Dnes [23.3.2006] je tomu čtrnáct let od úmrtí Friedricha Augusta Hayeka, největšího vědce v oblasti společenských věd 20.století.
Hayek se narodil v Rakousku roku 1899, tedy ještě předtím, než se zlatá éra Británie změnila v neblahé období statismu, které charakterizovalo téměř celé 20.století. Většinu své kariéry Hayek sledoval, jak uctívání moci vytlačilo lásku ke svobodě. Nacismus a stalinismus představovaly dvě nejbizarnější formy tohoto uctívání moci, ale jak Hayek upozornil ve své nejslavnější knize, Cesta do otroctví (1944), i mírnější formy jsou překvapivě nebezpečné.
Největší vliv na mladého Hayeka studujícího ve Vídni měli rakouští ekonomové Carl Menger a Ludwig von Mises. Ačkoli se většina tohoto vlivu projevila zejména v ryzí ekonomické teorii – teorii peněz, podstatě konkurence, byla to metoda společenských věd, kterou získal od svých učitelů, jenž stojí za Hayekovým fundamentálním přínosem pro naše chápání společnosti.
Jde o metodu rigorózního dodržování principu “metodologického individualismu”- efektní název pro poznání, že jedinými prvky společnosti, které myslí a jednají, jsou jednotlivci. Společnost ani nemyslí, ani nejedná; trh také nemyslí, ani nejedná; vláda Spojených států rovněž nemyslí, ani nejedná. Jen jednotlivci myslí a jednají.
Tento poznatek se zdá možná banální nebo dokonce zavádějící. Není tomu tak. Posuďte následující vysvětlení Parkera T.Moona, historika vyučujícího na Kolumbijské univerzitě na počátku 20.století:
Jazyk často zatemňuje pravdu. Slova nám často zamlžují fakta více, než si myslíme. Když někdo používá slovo „Francie“, uvažuje o Francii jako o jednotce, o entitě. Abychom se vyhnuli nepříjemnému opakování, používáme při poukazování na zemi osobní zájmeno – když například říkáme „Francie poslala své jednotky dobýt Tunisko“ – přisuzujeme zemi nejen jednotu, ale také osobnost. Taková slova zakrývají skutečnost a z mezinárodních vztahů vytvářejí atraktivní drama, ve kterém jsou zosobněné národy jednajícími subjekty a až příliš snadno zapomínáme na skutečné lidi, kteří jediní opravdu jednají. Jak odlišná by situace byla, kdybychom neměli žádné takové slovo jako „Francie“ a museli namísto toho říkat: 39 milionů mužů, žen a dětí s velmi odlišnými zájmy a názory obývajících 218 tisíc metrů čtverečných půdy! Pak bychom mohli takové tažení do Tuniska popsat mnohem přesněji: „Někteří z těchto 39 milionů lidí poslali 30 tisíc jiných lidí, aby dobyli Tunisko.“ Tato interpretace skutečnosti ihned vyvolává otázku či spíše sérii otázek: Kdo jsou ti „někteří“? Proč poslali třicet tisíc lidí do Tuniska? A proč poslaní lidé uposlechli?
Ať jde o jakékoli téma – válka, hospodářský růst, vládní regulace – je jediným správným způsobem, jak pochopit tyto jevy, vysledovat všechna jednání zpět k jednotlivcům, kteří je vykonali. Fakt, že jednotlivci často jednají ve shodě – dejme tomu voliči – stále vyžaduje, abychom my, kteří chceme pochopit výsledky voleb, pochopili podněty a omezení týkající se jednotlivců, kteří takové skupiny tvoří.
Neschopnost být konzistentním metodologickým individualistou vede k chybnému porozumění. Politici a učenci například často mluví o tom, jak „my jako národ“ jsme udělali to nebo jak „my jako národ“ nesmíme dělat tamto.
„My“, kteří tvoříme americký národ čítající 300 milionů lidí, máme každý své vlastní preference, názory a očekávání. Je pouhou iluzí, že „my“ jednáme – nebo můžeme jednat – jako jeden celek. O nic menší iluzí není ani to, že „my“ jednáme, když vláda jedná naším jménem.
Měli bychom „my jako národ“ rekonstruovat New Orleans? Na takovou otázku člověk zpravidla bez přemýšlení odpovídá „Ano“. Hayekův student však odpovídá, že město může být obnoveno jen jednotlivci. Úspěšná rekonstrukce může vyžadovat jednání mnoha jednotlivců ve vzájemné shodě. Hayekovec si je však v tomto případě vždy vědom, že úspěšná rekonstrukce musí být založena na podnětu každého jednotlivce k obnově, musí být založena na charakteristických znalostech jednotlivce ohledně jeho příslušné činnosti při obnově, musí být založena na informovanosti a schopnostech každého jednotlivce, které jsou nutné pro koordinaci jednání s bezpočtem dalších jednotlivců.
Hayekovec také chápe, že jednotlivci, kteří tvoří vládu, utrácejí peníze jiných lidí ku prospěchu zase jiných lidí. Tito úředníci postrádají jak podněty, tak znalosti, aby mohli tyto peníze utrácet moudře.
Hayekovec zkrátka chápe, že rekonstrukce může být úspěšná jen tehdy, pokud bude provedena na základě jednání jednotlivců na trhu. Hayekovec není pomýlen romantickými řečmi o tom, jak „my jako národ“ rekonstruujeme New Orleans (či cokoli jiného), protože nikdy nezapomíná, že pouze jednotlivec volí a jedná a tak je trh jediným prostředkem, jak spojit znalosti a práci jednotlivců za účelem společného blaha.
—
překlad eseje Dona Boudreauxe uveřejněného na Tech Central Station
Don Boudreaux je vedoucím katedry ekonomie na George Mason University
