytlačovat z domácího trhu, podařilo se mu objem výroby v podstatě zachovat. Elektřinu, kterou neudal doma, začal prostě vyvážet do zahraničí, především do Německa. A tady začíná být celá věc zajímavá pro každého spotřebitele, neboť veškerý vývoz je za ceny výrazně nižší než na domácím trhu.
Doma je doma
Vývoz české elektřiny — na němž se ČEZ podílí téměř 100 procenty — se začal závratně zvyšovat v posledních letech (viz graf). Pro představu: loňský export představuje zhruba roční produkci jaderné elektrárny Dukovany. Vývoz probíhá za relativně nízkou cenu kolem 600 korun za MWh (údaje se rozcházejí). Jaká je minimální možná cena, aby se export ještě vyplácel, ví pouze a jenom ČEZ samotný. Český zákazník se může oprávněně ptát, proč podnik neprodává svou elektřinu tak levně i doma. Kritici ČEZ obvykle odpovídají, že exportní ceny jsou dotované z domácích — to by ale pro podnik nebylo výhodné. Sám ČEZ vysvětluje rozdíl tuzemskými poplatky za tzv. systémové služby (zajišťování stability elektrizační soustavy apod.) — jenže i po jejich odečtení je exportní cena asi o 40 procent nižší než ceny na domácím trhu. Odpověď je jinde: zatímco v České republice rozhoduje o cenách regulátor, v Německu trh. ČEZ je doma drahý, jelikož mu to Energetický regulační úřad dovoluje. A tlak nezávislých je sice značný, ale nikoli drtivý. Proč si levnější elektřinu nedovezeme z Německa zase zpět? Tady se dostáváme zpátky na začátek — k regulaci dovozu a licencím. Dovoz je relativně nízký, a to se na něm ještě z 30 procent podílí sám ČEZ. Zbytek obstarají regionální distributoři, kteří mají vlastní elektrické vedení do zahraničí (především Severomoravská, Východočeská a Jihočeská energetika). ČEZ stále ovládá Českou přenosovou soustavu, takže jiné dovozy než své vlastní zpravidla do sítě nepustí. Jediným nezávislým dovozcem je tak v současnosti jen Czechpol, který získal licenci již za ministra Dlouhého (tehdy také patřil k největším sponzorům ODA) a nyní je součástí silné americké skupiny Cinergy Global Resources. Nejvíc se tato situace líbí samozřejmě ČEZ a ani nezávislí výrobci si na omezení dovozů nemusejí příliš stěžovat. Bez regulací by totiž mohla cena za tzv. silovou elektřinu (tj. cena bez poplatků) klesnout oproti dnešku o 30 procent. Energetické firmy by čekalo výrazné zeštíhlení, které se jim dosud vyhýbalo. ČEZ v první řadě. Omezením dovozu stát ročně připravuje všechny spotřebitele zhruba o 13,5 miliardy (za předpokladu, že by uvolněním dovozů klesly ceny o třetinu, tj. na 700 korun za MWh). A jelikož nezávislí výrobci mají o něco nižší ceny než ČEZ, tato „dotace“ jde z 80 procent do pokladny elektrárenskému kolosu. Bez ní by se ČEZ dostal do ztráty, což by státu zkomplikovalo jeho privatizaci. Na účtech za elektřinu by ovšem mělo být napsáno: z každé kilowatthodiny dotujete 24 haléři „celospolečenskou funkci“ ČEZ. Uvidíme však, co se stane s vývozy v budoucnu: minulý týden německý energetický koncern E.ON oznámil, že chce s dalšími odběry přestat.
