Liberální guru Milton Friedman se dožívá 90 let
„Milton Friedman je možná intelektuální gigant, ale jinak mi sahá asi tak sem,“ říkával s oblibou dnes již zesnulý ekonom Sherwin Rosen a přitom ukazoval někam do výše hrudi. O obojím se ostatně mohl přesvědčit každý, kdo navštívil Friedmanovy přednášky při jeho dvou návštěvách v Praze v letech 1990 a 1997 (obě pořádal Liberální institut). Dne 15. července se „malý velký muž“ Friedman, jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století a nositel Nobelovy ceny, dožívá neuvěřitelných 90 let.
Proč černí méně utrácí
Milton Friedman patří mezi ty ekonomy, kteří museli dlouho bojovat o uznání a o prosazení svých myšlenek a teorií. Nikdy nebyl v pozici Paula Samuelsona, považovaného už od vydání knihy Fundamental Methods (česky dosud nevyšlo) za autoritu moderní ekonomie. Naopak — právě proti mnoha myšlenkám Samuelsona i všech ostatních keynesiánů musel Friedman neustále bojovat, než po téměř 40 letech alespoň v nejzákladnějších bodech (např. vztah inflace a nezaměstnanosti, vyjádřený tzv. Phillipsovou křivkou) kapitulovali. Friedman toho dosáhl tvrdou prací, ale především výchovou velmi kvalitních žáků, z nichž mnozí dosáhli stejné velikosti a významu jako jejich učitel (Becker, Lucas, Mundell). Jejich hlavní základnou bylo asi nejlepší pracoviště ekonomického výzkumu na světě, totiž Chicagská univerzita, kde vystudoval i sám Friedman. Některé Friedmanovy myšlenky změnily svět, ačkoli zpočátku jim nejenže nikdo nevěřil, ale mnohdy ani nevěnoval pozornost. Podívejme se postupně na tři z nich: teorii spotřební funkce, monetarismus a flexibilní měnové kurzy. Teorie spotřební funkce říká, že spotřeba lidí není určena jejich okamžitým příjmem, ale příjmem permanentním (dlouhodobým nebo dlouhodobě očekávaným). Náhodné výkyvy příjmů se ve spotřebě příliš neprojeví. V knize Theory of the Consumption Function uvádí jako příklad mezi jinými skupinu černých a bílých Američanů: z oficiálních statistik plynulo, že mají-li v daném okamžiku stejné příjmy, černí spotřebovávají méně. Dlouhodobý příjem bílých Američanů je totiž vyšší než u jejich černých spoluobčanů. Kniha je z roku 1957, rozdíl v příjmech je dnes jen o něco menší.
Inflaci dělá stát
Za kacířské bylo zpočátku považováno i Friedmanovo tvrzení, že inflace je pouze monetární jev. Neboli: jediným důvodem, proč ceny rostou, je neustále se zvyšující množství peněz, které do oběhu dodává centrální banka a vláda. Mnoho ekonomů v té době věřilo ve vztah „čím vyšší inflace, tím nižší nezaměstnanost“ (tzv. Phillipsova křivka). Friedman nepopírá, že změny v množství peněz v ekonomice mohou krátkodobě ovlivnit hospodářský růst a nezaměstnanost, ale v dlouhém období je úroveň nezaměstnanosti (její tzv. přirozená míra) určena jinými faktory. Zároveň platí, že s rostoucí inflací dlouhodobě přirozená míra nezaměstnanosti roste, nikoli klesá. Z toho vyplývá jasné doporučení pro hospodářskou politiku -– bojovat proti inflaci znamená bojovat proti růstu množství peněz v ekonomice. Pokud se přitom vyskytnou hospodářské potíže, jsou jen přechodného rázu. Z doby, kdy Friedman začal tyto názory prosazovat, se datuje slavný výrok Roberta Solowa (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1987): „Milton za vším na světě vidí peníze. Dobrá, já za vším na světě vidím sex, ale alespoň to nedávám ve svých vědeckých pracích tolik znát.“ Friedmanovu teorii nicméně podporuje skutečný vývoj západních ekonomik. V 70. letech rostla jak inflace, tak nezaměstnanost, v 90. letech nezaměstnanost neustále klesala a inflace také.
Den daňové svobody
Friedman byl od počátku velkým advokátem flexibilních, tzv. plovoucích měnových kurzů, a naopak kritizoval systém pevných kurzů. I tady mu čas dal za pravdu, v režimu plovoucích kurzů se dnes pohybují všechny podstatné měny na světě. Právě za teorii spotřební funkce a za příspěvky k měnové teorii dostal v roce 1976 Nobelovu cenu. Ironií osudu je fakt, že tento skvělý liberální ekonom do značné míry pomohl tomu, aby se hydra státního paternalismu a dirigismu v druhé polovině 20. století rozmohla. K tomu se sám přiznává v knize, která ještě česky nevyšla, Tyranny of the Status Quo (1984). Vyčítá si například, že za 2. světové války, kdy pracoval pro americké ministerstvo financí, vymyslel systém průběžného zdanění. Do té doby se daně příliš neplatily a pokud ano, tak na konci fiskálního roku přišel daňovým poplatníkům příkaz na zaplacení daní. Právě Friedman ve snaze zlepšit výběr daní pro vedení války vymyslel ďábelskou myšlenku: Proč by lidé nemohli platit daně průběžně? Tolik to nepocítí a státní kasa bude mít zajištěn plynulý příjem po celý rok. Od té doby se daně průběžně strhávají ze mzdy, takže to skutečně nikomu ani nepřijde -– a přitom nám stát sebere polovinu veškerých našich příjmů. Snad kvůli pocitu viny byl Friedman propagátorem a jedním z autorů Dne daňové svobody, který rozděluje rok na část, kdy lidé pracují pro stát a kdy pro sebe. Miltonovou a naší smůlou je to, že den daňové svobody se v průběhu posledního sta let přesunul z 31. ledna na dobu okolo 31. května, a to ve všech zemích na světě. Na Chicagské univerzitě zdobí společenskou místnost katedry ekonomie fotky velikánů ekonomické vědy. Milton Friedman mezi nimi chybí, což má svůj hluboký důvod -– na stěnu se dostanete jenom v tom případě, že jste geniální ekonom (proto tam třeba chybí Keynes), ale hlavně musíte být již po smrti. Doufejme, že podobiznu „malého velkého ekonoma“ na zeď ještě dlouho nikdo nebude mít důvod pověsit. Vše nejlepší k 90. narozeninám, pane Friedmane.
