Patřím k těm, kdo se na stav českého školství dívají značně kriticky. Ne snad, že bych se přidával k táboru nostalgiků, kteří nedokáží zkousnout výsledky českých žáků v mezinárodních porovnávacích testech, lamentují nad tím, že maturitu a vysokoškolský titul může dnes získat každý a jsou skálopevně přesvědčeni, že dnešní mládež je línější, hloupější a nevychovanější než dříve. Vadí mi něco jiného. Že se školství neustále točí v kruhu, jeden vzdělávací model je vnucován všem a alternativní přístupy ke vzdělávání jsou předem odmítány.
Tento model zohledňuje údajné zájmy celku a popírá jedinečnost každého člověka. Od původního poslání povinné školní docházky, která byla zavedena pro účely indoktrinace a průpravu poslušnosti, jsme se příliš daleko nedostali. Škola nefunguje jako služba, kterou by učitelé měli poskytovat žákům a jejich rodičům, ale spíše jako instituce, která nás drží po léta v zajetí, aby nás předělala k obrazu svému, respektive k obrazu sociálních inženýrů disponujících zaručenými recepty, kolik potřebuje stát inženýrů, doktorů, filozofů, řemeslníků nebo kadeřnic. Stát jakožto držitel monopolu na vzdělávání dohlíží nejen na financování škol, ale především do značné míry určuje pravidla, co se děti budou učit, kdo je bude učit a podle jakých učebnic. Aby toho nebylo málo, tato pravidla se vztahují i na školy soukromé.
Zevnitř samotného systému změna nepřijde
Můžeme vůbec očekávat nějakou změnu k lepšímu, která by přišla zevnitř samotného systému? Těžko. Učitelé se jakýmkoliv změnám brání jakožto nežádoucím experimentům a současný establishment rozhodně nejeví žádné známky, že by byl nakloněn vzniku svobodnějšího a vůči jednotlivcům vstřícnějšího prostředí na školách. Tím nechci říct, že bychom měli zbaběle rezignovat a nečinně přihlížet tomu, v jakých podmínkách se budou příští generace vzdělávat. Nedá se stavět na tom, že „my jsme to přece také přežili“. Ke změně zkrátka musíme přispět sami, a to hledáním nových cest, popularizací alternativních přístupů (dnes tuto práci dobře odvádí například tým ze Svobody učení nebo firma Scio) a tím, že se v maximální možné míře zaměříme na možnosti vzdělávání mimo školu.
Jistě se můžeme pokoušet prosadit změnu i na politické úrovni. Ale obávám se, že šance na omezení pravomocí státu v oblasti vzdělávání jsou stejně jako kdekoliv jinde v tuto chvíli velmi malé. Dobře víme, jak složité je najít politickou podporu vždy, když nám jde o posílení odpovědnosti jedinců na úkor politiků a byrokratů. Více šancí na úspěch má svobodné vzdělávání tam, kde mu bude vyšlapána cesta zespoda. Skutečná změna může nastat díky soukromé iniciativě aktivních jedinců, kteří světu nabídnou alternativní způsoby vzdělávání. Ve chvíli, kdy budou nová řešení hromadně přijata na principu dobrovolnosti, může dojít k tomu, že kredit škol a státem řízeného vzdělávání bude nenávratně poškozen. Od tohoto momentu nás však dělí hodně dlouhá doba. Nemá smysl zatěžovat se úvahami, za jak dlouho nastane. Dodejme si raději povzbudivou inspiraci v podobě představení alternativních přístupů ke vzdělání, které známe již dnes. Máme vůbec z čeho vybírat?
MOOC získává popularitu
Nejuspokojivější je situace u pomaturitního vzdělávání. Přestože si to mnozí neuvědomují, jsme zde svědky velké změny. Vysoké školy již nejsou pro ambiciózní a intelektuálně nadané jedince tak samozřejmou volbou jako dříve. Vysokoškolské studium je dokonce určitými skupinami vnímáno jako překážka, která brzdí rozvoj mladých talentů. Tento postoj nejlépe reprezentuje podnikatel (a mimochodem také libertarián) Peter Thiel, který uděluje vybraným jedincům do 20 let stipendium ve výši 100 tisíc dolarů, aby mohli zanechat vysokoškolského studia a věnovat se tomu, v čem jsou mimořádně nadaní.
Ne každý prahne po titulu, zvláště když existují efektivnější cesty (některé dokonce i bezplatné), jak se zdokonalit v dovednostech potřebných pro pracovní kariéru nebo porozumět komplexním teoriím. Popularitu si postupně získávají online kurzy známé pod zkratkou MOOC (Massive Open On-line Courses). Jejich prostřednictvím zpřístupňují věhlasné univerzity znalosti z různých oborů uživatelům internetu po celém světě. Mezi nejznámější platformy MOOC patří Coursera, Udacity, edX, FutureLearn nebo Marginal Revolution University. Kdo shledává vysokoškolské přednášky příliš teoretickými a zároveň preferuje prezenční formu studia, může si vybírat z kurzů, které slibují průpravu potřebami reálného světa či podnikatelskými základy. První takové vlaštovky se již objevují i v Česku. Již na podzim 2012 odstartovala svoji činnost iCollege, kde si studenti po dobu jednoho semestru rozšiřují obzory v oblasti online podnikání, a brzy odstartuje i semestrální rozvojový program pro mladé lidi se zaměřením na dovednosti využitelné v praxi pod názvem Semestr Mimo školu. Kdo se nechce zavazovat ke studiu hned na celý semestr, může si vybírat z jednorázových kurzů, jež poskytuje například služba Naučmese. Tento projekt je postavený na myšlence, že kdokoliv může naučit kohokoli cokoli. Jeho autoři se inspirovali u americké služby Skillshare. Pomocí těchto kurzů se dají získávat nové nebo rozšířit již nabyté dovednosti z natolik rozdílných oblastí jako je třeba programování, vaření, public relation nebo cestování.
Dětem dopřejme knihy i technologie
Po složení maturitní zkoušky se tedy v dnešní době můžeme celkem snadno obejít bez dalšího studia na školách pod státním dohledem. Alternativ existuje dost. A to jejich výše uvedený výčet rozhodně není úplný. Jak je to ale u dětí a teenagerů, kteří ještě nedosáhli dospělosti? O dost složitější. V Česku musí splnit minimálně devět let školní docházky. Opustit prostředí, na které dohlíží stát, a místo toho zaopatřit svým dětem vzdělání nějakým jiným způsobem zkrátka nelze. Existuje ale několik možností, jak jim cestu státním vzdělávacím systémem aspoň o něco zpříjemnit. Třeba domácí vzdělávání. Není pro každého, je s ním spojena časová, kariérní i finanční oběť. Na druhou stranu mají rodiče doma vzdělávaných dětí mnohem více pod kontrolou to, že s nimi nebude manipulováno a nebudou ponižovány ze strany vyučujících ani spolužáků. Kritici poukazují u doma vzdělávaných dětí na chybějící sociální kontakt s vrstevníky. Nic ale nebrání tomu, aby si ho vynahradily ve volném čase, kdy jsou i ostatní děti ze školy již doma. U nás je tzv. homeschooling záležitostí stovek žáků. Mnohem větší popularitě se těší ve Spojených státech, kde se počet dětí vzdělávaných doma blíží k milionu a půl.
Co ale rodiny, které nemají jinou možnost, než děti přece jenom poslat do školy? I jim se naskýtá několik cest, jak se vyvarovat prostředí, kde se hledí na disciplínu, plnění úkolů a kde není prostor pro dialog a individuální potřeby žáků. Působí u nás totiž i školy, které se odchylují od klasického modelu vyučování. Ať už se jedná o waldorfské, montessori nebo další alternativní školy, všechny představují vítané pokusy, jak předávat dětem znalosti a nebudovat v nich odpor k učení. Nicméně nabídka alternativ je stále velmi omezená a v některých lokalitách se s ní téměř nesetkáme. Navíc i školy s alternativním přístupem k výuce podléhají dohledu ministerstva školství a rozhodně
tedy nemají volnou ruku v tom, co a jak mohou děti učit. Věřme, že se výběr škol bude postupně rozšiřovat a ministerstvo pod tlakem přibývajících žádostí o zřízení nových škol bude nuceno ustupovat při posuzování hranice, co lze v rámci platné legislativy akceptovat, ve prospěch větší rozmanitosti.
Pokud nejsme spokojeni s tím, co dětem nabízejí školy, máme možnost jim vzdělání zaopatřit nebo minimálně doplnit jinde. Rozvoj moderních technologií nám tento úkol usnadňuje. Tablety, Wikipedie, média, výukové aplikace nebo videa na stránkách Khanovy školy mohou posloužit jako velmi vhodné vzdělávací kanály. Nezapomínejme ani na vzdělávací tábory, víkendové workshopy nebo deskové hry. A pokud mají děti kladný vztah ke knihám, ať už v papírové nebo elektronické podobě, je to samozřejmě jen dobře. I ony poslouží jako užitečný doplněk školy, který může dětem ukázat, že na určité věci lze nahlížet i jinak než jejich učitel ze školy nebo učebnice schválená ministerstvem. Ostatně i propagátor unschoolingu John Taylor Gatto náš nabádá: „Školy trénují děti, aby reflexivně poslouchaly rozkazy; vy učte svoje děti přemýšlet kriticky a nezávisle. Dobře vzdělávané děti mají nízký práh nudy; pomozte svým dětem vyvinout si vnitřní život, aby se nikdy nenudily. Nabádejte je, aby si vzaly vážné materiály, dospělé materiály, o historii, literatuře, filozofii, hudbě, umění, ekonomii, teologii – tedy o všech věcech, kterým se učitelé raději vyhýbají.”
Jak vidno, selhávající státní vzdělávací systém je motorem poptávky po alternativních vzdělávacích přístupech, kterých se díky iniciativě podnikavých jedinců objevuje stále více. Doufejme, že když už stát není schopen uspokojivým způsobem plnit roli, kterou si předsevzal, nebude aspoň regulacemi či zákazy škodit těm, kteří se rozhodli uchopit změnu do svých rukou.
