Letošní Nobelovu cenu za ekonomii získali Američan narozený v Nizozemsku Joel Mokyr za „vysvětlení hospodářského růstu poháněného inovacemi“ a Francouz Philippe Aghion a Kanaďan působící v USA Peter Howitt společně za „teorii trvalého růstu skrz kreativní destrukci“.
Joel Mokyr je ekonomický historik, dá se říct, že jeho předmětem studia je osvícenství a průmyslová revoluce. Aghion a Howitt jsou teoretici ekonomického růstu, kteří matematizovali Schumpeterovu myšlenku kreativní destrukce.
Joseph Schumpeter, rodák z Třeště na Jihlavsku, ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (zpřístupnili jsme zdarma jako e-book) rozvinul koncept kreativní (tvořivé) destrukce, kdy zdůraznil evoluční povahu kapitalistických ekonomik a význam dynamické analýzy konkurence – hrozby vstupu na trh, nových technologií a výrobních prostředků, konkurenci v jiných dimenzích než cena.
Schumpeter v knize píše: „Tento proces tvořivé destrukce je pro kapitalismus zásadní. Je to jeho podstata a každý kapitalistický koncern se tomu musí přizpůsobit. […] Jinými slovy, problém, který se obvykle řeší a zviditelňuje, se redukuje na to, jak kapitalismus zvládá stávající struktury, kdežto relevantní problém je v tom, jak je vytváří a ničí. Pokud si to badatel neuvědomí, dělá nesmyslnou práci. Jestliže však tuto skutečnost vezme v úvahu, jeho pohled na kapitalistickou praxi a její sociální výsledky dozná závažných změn.“
Schumpeterovský model ekonomického růstu ve verzi Aghiona a Howitta sdílí s nobelistou (2018) Peterem Romerem myšlenku, že klíčové faktory ekonomického růstu musí být zahrnuty do modelu, růst je tedy v modelu tzv. „endogenní“. V Romerově modelu je však růst primárně horizontálně poháněn novými variantami, zatímco v modelu Aghiona a Howitta pochází růst z kreativní destrukce, z nových myšlenek, technologií a firem, které nahrazují staré myšlenky, technologie a firmy.
Loňští laureáti Daron Acemoglu a James Robinson ve svojí knize Proč státy selhávají argumentují, že hlavním důvodem, proč země stagnují a upadají, je ochota vládnoucích elit kreativní destrukci bránit, avšak kreativní destrukce je prospěšný a nezbytný proces, který podporuje inovace.
Kreativní destrukce ovšem nikdy neprobíhá bez obětí – hospodářský růst si vyžaduje, aby některé firmy zanikly a pracovní síla se přesunula jinam, což umožňuje přesměrování zdrojů k novým a produktivnějším činnostem. Aghion a Howitt by pravděpodobně zdůraznili, že Spojené státy tento proces zvládají lépe než Evropa. Podnikatelská dynamika v Evropě totiž ve srovnání s USA oslabila – a to je znepokojivé, vezmeme-li v úvahu, že dynamika klesá i ve Spojených státech. Přesto mají USA pružnější trh práce a zdá se, že jsou otevřenější jak vzniku nových firem (například díky rozvinutému rizikovému kapitálu), tak i zániku těch starších.
Ve svojí knize The Lever of the Riches (snad by se dalo přeložit jako Páka bohatství) píše Mokyr:
„Historie nám poskytuje relativně málo příkladů společností, které byly technologicky pokrokové. Náš vlastní svět je v tomto ohledu výjimečný, i když ne jedinečný. Obecně lze říci, že síly bránící technologickému pokroku byly silnější než ty, které usilovaly o změny. Studium technologického pokroku je proto studiem výjimečnosti, případů, kdy v důsledku vzácných okolností byla narušena běžná tendence společností směřovat ke stagnaci a rovnováze.
Bezprecedentní prosperita, kterou dnes požívá značná část lidstva, vyplývá z náhodných faktorů ve větší míře, než se obecně předpokládá. Technologický pokrok je navíc jako křehká a zranitelná rostlina, jejíž výživa závisí nejen na vhodném prostředí a klimatu, ale jejíž život je téměř vždy krátký. Je velmi citlivý na sociální a ekonomické prostředí a může být snadno zastaven relativně malými vnějšími změnami. Pokud lze z historie technologie vyvodit nějaké ponaučení, pak je to to, že schumpeterovský růst, stejně jako jiné formy ekonomického růstu, nelze považovat za samozřejmost.“
V tom má naprostou pravdu. Většinu světové historie žili lidé v chudobě. To se změnilo až v posledních zhruba dvě stě letech. Proč?
(Lineární a logaritmický graf růstu světového HDP.)
Mokyr říká: Potřebujeme dva typy znalostí, které spolu vzájemně spolupracují. (1) Preskriptivní znalosti: Jak něco dělat (recepty, instrukce, techniky). (2) Propoziční znalosti: Proč to funguje (vědecké pochopení základních principů). Průmyslová revoluce nastává, když se tyto dva typy znalostí začnou vzájemně doplňovat.
Mokyr zdůrazňuje, že potřebujeme také kvalifikované řemeslníky a inženýry, kteří dokážou proměnit myšlenky v komerční produkty a společnost otevřenou změnám, což je zela klíčové. Nové technologie totiž vytvářejí vítěze, ale také poražené.
„Liberální myšlenky náboženské tolerance, volného vstupu na trh s myšlenkami a víra v nadnárodní charakter intelektuální komunity byly pro osvícenství zásadní.“
Mokyrovi za tři týdny vyjde nová kniha Two Paths to Prosperity: Culture and Institutions in Europe and China, 1000–2000 (Dvě cesty k prosperitě: Kultura a instituce v Evropě a Číně v letech 1000–2000).
Nejslavnější paper Aghiona a Howitta se jmenuje doslova Model růstu skrz kreativní destrukci (A Model of Growth Through Creative Destruction). Brian Albrecht, hlavní ekonom v International Center for Law & Economics, píše: „1. Hospodářský růst v zemích jako USA je šíleně stabilní. Když vám ukážu americký růst po jednotlivých desetiletích, nelze rozlišit, které je které. 2. Pod tím se skrývá šílené množství kreativní destrukce.“
Firmy investují do výzkumu a vývoje, aby vyvinuly lepší produkty nebo výrobní metody. Pokud jsou úspěšné, získají patent a dočasné monopolní zisky. Ale jiné společnosti pokračují v inovacích. Nakonec někdo vyvine něco ještě lepšího a vyšplhá se na vrchol žebříčku.
Úspěšný inovátor uvede na trh produkt vyšší kvality, ovládne trh a zisky starého lídra zmizí. Spotřebitelé získají lepší zboží; včerejší šampión se stane včerejší zprávou.
Jednotlivé trhy vyskočí, když dojde k průlomům, ale napříč tisíci trhy se tyto skoky vyrovnají – takže tempo růstu ekonomiky je kupodivu konsistentní.
Aghion hovořil po telefonu s nobelovským výborem a říkal, že Evropa by neměla být tak závislá na technologickém pokroku z USA a Číny. Problém je, že v USA (aspoň před tím, než nastoupil trumpismus, jeho důsledky teprve budeme počítat v příštích letech) inovativní firmy dokázaly na trhu „vyhrát“. Tak tomu ani zdaleka není všude, jak upozorňují Acemoglu a Robinson.
Stejně jako v předchozích letech (já se psaním komentářů na toto téma zabývám od roku 2018) je i ta letošní ekonomická nobelovka plně zasloužená. Ukazuje nám další aspekt toho, co zkoumají ekonomové a že se dodnes zabývají fundamentálními otázkami, které nastínil už Adam Smith: Kde se bere bohatství národů a na čem závisí?
Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněl na jeden vtip ze SMBC, který jsem kdysi překládal.
Laureáti letošní nobelovky za ekonomii po četbě Schumpetera:
Psáno podle Marginal Revolution a Briana Albrechta.
