Po uplynulých dvou letech pandemie a s ní spojenými mimořádnými výdaji, úlevnými opatřeními i výkyvy v ekonomické aktivitě v závislosti na tom, zda jsme se právě nacházeli během či mezi lockdowny, zůstává otázka, kolik státu ze své mzdy odvedl v loňském roce průměrný zaměstnanec, neméně zajímavá než v předchozích letech.
Snahu zodpovědět tuto otázku komplikuje složitost celého systému a obecně množství daní a poplatků, stejně jako počet institucí, které je vybírají a různost zdrojů. Projekt Liberálního institutu Daňové břemeno na tuto otázku již pátým rokem (2021, 2020, 2019, 2018) odpovídá. V našem výpočtu počítáme s průměrným zaměstnancem, jehož všechny příjmy podléhají standardním daňovým pravidlům a který navíc během roku celý svůj příjem z daného roku utratí.
Náš výpočet započítává jako daně všechny zákonem stanovené a vynutitelné platby, včetně plateb, které se sice formálně nenazývají daněmi, ale například pojištěním nebo poplatky, pokud jsou nekonsenzuální povahy. S přihlédnutím k počtu, komplexitě a často lokální odlišnosti mnohých daní a poplatků, je nutné výsledná čísla chápat jako orientační odhad, a nikoli jako přesný indikátor míry zdanění, nejen proto, že některé platby mohly být opominuty, nebo se výrazně liší mezi různými regiony a jednotlivci, jak je popsáno níže, ale také proto, že díky povaze různých daní a distribuci příjmů nemusí nutně zaměstnanec s průměrnou mzdou odvádět dané daně v průměrné výši.
Užitá metoda výpočtu celkové míry zdanění spočívá v postupném odčítání jednotlivých daní dle jejich povahy od celkové průměrné měsíční mzdy pro daný rok v pořadí, v jakém jsou reálně placeny. Nejdříve tedy od celkové superhrubé mzdy zaměstnance odečítáme zdravotní a sociální „pojištění“, a následně daň z příjmu (přestože superhrubá mzda je již na papíře zrušena, odvody na sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem se stále počítají z hrubé mzdy nad její rámec, a tvoří součást nákladu na zaměstnance – hrubou mzdu spolu s odvody zaměstnavatele proto považujeme za vhodný výchozí bod pro výpočet daňového břemene). Dále jsou odečítány majetkové daně, poté daně spotřební, a nakonec daně podnikatelské, které se rovněž promítají do cen zboží a služeb hrazených koncovým zákazníkem.
Tímto postupným započítáváním jednotlivých položek respektujícím skutečný průběh daňové incidence zamezíme tomu, aby nedošlo k započtení například daně z přidané hodnoty více než jednou. Po provedení všech zařazených odečtů obdržíme celkové daňové břemeno, kterým je zatížen průměrný tuzemský zaměstnanec, a zároveň i sumu, která mu z jeho původní celkové mzdy zbývá ke skutečnému svobodnému pořizování zboží a služeb. Jako celkovou mzdu používáme pro odečítání průměrnou mzdu v ČR v prvním čtvrtletí roku 2022.
Příjmové daně jsou počítány na základě stanovených nominálních sazeb a v případě daně z příjmů fyzických osob jsou započítány také základní slevy, jakou je například sleva na poplatníka – použita je tedy efektivní sazba pro průměrný příjem.
Majetkové a spotřební daně jsou v závislosti na dostupnosti dat vypočítávány dvěma rozdílnými metodami. Jsou-li dostupné informace o průměrné spotřebě či platbě, nebo přesných či přibližných sazbách, je výsledná odečtená suma založená na těchto údajích. Pokud je k dispozici pouze celková částka, která byla na dané dani či poplatku vybrána, je tato suma započítána mezi přibližný počet poplatníků konkrétní daně, za které povětšinou považujeme obyvatele ČR ve věku nad 15 let, tedy 8,82 milionu lidí. Kde je to vzhledem k povaze daně vhodnější, pracujeme s číslem 8,51 milionu, které představuje počet obyvatel ČR nad 18 let věku.
Pro účel výpočtu usilujeme o nejnižší nutné množství arbitrárních předpokladů o našem reprezentativním zaměstnanci, v důsledku čehož u majetkových a spotřebních daní kupříkladu nepředpokládáme, že daný zaměstnanec vlastní psa či osobní automobil, nýbrž za účelem co nejlepšího určení průměrné míry zdanění tyto platby násobíme poměrem vlastnictví psa nebo osobního automobilu na poplatníka.
V případech daní a poplatků, které se navíc regionálně liší, jako je například právě poplatek za psa, poplatek za komunální odpad nebo vodné a stočné, pak bereme v úvahu regionální sazby, či sazby různých poskytovatelů, a z nich počítáme republikový průměr. V tomto ohledu došlo mezi projekty Daňové břemeno 2018 a 2019 k zpřesnění naší metodologie, a tak přesto, že se jedná o vesměs minoritní položky, nemusí být výsledky ideálně přímo meziročně porovnatelné s prvním ročníkem. V dalších letech zůstala metoda výpočtu stejná. Vstupní data o výších jednotlivých sazeb a poplatků, celková vybraná suma a jiné údaje povětšinou pocházejí od ministerstva financí ČR, finanční správy, Českého statistického úřadu, celní správy či jednotlivých institucí, které danou platbu vybírají.
Metoda započítání podnikatelských daní spočívá ve vypočítávání podnikatelských daní na základě celkového inkasa, nebo průměrné ceny a celkové spotřeby produktů, přičemž celková částka je pak vzhledem k výše zmíněnému charakteru podnikatelských daní dělena mezi dospělou populaci. Výsledné procento je dále odečteno od zůstatku průměrné mzdy po odečtení příjmových, majetkových a spotřebních daní.[*]
Výsledná míra daňového zatížení běžného zaměstnance po odečtení všech položek pak činí 61,57 %. Z průměrné superhrubé mzdy 50 750 Kč tedy zůstane zaměstnanci na jeho výdaje pouze 19 502 Kč. Při interpretaci této sumy je třeba brát v úvahu fakt, že již došlo k odečtení spotřebních a podnikatelských daní, které za běžných okolností zvyšují cenu pořizovaného zboží. Částka, která tedy našemu zaměstnanci zbyla, představuje čistou reálnou hodnotu zboží a služeb, které si za měsíc ze své mzdy může pořídit.
V souladu s očekáváním tedy daňová zátěž v porovnání s minulým rokem klesla. V přepočtu do absolutních hodnot odvede průměrný zaměstnanec státu nyní o sice o kuriózních 666 korun měsíčně více než v loňském roce (neočištěno o inflaci), ale to jen díky růstu průměrné mzdy. Pokud by míra daňové zátěže zůstala meziročně konstantní, platil by průměrný zaměstnanec naopak na daních o 1628 Kč za měsíc více.
Podíl na tom má více faktorů, zásadně mezi nimi však dominuje změna výpočtu daně z příjmu po zrušení superhrubé mzdy a aktualizace slevy na poplatníka. Sazba daně z příjmů tím efektivně klesla o více než 5 procentních bodů. Mírně poklesl i výběr majetkových daní, mezi kterými například již nefiguruje daň z nabytí nemovitosti, která byla zrušena v průběhu roku 2020.
Vzrostl naopak výběr některých paternalistických spotřebních daní, a také výběr DPH, navzdory pokračujícím kompenzačním opatřením, která dočasně některé artikly od spotřebních daní osvobozovaly. Důvodem je triviálně nárůst ekonomické aktivity v porovnání s rokem 2020, díky již mírnějším protipandemickým opatřením.
Obecně však lze říct, že nedošlo k velkým strukturálním změnám mezi poměry příjmových, majetkových a spotřebních daní a poplatků.
Kromě Daňového břemene zveřejňuje Liberální institut již od roku 2000 i projekt Den daňové svobody, tedy den, kdy obyvatelé ČR přestávají pracovat na stát. Ten v roce 2022 připadl až na 17. června, tedy rovněž dříve než v minulém roce (o 8 dní), ačkoliv stále zůstává o 20 dní později než v roce 2019. Jednalo se tak z hlediska svobody o třetí nejhorší výsledek od roku 2000.
Zatímco v projektu Daňové břemeno se zaměřujeme na to, kolik přímých a nepřímých daní a poplatků odvádí lidé pracující v ČR ze závislé činnosti, pro výpočet Dne daňové svobody používáme poměr veřejných výdajů státu v daném roce vůči hrubému domácímu produktu – tedy kolik stát přerozdělí z každé koruny vydělané v celé naší ekonomice v daném roce. Projekty jsou tak komplementární. Daňové břemeno narozdíl od Dne daňové svobody spočívá velkou měrou na příjmech ze závislé činnosti, které jsou v Česku zdaněny nejvíce. Zatímco Den daňové svobody ukazuje celkové přerozdělování v ekonomice, Daňové břemeno ukazuje, kolik je přerozděleno od zaměstnanců.
Den daňové svobody 2022 také pracuje již se státním rozpočtem pro rok 2022, zatímco pro Daňové břemeno používáme daňové sazby a inkasa z uzavřeného roku 2021. Z tohoto důvodu může být překvapivé, že posun k začátku roku u Dne daňové svobody nebyl výraznější, jelikož v roce 2022 již počítáme s lepší pandemickou situací oproti roku 2021, který byl stále ve znamení částečných lockdownů.
Metodika výpočtu Daňového břemene použitá Liberálním institutem pro výpočet daňového břemene je založena na metodice používané pro výpočet daňového břemene Konzervatívnym inštitútom na Slovensku, kterému daňové břemeno vyšlo velmi blízké českému – v roce 2022 jde o 62,49 %. Při srovnávání výsledků mezi státy je však nutné dbát na možné metodologické odlišnosti. Výsledná srovnání jsou tedy pouze přibližná a ilustrativní.
Jak srovnání s minulými ročníky, tak porovnání se Slovenskem nicméně ukazuje v letošním roce pozitivní trend ve fiskální politice, a co více, tento trend je primárně způsoben aktivními kroky nyní již vládních stran v oblasti fiskální politice, a ne pouze okolnostmi. Doufejme, že současná vláda během současné energetické krize nesáhne k opatřením, která by tento trend zvrátila a vedla k opět většímu daňovému břemeni v roce 2023.
Milton Friedman řekl, že velikost státu neměříme tím, jak moc daní, ale tím, jak moc utrácí. A přestože vztah mezi daněmi a vládními výdaji je nyní ještě volnější než byl v době, kdy Friedman svůj výrok pronesl, v dlouhém horizontu se přesto jedná o jedno a totéž: dnešní vládní program znamená zítřejší daně, které opět zaplatí s úroky budoucí daňoví poplatníci.
Míra, jakou je ruka vlády přítomná v našich peněženkách navíc zůstává jedním z nejcitelnějších zásahů státu do našich životů – zejména dokud z nich zaměstnancům v průměru odebírá téměř dvě třetiny zdrojů – i jedním z nejlepších ukazatelů míry ekonomické svobody.
Celkový výpočet daňového břemene pro rok 2022 je k dispozici ZDE.
[*] Alternativně jsou podnikatelské daně počítány metodou převzatou z výpočtů celkového daňového břemene pro Slovensko vypracovaných Konzervatívnym inštitútom M. R. Štefánika, která spočívá ve výpočtu na základě celkového inkasa nebo průměrné ceny a celkové spotřeby produktů, kde však je daná částka dělena hrubým soukromým domácím produktem (HDP minus výdaje veřejného sektoru). Výsledné procento je v obou případech odečteno od zůstatku průměrné mzdy po odečtení příjmových, majetkových a spotřebních daní. Při použití této metody výpočtu podnikatelských daní pak celkové daňové zatížení vychází na 63,54 % ze superhrubé mzdy a suma, která průměrně zaměstnanci zůstane, tedy činí 18 502 Kč.
Letošní výsledek pro Slovensko najdete zevrubně okomentovaný na webu Konzervativního institutu.
