“Instinktivně předpokládáme, že se smrti přiblížíme o jeden rok za každý rok, který zestárneme, avšak během dvacátého století se průměrný člověk smrti přiblížil za každý odžitý rok pouze o sedm měsíců.” To je samozřejmě dáno rostoucí délkou dožití, protože si můžeme dovolit lepší jídlo, lepší zdravotnictví a mnohem lepší hygienu. Norberg dále píše, že v některých afrických zemích existovaly dekády, během kterých se lidé smrti nepřiblížili vůbec. Sice zestárli o deset let, ale o deset let se také zvýšila jejich délka dožití.
Martin Pánek, mmister.com
Přečetl jsem již druhou úžasnou knihu od Johana Norberga. Jeho první knihu “Globalizace” mám velmi vysoko na seznamu knih, které ovlivnily moje myšlení, a je to kniha, kterou rozhodně doporučuji všem k četbě. Nová kniha “Pokrok” (na Amazonu za hubičku) není pro mě ničím překvapivým. Sice jsem neznal přesná čísla, avšak myšlenku knihy – že ve všech měřitelných ukazatelích je svět dnes lepším místem pro život než kdy jindy – my ekonomové dobře známe a není to pro nás nic překvapivého.
Během čtení v Kindlu jsem si udělal několik poznámek. Laskavý čtenář si všimne, že to nejsou ani zdaleka nejdůležitější pasáže knihy, ta nejvíce překvapující a oči otevírající fakta. Jsou to myšlenky, které zaskočily i mě, přestože s obecnou tezí Norbergovy knihy jsem souhlasil a veřejně ji hlásal dávno předtím, než kniha vůbec vyšla.
Pokud chcete znát ta základní fakta, pak musím doporučit web HumanProgress.org, pohrajte si s daty na Gapminderu.
Zde je tedy pár úryvků, které mi cvrnkly do nosu. Překlad můj vlastní:
“Instinktivně předpokládáme, že se smrti přiblížíme o jeden rok za každý rok, který zestárneme, avšak během dvacátého století se průměrný člověk smrti přiblížil za každý odžitý rok pouze o sedm měsíců.” To je samozřejmě dáno rostoucí délkou dožití, protože si můžeme dovolit lepší jídlo, lepší zdravotnictví a mnohem lepší hygienu. Norberg dále píše, že v některých afrických zemích existovaly dekády, během kterých se lidé smrti nepřiblížili vůbec. Sice zestárli o deset let, ale o deset let se také zvýšila jejich délka dožití.
“Na začátku 80. let mělo město Guangzhou, v jihovýchodní čínské provincii Guangdong, pouze dvě budovy vyšší než deset pater.” Guangzhou dnes.
“Téměr devět Číňanů z deseti žilo v roce 1981 v extrémní chudobě. Pouze jeden z deseti v ní žije dnes.”
“Chandra Bhan Prasad, který je nyní poradcem v Dalit Indian Chamber of Commerce, se kdysi přidal k maoistickým povstáním, aby bojoval s kastovním systémem. Nyní si ale myslí, že ‘kapitalismus přináší změnu mnohem rychleji’.” Norberg dále píše, že dalitové jsou nedotknutelní, protože dříve pracovali v infekčních prostředích a neměli přístup k žádné, ani základní hygieně. Dotknout se jich proto znamenalo značné riziko nákazy. Nyní ale celá Indie včetně dalitů zbohatla, dalitové jsou běžně najímáni k práci vedle ostatních kast a manželství smíšená z různých kast jsou dnes také mnohem běžnější.
“Jedna studie porovnala násilí v britské televizi před devátou večerní a v dětských říkankách a došla k závěru, že frekvence násilí v dětských říkankách je zhruba jedenáctkrát vyšší než v televizním vysílání, které považujeme za bezpečné pro děti.
“Neuvěřitelné je, že moderní auto v provozu dnes emituje méně nečistot než auto ze 70. let zaparkované na parkovišti, vypnuté, vinou úniku výparů.”
“Ještě před tím, než byla docházka na základní školu zavedena jako povinná a zdarma, chodilo podle studie královské komise 95,5 % anglických a velšských dětí ve školním věku do školy.”
“V Číně byly zavražděny stovky pro-demokratických protestujících na náměstí Nebeského klidu v ten samý den, kdy Poláci u volebních uren rozdrtili komunismus.” 4. června 1989
“Demokracie není způsob, jak zbožštit většinový názor, ať je jakýkoliv, nýbrž způsob, jak limitovat škody, které může jedna skupina udělat dalším, takže musí být kombinována s vládou práva, právy pro menšiny a silnými občanskými institucemi. Demokracie tu není, aby nás zavedla do nebe, ale aby nás uchránila před peklem.”
“Na konci 50. let schvalovalo rasově smíšená manželství pouze pět procent Američanů.” V roce 2008 to bylo 80 %.
“V této době umožňovaly pouze ty nejosvícenější státy ženám, aby vlastnily majetek a staraly se o něj, když je jejich manžel nemocný. Další rok tvrdil parlament v Tennessee, že vdané ženy by neměly mít právo vlastnit majetek, protože nemají nezávislou duši.”
“Devatenáctý dodatek k Ústavě, o právu žen volit, byl v létě 1920 předmětem žhavé debaty. Bylo zapotřebí třiceti šesti států, které ho ratifikují, aby byl schválen a začal platit, avšak schválilo ho pouze třicet pět. Mimořádné zasedání v Tennessee bylo poslední nadějí. Hlasování bylo 48:48, když 24letý Harry T. Burn dal rozhodující hlas. Již dopředu dal vědět, že je proti reformě. Ale těsně před hlasováním dostal dopis od své matky, která ho přesvědčovala, aby hlasoval pro. A tak učinil, takže – o fous – volební právo žen přišlo do Ameriky.”
“Posun směrem k reprodukčním právům je velmi nedávnou záležitostí, jak ukazuje manželské znásilnění, které nebylo kriminalizováno v žádném americkém státě do roku 1976 a bylo zakázáno ve Francii a Finsku až v roce 1994 a v Německu v roce 1997.”
Norberg popisuje zajímavý příběh Beate Sirotové, která se narodila ve Vídni rakouské matce a ukrajinskému otci. V roce 1929, když bylo Beate šest let, se přestěhovali kvůli otcově práci do Japonska. O deset let později odešla do Kalifornie na vysokou školu. Po druhé světové válce se vrátila do Japonska jako překladatelka pro americkou armádu, protože se znovu chtěla shledat se svojí rodinou. “Jedním z prvních úkolů americké armády bylo napsat zcela novou ústavu během pouhých sedmi dní a Sirotová měla pomoct. Protože byla jedinou ženou v podvýboru občanských práv, myslel si její supervisor, že by měla napsat sekci o právech žen. […] Stalo se to téměř omylem, ale unikátně se na tento úkol hodila. Žila v Japonsku a viděla, že s ženami se zacházelo jako s majetkem, musely chodit za svými manžely a slyšela Japonky stěžovat si, že jsou nakupovány a prodávány jako dobytek. Proto rozuměla tomu, že volební právo nestačí, aby se ženy mohly podílet na společnosti; potřebovaly rovná práva obecně.” Norberg dále popisuje, jak Sirotová strávila následjících sedm dní téměř beze spánku v knihovnách, aby napsala právnicky co nejpřesnější text, který by se nedal obejít. Napsala dva články, které zaručily ženám rovné právo na výběr manžela, rozvod, vlastnění majetku a dědictví. To všechno ve 22 letech.
“Po druhé světové válce bylo mnoho homosexuálů, kteří přežili nacistické koncentrační tábory, znovu zatčeno, aby si dosloužili svoje tresty odnětí svobody podle německého zákazu z roku 1871.”
“Veřejnost někdy mívá za to, že dětská práce byla výsledkem průmyslové revoluce, ale moderní literatura ukazuje, že to je tím, že během průmyslové revoluce to bylo poprvé, co lidé začali na dětskou práci reagovat, psát o ní a požadovat, aby se ukončila.”
“Překvapivě často, když se ptám lidí, která éra je jejich oblíbená; který moment ve světových dějinách byl podle nich ten nejharmoničtější a nejšťastnější, odpovídají, že éra, ve které vyrostli.”
