V posledních týdnech se rozhořela slovní přestřelka mezi prezidentem ČR Václavem Klausem a poslanci Evropského parlamentu Lainenem, Vidalem-Quadrasem a Borrellem. Pravděpodobným počátkem neopodstatněných útoků na prezidenta ze strany eurobyrokratů byla předmluva prezidenta Václava Klause k publikaci „Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě“, v níž se National Platform EU Research and Information Centre, pod vedením ekonoma Anthony Cuoghlana, zamýšlí nad dopady přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu (dále jen SÚE).
Dokáži si představit zděšení některých představitelů evropských mocenských skupin po přečtení této útlé šedesátistránkové publikace. Přináší poměrně přesnou analýzu SÚE a komentář právě v podobě prezidentovy předmluvy k tomuto dílku o skutečných a potencionálních, středně a dlouhodobých dopadech případné ratifikace SÚE pro budoucí generace občanů zemí EU. Toto zděšení s největší pravděpodobností pramení z toho, že europolitici vytvořili v podobě návrhu SÚE určitou past na běžné občany, která už, už může sklapnout a potvrdit již vytvořenou nomenklaturní strukturu úřadů a úředníků, většinou nevolených byrokratů, kteří by měli ještě ve větší míře zasahovat do života běžných lidí. Proto z jejich strany ten povyk a útok na prezidenta ČR. Je totiž zatím jediný z představitelů nejvyššího politického establishmentu současných členských zemí EU, který spatřuje vážné problémy, které jsou již dnes v EU. Vidí nereálnost mnohých konceptů již schválených EU. Například nedávno proběhla vzrušená diskuse o Maastrichtských kriteriích, jejich dodržování a sankcionování. Je vidět, že se musí přepracovat mnohé cíle, které byly obsahem Lisabonské strategie, a takto bych mohl pokračovat dále. Nevím, jestli se kritikové Václava Klause zabývají, či zabývali ještě někdy něčím jiným, než politickou kariéru ve strukturách Evropské unie a zda mají i odpovídající ekonomické vzdělání, ale stačí nahlédnout do běžných učebnic nejenom autorů západoevropských, amerických či našich, aby zjistili, že existují určité stupně a formy integrace.
Jednou z nejvyšších forem integračního procesu je hospodářská a měnová unie. Dvanáct států stávající EU používá na společném území společnou měnu i společnou měnovou politiku. SÚE předurčuje další pokračování fungování hospodářské a měnové unie tak, že jednotlivé země se zřeknou i dalších součástí hospodářské politiky. Většina činností bude řízena z jednoho centra s využitím centralizovaných rozpočtových prostředků (mimochodem společný rozpočet je již zaveden) a uvažuje se v kuloárech Evropského parlamentu o tom, že příspěvky jednotlivých zemí by měly být nahrazeny společnou evropskou daní. Od společné měnové politiky je jen kousek ke společné daňové politice (mimochodem ta se již uplatňuje v mnoha oblastech), zvláště pak u spotřebních daní a základní sazby DPH, kde jsou stanoveny jejich minimální výše. A někteří politikové by rádi stanovovali daňové sazby i u daní z příjmů pro firmy.
Obavy prezidenta Klause jsou tedy na místě a odpovědi například německého socialisty Leinena jsou vágní, zavádějící a v některých oblastech lživé. Například tvrdí, že EU jedná jenom tam, kde dostala kompetence. Ale zapomněl dodat, že SÚE zavádí 40 nových oblastí, kde pravomoci EU vytvářet zákony převáží nad národním právem. Smlouva z Nice z roku 2003 zavedla 35 nových a ty přibyly k 19 oblastem schválených již Amsterodamskou smlouvou z roku 1998. Není to za sedm roků příliš mnoho záležitostí, které se přenáší z pravomocí a kompetencí národních států na EU? Po hospodářské a měnové unii nastupuje politická unie a vznik státního útvaru. V tom mají prezident Klaus a standardní učebnice pravdu. A kdo nevěří, ať si oba texty přečte, použije selský rozum a nenaletí zájmům pár desítek tisíc úředníků EU, kteří jsou placeni z našich daní putujících do Bruselu a jejich snahám v čím dál větší míře přerozdělovat ve svůj prospěch to, co jiní vydělali.
